„Je po volbách, teď už může covid zase z pytle ven, ne?“ napadlo by kdekoho, když si v médiích prohlíží galerie z jednotlivých volebních štábů, kde politici sledovali průběh sčítání hlasů. Narvanými sály hemžící se straníci s ochranou dýchacích cest by se dali spočítat sotva na prstech jedné ruky. Především pak ve štábu Spolu.

Vraťme se ale ještě o tři týdny zpět, a to do sálu berounského kulturního sálu Plzeňka. Podobný počet lidí povinně při koncertu písničkáře Tomáše Kluse musí sedět. Běda aby tancovali. Roušky a respirátory tedy také letí z úst dolů, jen několik lidí si je dobrovolně nechává. A zůstaňme ještě v Plzeňce. Tentokrát o týden později, kdy se ve stejném sálu koná veřejné zastupitelstvo Berouna. Všichni komunální politici a přítomní hosté (teda kromě zastupitelů Lepší Beroun s podporou Svobodných) poctivě sedí v rozestupech a pět hodin „přidušeně“ diskutují o městské problematice.

Ale to už jsme zpět ve volebním štábu Spolu v Praze. Koalice právě ve sčítání překonala hnutí ANO. Nato exploduje obrovská euforie následována objímáním, plácáním „high-five“, cinkání skleniček. Zázrak! Covid se během volebního klání vypařil. Tedy ne všude. Opět cestujeme o pár hodin v čase zpět, tentokrát do pardubického okrsku číslo 1004. Tam je na zapisovatelku volební komise zavolána policie, protože odmítla ve volební místnosti chránit své dýchací cesty.

Jak je to tedy s těmi respirátory? Máme tu společenskou toleranci na různé situace, nebo se snad nacházíme v povolebním vakuu, kdy covid „nechodí“? Anebo tu je jednoduše praktikován dvojí metr? A co na to děti ve školách?