Kamarádi, s nimiž jsme chtěli společně plout, to považovali za nudné a odmítli. Půjčili jsme si proto sami kanoe v Týnci nad Sázavou a na zahrádce našeho zeleného šípu, Škody 105, ji převezli do Zruče nad Sázavou. Na mapě vzdálenost našeho bydliště nevypadala hrozivě. Plán zněl proto jasně: doplout týž den domů.

Plány ale za své začaly brát okamžitě. Vody bylo na konci prázdnin málo. Ani pomoc synka nebyla taková, jak jsem si představoval. A řeka? Samá zákruta a tichá voda! V Kácově pod jezem se konečně rychlostí proudu tvořily peřeje, přicházela záchrana. Náš banán, jak se plastové žluté lodi říká, se v těch místech zachytával o kameny skryté jen několik centimetrů pod hladinou. Nezbývalo, než vysednou a loď přes kritické místo přetáhnout. Když už to vypadalo, že zase pojedeme, nasedli jsme. Jenže ponor byl pořád větší, než sloupec vody. Přikročil jsem na pohon okoukaný u benátských gondoliérů. Co se dělo pod hladinou, nevím. Loď vydávala při každém metrovém posunu kvílivé zvuky a po spotřebování odrazové síly se zase zastavila.

Nakonec jsme dopluli pozdě odpoledne, ale šťastně, do Českého Šternberku. Za sebou třicet kilometrů a před sebou do Týnce dalších pětapadesát. Navíc, u konce sil.

Tu jízdu jsem tehdy krutě prokaučoval. Několikakilový mobil měl v těch letech snad jen kmotr podsvětí a kromě pití a svačiny jsme, s vidinou jistoty dojezdu do cíle, vlastně nic nepotřebovali. Nezatěžovali jsme plavidlo žádnými zbytečnostmi. Třeba peněženkou. Musel jsem proto v hospodě vyžebrat telefonát, který jsem po příjezdu osvoboditelky, manželky, doplatil.

A pak, že je na vodě nějaká nuda!