Říká se: „Škoda každé facky, která padne vedle“, „stromek se má ohýbat, dokud je mladý“. Bití dětí bylo donedávna považováno za nezbytný výchovný prostředek. Nejenom doma: „Dej si pozor, nebo odepnu pásek“, ale i ve škole. Žáci dostávali za první republiky přes prsty. Až do revoluce byl učitelský výchovný pohlavek tolerován. Dnes by se řešil na ministerstvu školství. Jenže v soukromí mohou otcové a matky dosud mlátit své potomky jako žito.

V těchto dnech vláda projednává úplný zákaz tělesných trestů. „Většina českých rodičů fyzické tresty považuje za něco normálního, co do výchovy patří,“ řekla vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková v rozhovoru pro Radiožurnál. „V zemích, kde platí podobné zákazy, postupně dochází k poklesu násilí v rodinách.“

Jakkoli je snaha vlády chvályhodná, výsledkem má být jen jakási deklarace. Rodiče, kteří fyzické násilí v „přiměřené“ podobě používají, nebudou nijak popotahováni. Ve Švédsku platí zákaz tělesných trestů už od roku 1979. „Děti mají právo na péči, bezpečí a dobrou výchovu. S dětmi má být zacházeno s respektem k jejich osobnosti a individualitě a nesmí být podrobeny tělesným trestům nebo jinému ponižujícímu zacházení,“ píše se ve švédském zákoníku o dětech a rodičích. Podobně jako v chystaném zdejším zákonu nebylo vůči rodičům počítáno s žádnými sankcemi. Zavedení normy předcházela silná, státem placená mediální kampaň.

Uplynulo však neuvěřitelných pětačtyřicet let, po která byly děti v Česku (a ve většině světa) bity. Podle průzkumu Agentury STEM/MARK a centra Locika používá tělesné tresty více než polovina českých rodičů. Nejčastěji plácnutí přes ruce odsuzuje jen dvanáct procent otců a matek. Pohlavky odsuzuje čtvrtina z nich. Bití páskem a vařečkou tři pětiny. Ostatně výchovný pohlavek ještě nedávno neodsuzoval ani ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka.

close Měli bychom zakázat tělesné tresty? info Zdroj: Freepik/ Jiří Bušek zoom_in Měli bychom zakázat tělesné tresty?

Zde je nyní třeba se vší vážností poznamenat: jakékoli násilí na dětech je zločin. Nemyslím z nutně hlediska trestněprávního, byť by to mělo být upraveno i tam. Mlácení i takříkajíc „láskyplné“ je ponížením malého člověka, který je mnohdy citlivější, inteligentnější a vnímavější než ten, kdo ho chce bitím vpravit do nějaké své představy nebo si jen zjednat klid, aby mohl v televizi sledovat Výměnu manželek a nemusel si s „parchantem“ hrát.

Změna zavedených zvyků však může na spoustu rodičů působit též jako fyzické týrání. Jemné ťafky dětem uštědřují i lvice a medvědice. Není to přeci žádné mučení, ale důrazné upozornění: Tohle dělat nesmíš, ublížilo by ti to. Jistě i s tříletým dítětem se dá rozumně mluvit, ale zabere to ohromné úsilí a spoustu času. Malounký lepanec je ekonomičtější a účinnější.

Jsou i další argumenty proti zákazu tělesných trestů. Ty jsou pro děti často snesitelnější než jiné. Nemluvím o klečení na hrachu, zavírání ve sklepě či půstu, byť to ještě nedávno bylo vcelku běžné. Většina dětí by asi vyměnila třítýdenní zákaz hraní na počítači za lehký výprask. Pro ty menší je nesnesitelné, když s nimi za trest tatínek a maminka celý den nemluví. Samozřejmě, pro puberťáka je něco takového pravým požehnáním. Toho však lze potrestat tím, že musí být každý večer v šest doma.

Podle řady výzkumů však fyzické tresty, které dítě zakusilo, vedou k tomu, že je bude používat i na svých potomcích. „A v zemích, které již do legislativy nepřijatelnost fyzických trestů a jiného ponižujícího zacházení s dětmi ukotvily dlouho před námi, opravdu postupně došlo k poklesu násilí jak v blízkých vztazích v rodinách, tak také k poklesu agrese v dětských kolektivech,“ říká zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Někdo řekne, že jsou tu i hyperaktivní, autistické, sadistické a jinak nezvladatelné děti. Děti, které odmítají veškerou autoritu. Vysmívají se rodičům a terorizují je. Chovají se krutě vůči jiným. Určitě ty případy jsou. Jenže tím spíš nejde takové projevy chování odstranit brutalitou. I když je to pro rodiče těžko snesitelné, musí to s pomocí odborníků zvládnout.

Dnes kdo udeří psíka, bude považován za společensky nepřijatelného, kdo plácne řvoucí dítě, bude zde přijat s pochopením. Není žádný zákon, který by zakazoval plácání psů, jen jejich týrání. S dětmi je to zatím podobně, neměly by dostávat nepřiměřené tresty. Jenže kdo to ohlídá? A co je nepřiměřený trest?

Vyhlásit bez sankcí, že tělesné tresty na dětech jsou zakázány, je málo. Svobodného člověka může v demokracii potrestat jen zákon. Dítě, byť v péči rodičů, není sice svéprávný, ale zcela jistě svobodný člověk, který bývá matkou a otcem utiskován.

Měli bychom tedy zakázat tělesné tresty, ale hledat i cestu, jak se zbavit duševního násilí na dětech. Samozřejmě to zní utopicky, ale jsem přesvědčen, že za nějakých dvacet let, pokud bude svět ještě existovat, to bude normální. Stát samozřejmě nemůže strkat nos do rodin. Nemůže podněcovat děcka, aby udávala rodiče, když budou ukřivděna. Může však vyhlásit absolutní zákaz veškerých ponižujících trestů pod pokutou. A musí vynaložit peníze a úsilí, aby barbarský zvyk změnil.

Reakce čtenáře Deníku Františka Žůrka

Bít dítě je zločin. Něco k tomu řeknu…

Autor tohoto textu (Martin Komárek), když vůbec něco takového tvrdí, tak by měl dopředu si vyjasnit dobře mezilidské vztahy: rodiče … a jejich dítě!

V tomto textu jde o to, zda rodič páchá zlo, když vůči dítěti nějak fyzicky zasáhne, zakročí … v rámci svého výchovného trestu při výchově… dítěte.

Takže: Nejdříve si celou situaci objasněme: Dítě vyrůstá v rodině. A to by mělo být vždy… samozřejmé! (Výchova bez rodičů… to je již … problém…)

Dítě není nějaký opuštěný tvor, snad někde na ulici. Dítě má vyrůstat společně s (oběma) rodiči. (Jedná se o úplnou rodinu, samozřejmě!) Dítě má: maminku a tatínka. Nikdy ne jinak! To dopředu je: Predikce. Předpoklad.

(Takže o rozvrácených (dnes) rodinách nechci vůbec mluvit, ani uvažovat. A mohu vám dopředu říct, že jsem byl již dříve za svého dětství také oběma rodiči trestán a přitom vychováván. A rodiče mají … autoritu. Nepochybně.)

Například: Narodil jsem se rodičům v jejich domku v roce 1939. Nebylo to v porodnici. Bylo to asi kde…? Nu, na manželské posteli. Přišla tehdy jen porodní asistentka. A to bylo tenkrát vše. Bez nějaké dokonalé… porodnice.

Dítě… patří vždy… k rodičům. Tj.: Otci a matce. To neoddělujme! Řečeno. A jsou to dva lidé, manželé. Kteří dokonce: uzavřeli sňatek. A dítě je třetí věc. Dítě je plodem těchto rodičů. A tito dva lidé… žijí také společně… v lidské vzájemné shodě! V lásce!!! (Láska není sex! Láska je důležitý lidský vztah.) Takže za výchovu dítěte odpovídají v prvé řadě… jeho rodiče (otec a matka).

A teď si vezměme v potaz: výchovné prostředky. A také jejich včasné použití. To je skutečně také pokaždé… velice důležité, kdy dítě přitom trestáme…

Problémem zde v celém textu asi je … nějaké „bití.“ Tož je to možné… že někdy někdo z rodičů… dítě nějak uhodí. Ale v žádném případě to není… kruté „mlácení,“ aby se snažil rodič své dítě … umlátit. To rozhodně ne! Žádný rodič nesmí být chápán … snad dopředu jako zločinec. Tady v tomto textu jde o bití dětí… Jde snad o nějaký… zločin? Ale přece…! Rodiče však nikdy nesmíme chápat nepřátelsky! V jejich vztahu zejména… ke svému… dítěti.

Když otec anebo matka mě uhodili, když jsem jako chlapec spáchal nějaký nevhodný čin, (rodiče mně nějakou vrazili, to nebylo) zločinné. To byl často od nich „přiměřený“ výchovný prostředek. Abych pocítil! Výchovný účinek!

„Pozdraven buď Pán Bůh a Ježíš Kristus.“ „Až na věky…“

František Žůrek