Slávek Boura: Naháče musím dotáhnount do konce

Do kolen se mu nechce snižovat. I když jeho život tak vypadá. Prohry a vítězství. Slávek Boura. Člověk devatera řemesel. Nejvíce popularity se mu v poslední době dostalo v souvislosti s multimediálním muzikálem Naháči. I když tu slávu si představoval určitě jinak. Muzikál kritiky rozcupovaly a lid si do hlediště Goja Music Hall cestu nenašlo. Naháči skončili brzy po premiéře. Dříve, než Boura čekal.To ho ale nezlomilo. A nad šálkem kávy povídá a povídá.

Jak se vlastně máte ve chvíli, kdy Naháči nebyli přijati tak, jak jste si představoval? Určitě ve vás hlodá myšlenka, jak pošramocenou pověst vylepšit.

Musíme si urovnat pojmosloví. Mám se dobře vzhledem k lidem, kteří se mají zásadně hůře než já. A v rámci situace, tedy po násilném ukončení Naháčů se mám tak, jak se maximálně mohu mít. Tedy pokouším se vyrovnat s tím, že časová, energetická, talentová, kreativní a finanční investice se nezdařila tak, jak měla. Spousta lidí je na mne naštvaných, spousta lidí je ze mne zklamaná.

Vy si ale za kvalitou Naháčů stojíte…

Naháči jako divadelní hra, muzikál, se přelévá do reality a ukazuje o těch lidech docela zajímavé věci, protože ve chvíli, kdy dojde k nějakému sváru, nějaké nepříjemnosti, tak se ti lidé ukazují v plnohodnotném světle, a bez trenýrek. To je hrozně zajímavé pozorovat.

Vraťme se k původní otázce. Pošramocenou reputaci je třeba napravit.

Samozřejmě to je mým cílem. Jenže s mediální reputací člověk těžko něco udělá. Proti ní se těžko bojuje, lze jen ukázat, a o to se snažím a to je jedním z mých cílů pro tento rok, reparát.

Jak?

S jinými lidmi, s jinou produkcí, s jiným režisérem, s jinou IT společností. Musím a chci ukázat, že multimediální muzikál Naháči, byť byl první na světě a nezdařil se podle možností a chutí, není špatná show. Ukázat, že je to skvělá myšlenka a že má důvod žít. No a o to se snažím…

..pro tu myšlenku tedy žijete dál?

Pro tu myšlenku žiju už tolik let. Pochopitelně toho musím dosáhnout už kvůli sobě. Abych já jako autor dalších věcí mohl pokračovat v dalším tvůrčím životě, musím tuto věc dotáhnout do konce. Tedy buď to dotáhnout do absolutního krachu, abych se mohl odrazit ode dna, nebo do maximálního vítězství, abych mohl vytahovat další svoje nápady, které mám v šuplíku. Jasné je, že druhá varianta je pro mne vhodnější.

Ptát se na projekty je asi zbytečné, protože jsou v šuplíku a nevytáhnete je na světlo, že?

Ale to ne, proč je nesdělit? Mohu prozradit, že v tom šuplíku se nachází třeba televizní seriál, námět hudební film, počítačová animace s reálným hercem, mám tam zábavný park, další muzikál, který je opravdu silné kafe.

Další muzikál? Naháči vám nestačí?

Tady v Čechách, když se řekne muzikál, tak všichni mají pocit, že to jen My Fair Lady nebo Dracula. Já se orientuji trochu jinak.

Jak?

My žijeme v době, kdy zábava má svoji skutečnost. Jenže rok 2012 je prvním ze skutečných začátků, kdy má údajně docházet k transformaci vnímání reality či virtuality. My totiž žijeme neustále v nějaké virtualitě. Musíme se vrátit k reálné virtualitě, kterou můžeme nejen prožít, ale kterou můžeme prozřít. My totiž žijeme v takovém šílenství, že jsme tak zblblí, že to ale necítíme.

Tvrdošíjně si stojíte za svým, tedy že Naháči budou mít pokračování. Jaký tým zvolíte?

Realizačně kreativní tým musí být zákonitě nový, musí přijít jiné pohledy, jiné náhledy. Naháči jsou show, ale pan režisér z toho udělal komorní divadlo. Je to třeba pořádně otevřít, pořádně rozsvítit. IT zklamala, protože to musí být všechno jinak.

Co herci?

V tuto chvíli nejsem producent, režisér. Na nich bude hodně záležet, jak budou chtít téma uchopit. Je třeba scénář posunout do dalšího levelu, do další třídy. Já v tuto chvíli jsem pouze poradce.

Vrhnul jste se na komunikaci v rámci sociální sítě. Pamatujete se na svůj první počítač?

Já myslím, že jsem došel ke svému počítači tak nějak příliš pozdě. Stejně jako k telefonu, který mi stále slouží jako volací a psací prostředek. Já jsem se vůči novým technologiím tak nějak vymezil, že poškozují skutečné myšlení, kreativitu. Počítač dosud používám k mejlové a sociální komunikaci. V podstatě to je pro mne archiv a vyhledávač. K ničemu jinému mi neslouží.

Sociálním sítím ale fandíte.

U nás je nejrozšířenější facebook. Víte, ona je to docela zajímavá hra. Umožňuje si vytvořit ze svého života virtuální realitu. Každý z nás může být na sociální síti kýmkoliv chce. To může být pozitivní i negativní. První puška měla také svá negativa i pozitiva. Buď se střílelo do jelena, nebo do člověka.

Poslal jste přátelům k novému roku pohlednici?

Pohlednice jsem nikdy neposílal. To můj táta ve svých 72 letech, i když chodí na počítačové kurzy, tak pohlednice stále posílá. Pro něho to je doslova obřad, na pohlednice nedá dopustit. V jeho případě desítky pohlednic. V té písemné podobě cítím, že je duše. To esemeskám chybí. Spousta kolegů píše esemesky, jako kdyby neukončila ani pátou třídu obecné školy.

Slávku, kteří lidé vám lezou na nervy?

Nuž – závistiví, kteří se ani nepodepíší. Ti, kteří nadávají a nejsou konstruktivní. Ti, kteří míchají lež do pravdy a pravdu do lži. Tihle jsou asi nejnebezpečnější.

Když se s těmito lidmi potkáte a zjistíte, jací jsou, nemáte chuť všeho nechat?

Jsem chorobný optimista a nejsem sebevražedný typ. To znamená, že já už to tady na tom světě nějak doklepu. A taky vím, že vrána k vráně sedá, lidé si podvědomě hledají ty s podobným ražením, podobným smýšlením. Víte, člověk je opravdu barevný a musí prostě v pravidelných intervalech narážet na blbce, aby zjistil, kdo je. Ono je vlastně totiž nejdůležitější zjistit, kdo nejsme.