Při oslavách 104. výročí založení Československa zahrála v Berouně dechová kapela Berouňačka. Jejich působivé vystoupení se linulo náměstím už čtvrt hodiny před zahájením samotného aktu, jenže se lidé jen neochotně k Pomníku padlých stahovali. Jak to?

Když jsem na místo dorazil a čekal, tak mě žesťový a perkusový rytmus přiměl si vzpomenout na článek, který jsem četl už někdy před čtrnácti lety. Text se pozastavil nad skutečností, že již tehdy se senioři měnili a popsal, jak raději než Moravance v mládí spíše holdovali The Rolling Stones, AC/DC či The Beatles. V tuzemsku ve stejnou dobu zase slušně válel například Vladimír Mišík s Blue Effect, ale třeba také Plastici a Olympic. Vždyť samotní protagonisti vyjmenovaných kapel jsou, nebo brzy budou, osmdesátníky.

Onen článek jsem se snažil googlit, ale místo toho jsem narazil na bakalářkou práci studentky sociologie z Karlovy Univerzity z roku 2019. Ta se věnuje zavádění konceptu aktivního stárnutí v domovech pro seniory a část šetření je v podobném pohledu věnováno i této hudební oblasti. Čili, ano, k věci existuje už i akademický text, který též nutí k zamyšlení.

Možná tedy už nastal čas do podobných pietních setkání začít přinášet novější prvky, které spíše pobídnou mladší ročníky se zastavit a naslouchat, aby zjistily něco víc například o pohnutých osudech československých legionářů z Berouna. Není přeci jen primární snahou připomenout současné generaci naší historii a pěstovat tak v nich úctu vůči té starší? Určitě ale nechceme, aby dechovka přestala dýchat. Jde koneckonců o hezký lidový žánr.