Prostě jsme se sešli v dětském pokoji, kde jsem měl od rána špagát, který směřoval kolem skříní a pode dveřmi na chodbu, kde byl uschovaný a zavěšený zvoneček. V určený čas jsem nenápadně zatáhl za špagát, zvoneček zazvonil. Všichni jsme vykřikli a já se, jako hrdina, odvážil vyjít na chodbu.
Během minuty jsem ze skříní vyndal dárky, naházel je do obýváku pod stromeček, zapálil prskavky a opravdové svíčky, otevřel jsem okno a bouchl dveřmi na chodbu. Pak jsem vletěl do děcáku a s vytřeštěnýma očima jsem houkl: „Byl tady, ale uletěl!“ Opatrně jsme šli do obýváku a tam se stal zázrak. Ježíšek nám nadělil spoustu dárků.
Utekly roky a moje děti mi prozradily krutou pravdu: „Ale tati, my jsme přece věděli, že zvoníš ty. Ten špagát jsme viděli a jak jsi odbíhal a dělal jakoby nic, to bylo taky vtipný. Jenže jsme ti nechtěli kazit Vánoce,“ řekla mi dcera po letech. Takže takhle to je. Svět se točí dál a já jsem opět ve stavu, kdy musím zase vymyslet, kudy ten špagát povedu.
Tak šťastné a veselé a všem nám, kteří budeme tahat za špagát, vzkazuji a přeji: Ať nám to vyjde…
