Odhadnete, kolik bylo v někdejším Československu na sklonku socialistické éry kin? Dva tisíce dvě stě. A kolik diváků je ročně plnilo? Ještě v prvním porevolučním roce 1990, kdy se otevřela spousta dalších možností trávení času, přišlo do setmělých sálů celkem 35 milionů lidí.

Kino, kam se jen podíváš

Biografy v každé vesnici a v každé čtvrti větších měst byly jedním z fenoménů, které nám trochu scházejí. Jednosálová kina se sklápěcími sedačkami měla své kouzlo a byla to zábava v místě, za níž se nemuselo nikam dojíždět. Svou působivou atmosféru měla také letní kina, v nichž se chataři a chalupáři potkávali s trampy, s vodáky a s místními lidmi.

Z knihy Poslední revoluce - Z natáčení filmu Bony a klid. Na konci osmdesátých let vznikaly "sociálně kritické" snímky o mladých pro mladé. Některé jsou oblíbené dodnes.
Pozlátka v době socialismu: Levisky vás posunuly výš, walkman zajistil obdiv

Kina byla v socialismu velmi silným komunitním pojítkem – nešlo jen o to, že na své první rande většina kluků a dívek zamířila právě do kina. Prostory před kinem byly i velmi oblíbeným a častým místem srazů nejrůznějších part, protože při čekání na sebe navzájem mohli jejich členové prostudovat vývěsku s programem a prohlédnout si fotky.

Biografy navíc byly i prostorem, kde se tu a tam dal veřejně projevit názor, který nebyl u režimu v kurzu. To se projevovalo různými formami. Pamětníci 80. let si například vzpomínají na demonstrativní potlesky, které provázely po skončení promítání Amadea Miloše Formana nebo zfilmovanou verzi představení Šašek a královna od Věry Chytilové.

Dovolená v Jugoslávii. Ilustrační snímek
Za hranice všedních socialistických dnů: lákadlem byl i nudismus v NDR

Nikde se o těchto potlescích veřejně nepsalo, nikdo je nenařizoval – ale každý věděl, že se při těchto představeních tleská (v případě Amadea šlo nejen o ocenění vynikajícího filmu, ale i o vyjádření sounáležitosti s Formanovým osudem, jenž byl jako „emigrant“ oficiálními médii nepřipomínán a měl i se svou tvorbou vymizet z paměti, v případě Chytilové zase lidé oceňovali jinotaj o klaunské vzpouře proti moci, který v Polívkově hře nacházeli).

Filmové kluby v "šedé zóně tolerance"

Samostatnou kapitolu tvořily filmové kluby, nacházející se v určité „šedé zóně“ komunistické tolerance, kde bylo tu a tam možné shlédnout tituly, které byly z normální distribuce staženy a nevysílala je ani televize, ale na druhé straně nebyly vysloveně trezorové – příkladem je třeba snímek Nebeští jezdci režiséra Jindřicha Poláka z roku 1968 o československých letcích bojujících za druhé světové války v Anglii, nebo legendární Starci na chmelu režiséra Ladislava Rychmana, považovaní za dodnes nepřekonaný český muzikál.

Je současná Česká republika demokratickou zemí? Poslechněte si velmi jasný názor Jana Hrušínského a Kateřiny Konečné:

Zdroj: Deník

Chuť zakázaného ovoce a nevyřčeného, ale společně sdíleného protestu stála i za mnohaletou velkou popularitou některých akcí filmových fanoušků, jako byla Letní filmová škola. Počátky této akce se zrodily už v roce 1964 v Čimelicích na Písecku, postupně se začala pořádat v Písku a od poloviny 70. let získala svůj dnešní název. Začátkem 80. let se přestěhovala do Uherského Hradiště a navzdory nulové propagaci se začala těšit velké popularitě – zaměřovala se totiž na filmovou historii a umění a právě prostřednictvím těchto forem často ukázala i díla, která neměla šanci dostat se do tehdejších médií. Akce se proto až do roku 1989 potýkala s hrozbou zákazu ze strany KSČ.

Návštěva kina byla také nejpopulárnější a nejčastější lidovou zábavou v době, jež jiné možnosti seberealizace a využití volného času notně přiškrcovala.

Oslavy za socialismu
Kolorit socialistických domácností? Pračky tančily po bytě, vysavače okouzlovaly

Po roce 1990 vzal tento svět rychle za své. Kromě přirozeného úbytku kin v důsledku rozdělení republiky zmizela jednak ta kina, která se ocitla v domech, jejichž noví majitelé už neměli o provozování kin zájem (v 90. letech byly filmové projekce nahrazeny často videohernami, v řadě bývalých kinosálů vznikly také kulečníkové herny), jednak okamžitě rapidně ubylo kin podporovaných obcemi a magistráty, jinými slovy kin, která byla nerentabilní – jedním ze znaků minulé doby bylo i to, že kinařský průmysl byl dotovaný, protože film představoval pro komunisty důležité propagační médium.

Oficiální filmografie zahrnující „uvědomělou socialistickou tvorbu“ však nebyla nijak zvlášť navštěvovaná, zatímco o alternativních, alespoň částečně satirických či svobodomyslných titulech se díky všudypřítomné šuškandě okamžitě vědělo. Komunistická státní správa si tak do značné míry dotovala vlastní opozici. I to patří k paradoxům tehdejší doby.