Milan Štajer: Nejdůležitější jsou okamžiky, ve kterých se zdánlivě nic neděje

Na prvním stupni základní školy jsem si maloval pohyblivé postavičky do takových těch tlustých sešitků na poznámky. Bylo to o Mesovi, což byla jakási dětská postavička, inspirovaná obrázkem mesosaura. Také si vzpomínám na pokus o animaci postavičky ducha, vrhajícího vlastní oko, kterého jsme si po revoluci přivezli z Německa. To jsme již točili na kameru Hi 8. Také si vzpomínám na fotoseriály, které jsme fotili s kamarádem. Bylo to velice zajímavé, protože jsme pomocí prastarého fotoaparátu mohli vytvářet neuvěřitelné fikce.

Zdroj: DENÍK/Michal Bílek

Co mě tento obor osobně naučil? To, že nejdůležitější v životě jsou ty okamžiky, ve kterých se zdánlivě nic neděje. Podobně jako v animovaném filmu. Tam jsou nejdůležitější momenty, kdy jedna akce skončila a další teprve nastane. Bez nich výsledek nefunguje. Také jsem se díky animaci dostal k zajímavým lidem a dozvěděl se spoustu neuvěřitelných věcí. Například že méně znamená více a že je zásadní vzít v úvahu své limity a hranice, než se člověk do něčeho pustí.

Zdroj: DENÍK/Michal Bílek

Myšlenka vyučovat animaci vznikla při jakémsi posezení v Rodinném centru Slunečnice. Vyslovil jsem myšlenku, že by bylo moc zajímavé vytvořit kurz animovaného filmu pro děti, a paní Horná mi nabídla, že bych to mohl realizovat. Vytvořil jsem tedy panáčka Animatěje. Začínali jsme s manželkou s jedním jediným přihlášeným studentem a s minimem zkušeností. (Ten student stále kurz Animatěje navštěvuje). Později jsme s Animatějovou dílnou a podporou spolku „Opři se“ začali navštěvovat děti v dětských domovech. Další spolupráci se mi podařilo navázat se sdružením AČV Medialog, jmenovitě s paní Janou Hnilicovou. Zde provozuji již několik let kurzy animace s Tvůrčí skupinou Večernice, skupinou tvůrců s mentálním handicapem.

Zdroj: DENÍK/Michal Bílek

Baví mě vymýšlení příběhů. Pomocí animace jsem schopen vytvořit autorský film, od scénáře přes realizaci až po ozvučení a závěrečný střih. Baví mě přetváření reality, řešení technických problémů, se kterými se animátor musí poprat, když chce vyprávět příběh obrazem. Baví mě, když si děti uvědomí tyto možnosti a vytvářejí filmy, které nejsou zatížené dvojsmysly a jinotaji dospělých. Když nezkažená dětská fantazie dostane prostor. Mám pocit, že film pro děti dokážou natočit zase pouze děti. Jen málo dospělých je schopno dosáhnout takové čisté prostoty a naivity. A baví mě také vytváření programu, který bude pro studenty zábavný a na který se budou pokaždé těšit.

Zdroj: DENÍK/Michal Bílek