Asfalt je bezesporu tou nejlepší volbou při stavění silnic, chodníků a dalších cest. Jde ale zároveň o naprosto šeredný povrch, pokud se použije při realizaci cyklostezek, které protínají krajinu a propojují sousední obce. Není nic ošklivějšího, když místa, kde by stačil například pěkný mlatový povrch, hyzdí šeredně šedivý asfaltový pruh.

Takovýto osud potkal další kus Stezky svaté Ludmily, která propojuje Beroun s Tetínem a Srbskem. Část úseku mezi Tetínem a Berounem Tetínští zpevnili a vyplnili chybějící díl spojující okraj obce s polní cestou vedoucí do berounské městské části Zavadilka.

Za to patří obci obrovské dík, protože se zde chodilo po nerovném travnatém pruhu; na kolech pak jen po vedlejší silnici. Jenže finální povrch dostal asfaltový kabátek, který kontrastně a nevkusně navazuje na štěrkovou polní cestu pokračující k Berounu a navíc vedle malebné pastviny s venkovskou ohradou působí rušivě.

Další etapou zvelebování té samé stezky je část, která vede přímo dolů k Zavadilce. Cesta se musela posunout zpět na své původní místo, z kterého ji do vedlejšího pole postupně vytlačila vegetace. Nyní je zde směsí různých frakcí žlutých a šedých štěrků hezky zpevněný povrch, po kterém se výborně jede i jde. Opět velké dík, protože byl tento úsek po deštích často rozbahněný. Jenže i zde se plánuje položit asfalt. A to už tak skvělé není.

Asfaltová cyklostezka je bezpochyby fajn pouze, když vede obcemi či jinými zastavěnými částmi. Stavět něco takového v přírodě je vzhledem ke krajinnému rázu necitelné. V zámeckém parku by se nám přece podobná stezka také vůbec nelíbila. Tak proč asfaltujeme krajinu?