Když se řekne normalizační seriál, asi každý pamětník minulého režimu si vzpomene na Ženu za pultem. Seriál, který v roce 1977 natočil režisér Jaroslav Dudek podle scénáře Jaroslava Dietla. Příběh obyčejné prodavačky Anny Holubové a jejích kolegyň z prodejny potravin byl nesmírně populární, stejně jako další Dietlova díla.

Zajímavé je, že ačkoliv děj seriálu moralizuje a opěvuje socialistickou uvědomělost, byl některými představiteli tehdejší moci kritizován pro neuspořádaný osobní život hlavní hrdinky, která je rozvedená, sama vychovává syna a snaží se vybudovat vztah s novým mužem. Do ženy za pultem byla Jiřina Švorcová dosazena „shora“. Roli Anny Holubové měla původně hrát Jana Hlaváčová a uvažovalo se i o Jiřině Bohdalové.

Kroky Františka Janečka a Michal David
Gott, Vondráčková, David. Socialistický pop chránily ženy papalášů i spartakiáda

Jiřina Švorcová si zahrála i v dalším klenotu mezi socialistickými seriály. V Okresu na severu ztvárnila soudružku Pláteníkovou, manželka vedoucího tajemníka OV KSČ. Tu tedy rozhodně nikdo z neuspořádaného osobního života podezřívat nemusel. Její muž byl totiž Josef Pláteník, ztělesnění ctnosti, pochopení a spravedlnosti, kterému nejde o vlastní zájmy, ale o blaho celku, takže odhaluje nešvary dokonce v samém jádru komunistické strany. Hlavní roli si zahrál Jaroslav Moučka, který byl v roce 1980, tedy v době vzniku seriálu sám komunistou, takže s propagandistickými frázemi soudruha Pláteníka neměl problém.

Filmy za socialismu:

Jaroslav Moučka si zahrál velkou roli i v Muži na radnici, což byl jakýsi seriálový předchůdce Okresu na severu. Oba seriály režíroval Evžen Sokolovský, který začínal jako progresivní divadelní režisér například na satirické scéně Večerní Brno nebo v Divadle E. F. Buriana a skončil jako jeden z prorežimních normalizačních televizních tvůrců.

Všudypřítomný Dietl

Pod oběma seriály byl podepsán také zmiňovaný Jaroslav Dietl, dokázal napsat kvalitní seriály jako Eliška a její rod, Byli jednou dva písaři, ale i další tendenční kousky jako Plechová kavalerie nebo Inženýrská odysea.

Oslavy za socialismu
Kolorit socialistických domácností? Pračky tančily po bytě, vysavače okouzlovaly

Čím byl tento scenárista jedinečný? „Byl to zdatný řemeslník, který se vyznal v tom, jak napsat dialog, aby alespoň trochu uspokojil tehdejší mocipány a zároveň dal něco lidem. Byl to také mimořádný člověk, ale myslím si, že ke skutečnému umění mu ještě krok scházel. Určitě by ho dokázal udělat, kdyby na něj shora netlačili, aby byl do té a té doby udělán ten a ten seriál, například Muž na radnici, Okres na severu a podobné ptákoviny. Kde se výborní herci jako Jaroslav Moučka a další snažili dělat, co mohli. Na druhou stranu je pravda, že Jaroslav Moučka byl s režimem svázaný trochu více,“ říká filmový historik Pavel Jiras, kterému mimo jiné nedávno vyšla kniha Barrandov – Nešťastně šťastná generace (1945–1960). 

„Nemocnici na kraji města a další tehdy populární seriály nepovažuji za umělecké dílo, to je prostě vyprávění a snaha zachytit vztahy mezi lidmi v určitém prostředí,“ dodává.

Scenárista Jaroslav Dietl, je spjatý s těmi nejpopulárnějšími seriály natočenými před listopadem 1989. Největším hitem byla samozřejmě Nemocnice na kraji města, ale občané unudění vysíláním Československé televize hltali i jeho další ságy, jako třeba Doktor z Vejminku, Synové a dcery Jakuba Skláře, Velké sedlo nebo Rozpaky kuchaře Svatopluka, kde se populární kuchtík Sváťa Kuřátko na své pouti životem a kariérou řídil tím, co mu radili televizní diváci.

Jaroslav Dietl zemřel v pouhých 56 letech, když dostal infarkt při tenisu, léta psal podle diváckých dopisů i příběhy populárních Bakalářů.

Soudruh Bavor

Další hvězdou byl Zdeněk Buchvaldek, který po studiích na DAMU působil nejprve jako herec a později i dramaturg a režisér v divadle v Mostě. V roce 1976 pak byl jako kádrová rezerva dosazen na místo ředitele Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze na Smíchově (dnes Švandovo divadlo). Celý život byl aktivním členem KSČ. Často pronášel různé angažované projevy v médiích. Hrál v mnoha prorežimních inscenacích a seriálech. V Dietlově seriálu Muž na radnici ztvárnil Františka Bavora, předsedu Městského národního výboru v Kunštátu…

„Vážení občané starého Kunštátu, soudružky a soudruzi, pozvali jsme vás dnes na schůzku, která má pro nás nesmírný význam,“ říká v jednom z dílů.

Škoda Ostrov
Socialistické fabriky nahlodal zub času. Z některých zbyly jen ruiny

Následně na schůzi s občany, jejichž domy se musejí zbourat, aby bylo možno na jejich místě vybudovat nový Kunštát, vysvětlí, co je to asanace, tedy likvidace, odstranění, odklizení. Jeden nepoddajný stařík se ovšem ozve a probíhá následující dialog mezi ním a Bavorem: „Co se stane, když s tím nebudu souhlasit?“ – „V tom případě vás budeme přesvědčovat.“ – „A když mě nepřesvědčíte?“ – „Tak budeme postupovat úřední cestou.“ Seriál by dnes mohl zaujmout občany Berouna, kde byly z větší části natáčeny exteriéry. Mohou se tak podívat, jak jejich město vypadalo v roce 1976.

„Ty seriály měly ukázat, že existovali čestní a hodní komunisté. Autoři to prostě dostali za úkol. Rozhodně to není dokument o té době,“ myslí si Pavel Jiras a dodává: „Byla to rozporuplná a složitá doba, ale vznikla v ní některá díla, která dnes už vzniknout nemohou, protože vymřela jedna silná herecká generace, která nemá v Evropě obdoby, snad ani ve francouzské kinematografii. Kachyňovy, Vláčilovy nebo Menzelovy filmy jsou obrovskou výpovědí osobností, které jsou nenapodobitelné a nezastupitelné. Na našem území by natočen i Formanův Amadeus, což je jeden ze synteticky nejlepších filmů na světě.

Věznice v Uherském Hradišti. Ilustrační foto.
Komunistické peklo: Ke krvavé historii věznice pomohlo řádění Aloise Grebeníčka

Střet génia s lidským průměrem byl také metaforou na tehdejší Československo, kde pár lidí drželo v rukou ohromnou moc.“ Výše zmínění filmaři to za minulého režimu neměli vůbec jednoduché. Obzvlášť Františka Vláčila považuje filmový historik za výjimečného tvůrce, který bohužel nebyl dostatečně zásobován kvalitními scénáři.

Umělci ve stínu režimu

„Hluboký seriál, který nepřestane vstupovat do lidí, je Vlak dětství a naděje Karla Kachyni. To je nedoceněné umělecké dílo, které objevilo velkého herce Stanislava Zindulku. Samotný námět není extra atraktivní, kdyby to dělal někdo s menším talentem než Kachyňa, bude se nimrat v té době, Kachyňa se zabývá lidskými osudy. Na vysoký piedestal stavím televizní film režiséra Františka Filipa Nezralé maliny, který je mistrovsky udělaný,“ vyjmenovává Pavel Jiras. Nezralé maliny jsou dílem scenáristy Jiřího Hubače, který by si byl býval podle odborníka na kinematografii zasloužil více prostoru, aby mohl naplno projevit svůj talent.

Takto se bydlelo za socialismu:

Za opravdu velké herecké postavy a ikony považuje historik Josefa Kemra, Petra Čepka, Miloše Nedbala a Rudolfa Hrušínského. Obzvlášť vyzdvihuje Petra Čepka, který pod vedením Františka Vláčila dokázal velmi úsporným způsobem vyjádřit i velké emoce.

V něčem na tom podle Pavla Jirase byli filmaři před listopadem 1989 přece jen lépe, než ti dnešní. „I když byla oklešťována, existovala cílená dramaturgie, ve které se pohybovala řada velice inteligentních lidí, kteří třeba nesouhlasili s režimem, ale věděli, že nechtějí odejít a musí v Československu žít, a proto se snažili přes tu tupou a chudičkou ideologii tvořit kvalitní literární předlohy pro filmy a seriály. Mohl bych jmenovat třeba Václava Šaška, Otu Hofmana, Václava Nývlta. Všichni věděli, že normalizace po roce 1968 je hnusný mafiánský spolek, přesto dokázali vytvořit skutečně silná díla. Například Jiří Menzel si dokázal prosadit Hrabala.“

Zpěvačka Petra Janů s typickým účesem 80. let.
Móda za socialismu? Kdo uctíval Sagvana Tofiho, byl šik. Vládly i somračenky

Zakázaná Jiřina Štěpničková 

Zakázaná Jiřina ŠtěpničkováZdroj: Česká televizeMamince herce Jiřího Štěpničky komunisté zničili život. Už v době studií talentovaná dívka hostovala v Osvobozeném divadle a později hrála v Národním divadle. Na filmovém plátně se začala objevovat v první polovině 30. let. Během války odmítla hrát v německých filmech a po válce žila nějakou dobu v zahraničí. V únoru 1948 podepsala výzvu kulturních pracovníků Kupředu, zpátky ni krok na podporu nově vznikající Národní fronty. V roce 1952 byla odsouzena 15 letům vězení. Po přímluvě některých hereckých kolegů jí byl trest snížen na 10 let. Z vězení byla podmíněně propuštěna v roce 1960 a po dalších osmi letech byla paradoxně oceněna titulem zasloužilá umělkyně. K jejím nejznámějším filmovým rolím patří Maryša (1935) anebo Viktorka z filmu Babička (1940). Zemřela v roce 1985 ve svých 73 letech.