Tuto skutečnost, ve kterou jsme doufali od roku 1989, nám potvrdil islandský vulkán.

Protože příroda nezná hranic (alespoň tedy nerespektuje ty geopolitické), stali jsme se součástí něčeho velkého.

Velkého zmatku.

Díky bohu nemusím denně někam daleko cestovat. Přesedlat ze snobsky shlížejícího letadla na obyčejný vlak či autobus by jistě i pro mě byl problém. Navíc i tyto varianty přepravy o víkendu kolabovaly.

Se širokým úsměvem na rtech jsem poslouchal nedělní rozhlasovou reportáž z Paříže. Konec prázdnin, stávka železničářů a uzavřená letiště.

To musí být masakr.

Navíc s jejich citem pro improvizaci. Nakonec to snad všichni přežili. Tam se prostě stávkuje za každého počasí, i kdyby třeba trakaře padaly.

Zato u nás se máme i bez letadel jak v ráji. Můžeme jet vlakem, který nám většinou neujede, to spíš my si na něj počkáme. Případně můžeme jet autem. A v současné době je už jedno, jestli si to pofrčíme po silnici nebo po poli.

V každém případě doporučuji offroad.