Jak jste se nachomýtla k filmu Slavnosti sněženek?
Věra Kutifelová: Je to celkem snadné, žiju v Kersku, kde měl chatu i známý spisovatel Bohumil Hrabal. A ten příběh mého tatínka, kterého ve filmu hraje neodolatelným způsobem Rudolf Hrušínský, sepsal ve stejnojmenné knížce. Tehdy, když vyšla, k nám přišel a povídá mi: Nechám to tady a mizím, Anna by mě zabila. A otevřel ji na straně 100, kde píše o naší rodině. Anna byla moje maminka.
Jakou roli jste ve filmu ztvárnila?
Mám tam epizodu, jak stojím předkloněná u autobusové zastávky. Zrovna kolem krouží na kolech dva kamarádi a všude stříkají podle šablony nápis Zahrádkáři Kersku. Mám tam vystrčený zadek a oni se očima domlouvají, že mi toto heslo nastříkají na pozadí. No a v ten moment se otočím a zle se na ně podívám. Zahrádkáři hned odjíždí. Točili jsme to snad dvacetkrát. Menzelovi se pořád nezdálo, jak se tvářím. Prý málo zle.
Co jste říkala na pana Hrušínského?
To byl báječný člověk a velký herec. Přišel k nám, představil se a ptal se na tatínka. Pak mu vzal myslivecký klobouk z hlavy a odcházeli zahradou. Za dvacet minut z nich byla dvojčata. Pan Menzel si nemohl vybrat lepšího představitele. Tatínek se jmenoval Jaroslav Franc. Hrušínský byl Franc a Franc byl Hrušínský, neuvěřitelné. On i mluvil úplně stejně jako tatínek.
Jak dlouho se film natáčel?
Od srpna do listopadu roku 1983. A náš dům byl v hlavní roli, celý den jsem převěšovala prádlo a přenášela kupky sena. Později tam přijela s Hrabalem i vnučka Charlieho Chaplina Annie Chaplinová a přebírala a jedla tam jablka Mazánkův zázrak. Mě ve filmu ztvárnila loutkoherečka Blanka Lormanová a maminku Blažena Holýšová. Lormanová se jednou vyjádřila v tom smyslu, že takové dvě hyeny a mrchy, to že ještě neviděla. Oni v tom filmu pořád ječí na tátu Hrušínského. Ale takhle my jsme nikdy nekřičely. Když jsme to viděli, trochu nás to mrzelo a Menzel říkal, že to měl nechat zahrát nás samotné. Ale už to nešlo.
Co postavičky z filmu, které už mezi lidmi zlidověly?

Třeba ten, co ukrajuje z šišek salámu při uzení, to byl Karel Svoboda a měl ženu Boženu. Vždycky ji říkal: Boženo, dej mi nažrat! Moje salámky, mňam. Říkal mi Jaruško, protože jsem měla bráchu Jardu. V Kersku je takový zvyk, kdy si všichni říkají teto a strejdo. Nešla bych nikdy z Kerska. Žil tu pan Prokop, ve filmu ho ztvárnil Bořek Procházka. Nalévá tam kozám šampaňské a pak je veze v autě na pastvu a hraje jim na klarinet. Policista Vlastimil Ulrych, kterého hrál Josef Somr, sloužil v Sadské, ten se zastřelil. A lufťák z Prahy Jiří Lelíček Fiala je jeden z těch zahrádkářů. A Lelíček, to je postava, kterou ztvárnil úchvatným způsobem Jaromír Hanzlík. Ale kloubí se v něm více povah a lidí. Třeba jak umře, když veze půlnoční polévku. To byl kluk ze Mcel.
Co hospůdka Hájenka?
Tam se koná ta hostina, jak myslivecké spolky mají napůl kance se šípkovou a se zelím. Dodnes tam hospodští tyto porce nabízejí. Ale už to není ten krásný interiér. A hostina už se nenatáčela v Hájence, ale v pražských ateliérech.
Byl tatínek opravdu takový, jak je ztvárněn?
Byl. Pan Hrušínský nepřehrával. On už jako starší cvičil v Sokole a když šli kolem kluci ze školy a nepozdravili, smeknul klobouk a pravil: Když pánové nepozdravíte vy mě, pozdravím já vás. Všechny děti takhle naučil zdravit. Jsem strašně ráda, že Hrabal tuto knížku napsal. Slyším v duchu někdy tatínka i mluvit. To je z té scény, jak jede na kole a volá přes ploty: Kamarádi, pojeďte do Hájenky, vyhání tam kance z kůže.
Jaký vztah jste měla k Hrabalovi?
Mám na něj dobré vzpomínky. Když už tatínek nežil a Hrabal klempíroval, někdy jsem uvařila nebo nasmažila bramboráky, které si nemohl dát v hospodě. Nesla jsem mu to a Bogan nadával: Nech mě být, nic nechci, nech mě umřít. Klidně to vyhoď kočkám, říkám mu. Jestli to sníš, až pojede manžel z práce, vrať mu talíře. Talíře byly vždycky vymetené. Potkávala jsem ho na zastávce, když se vracel do Prahy. Za ním jeho kočky. Víte, nevěřím, že by z okna nemocnice vypadl. Bogan skočil. Už měl dost toho bolavého života. Znala jsem ho dobře, byl mi na svatbě, klukům na křtinách za kmotra, s jeho ženou Pipsi jsme se navštěvovaly. Oni si s Pipsi třeba sprostě nadávali, ale znělo to obráceně, jako ty moje zlato a sluníčko.
Kolikrát jste film viděla?
Poprvé jsem ho viděla na předpremiéře v kině v Semicích. Hrabal měl Semice moc rád. V televizi jsem to pak viděla aspoň desetkrát. A ještě to mám na DVD i videokazetě. Pouštím si ho vždycky, když mi je smutno. Ve chvílích, kdy se tam objeví táta, nikdo na mě nesmí v baráku mluvit. Někdy mi tečou slzy a vyplavují tak smutek. A někdy si zase říkám: Jak by tady bylo krásně, kdyby tady byl tatínek. Nedávno jsem byla na hřbitově v Hradišťku a naši mají hrob naproti Boganovi. Franc i Bogan si tam povídají.