Začněme právě mladým publikem. Jak se vám ho daří přilákat na festival?

Daří se to nad očekávání dobře! A musím za to poděkovat hlavně učitelům: Jindře Zemanové, Ivance Rychlé a Vladimíru Mužíkovi. A také Karolíně Bostlové a produkční festivalu Janě Láskové, které se školami vše domlouvají. Už loni zažili žáci a studenti nejprve dvě odpolední besedy a pak večerní koncerty, kde už jim hudba i její účinkující byli mnohem bližší. Ohlasy byly výborné, takže letos pokračujeme. Berounští žáci a studenti se tak letos potkali s hudebníky z Prague Cello Quartet i mladými hudebníky z Akademie komorní hudby. A čekal je také speciální koncert v pražském Rudolfinu, kde v rámci edukačních pořadů České filharmonie zažili koncert
s hudbou Bedřicha Smetany a romského skladatele Desideria Duždy. A uslyšeli také zpěvačku Idu Kelarovou a sbor Čhavorenge.

Lze vůbec přiblížit vážnou hudbu dnešním studentům?
Samozřejmě že lze. Hudba v sobě má velkou magii a stačí jenom k ní lehce otevřít dveře. Myslím, že každého baví objevovat tajemství. Jedním z nich je, jak se vlastně hudba rod
í v hlavách takových lidí, jako byli Bach, Mozart, Dvořák nebo Janáček? Jak je hudební myšlenky napadaly, jak je zapisovali, jak
s nimi pracovali? To je fascinující poznávat! A hudba je kromě toho ohromným prostorem pro naši duši. Ne nadarmo se říká, že je to jazyk citu… A city přece mají i dnešní studenti.

Letos poprvé se festival zahájil speciálním prvním koncertem v kostele sv. Jakuba v Berouně. Jak vznikla tato myšlenka?
Jednoduše. Festivalovému výboru přišlo líto nevyužívat tak mimořádný prostor, jako je kostel sv. Jakuba. A protože titulární varhaník Lukáš Petřvalský je mimořádně aktivní a nápomocný – navíc je to člověk s ohromnou láskou k hudbě – nestálo nic v cestě. Věříme, že Prolog festivalu v podobě koncertu ve svatojakubském kostele se stane tradicí.

Chystáte do budoucna další novinky?
Festival je díky Václavu Talichovi cosi jako magnet. Bylo by skvělé, kdyby k sobě svojí silou přitáhl další lidi. Letos to kromě milovníků skvělé hudby jsou třeba výtvarníci. O mladých lidech už jsem mluvil. Rádi bychom, aby se mezi nimi a festivalem vytvořilo trvalé pouto. A aby jich přicházelo čím dál víc!

Jaký má festival zvuk 
u samotných hudebníků, kteří zde vystupují?
Velmi dobrý. Ti, kteří se vracejí, už Beroun a jeho publikum znají a váží si ho. Ti, kteří přijíždějí poprvé, jsou vždy překvapeni tím, kolik lidí na Talichův Beroun chodí a jak dovedou hudbu poslouchat. Někdy můžete na koncertech zažít obecenstvo, které přichází třeba spíš ze společenských důvodů. Myslím ale, že berounské publikum hudbu opravdu vášnivě poslouchá. A zároveň je otevřené novým věcem. I proto je možné na festival zařazovat světové premiéry, které by asi publikum jinde děsily. Tady se na ně lidé těší.

Kdy začíná vznikat nový koncept festivalu?
Protože se snažíme oslovovat nejlepší z nejlepších, musíme plánovat docela dlouho dopředu. První kontakty s umělci navazujeme třeba už rok a půl před jejich vystoupením. Už teď máme v podstatě hotovou dramaturgii roku 2017 a začínáme uvažovat o Talichově Berouně 2018.

Co Václav Talich znamená pro vás osobně?
I když jsem se narodil až předlouho po Talichově smrti, je to pro mě jedna 
z osobností, které mě zásadně ovlivnily. Nejenom 
v samotném vnímání hudby, ale i osobně. Měl jsem štěstí, že jsem se potkal 
s Talichovým spolupracovníkem Ivanem Medkem nebo jeho dcerou Vítou Dejmalovou. Na její vyprávění 
o otci nikdy nezapomenu. Václav Talich byl někdo, kdo vždy naprosto rozhodně usiloval o špičkovou kvalitu. A když mu v tom něco bránilo, dovedl být neústupný. A to mu dělalo nepřátele. Je pro mě i tragickou postavou, protože ho pak po válce a především po Únoru 1948 – pod praporem komunistického režimu – vlastně zničila závist a malost. A tato naše největší dirigentská osobnost měla několik let 
v českých zemích zakázanou činnost. Myslím, že je to memento a měli bychom se snažit nikdy nic podobného nedopustit.