Není to tak dlouho, kdy jsme odmítali kvóty na přidělování migrantů. Proč tomu tak bylo, je téma na samostatný sloupek. Tehdy jsme si vysloužili nálepku sobeckého státu, který na ostatní kašle a hrabe si pouze na svém písečku. A vida, s válkou na Ukrajině se toto stigma bortí.

Vlna solidarity proletěla celou zemí jako tsunami, za níž se valí další a další. Lidé pořádají sbírky, nabízejí místa na ubytování, posílají nemalé částky na účty charitativních organizací. Děje se něco, co jsme pravděpodobně nikdo nečekali, že naroste do takových rozměrů. Dokonce jsme si za naši podporou napadeného státu měli vysloužit u těch Rusů, kteří s invazí souhlasí nebo se jí přímo účastní, silnou nelibost.

Je ale důležité, aby nám to vydrželo. Ono se totiž může lehce stát, že efekt euforického pomáhání rychle vyprchá. Varuje před tím například ředitel Charity Beroun Petr Horák, který má několikaleté zkušenosti v krizovém řízení. Podle něho je nutné vlastní solidární nasazení takzvaně dávkovat a nechat si něco na delší období, protože nikdo nevíme, jak dlouho může válka na Ukrajině trvat. A také brát v potaz to, že se naše solidární činnost určitě do jisté míry dotkne naší životní úrovně. Buďme tedy na to připravení, pomáhejme s rozumem a pouze tolik, kolik si můžeme sami dovolit.

Moc mě nicméně těší vědět, že jsme srdečný národ. Tímto jsme dokázali, že se umíme postarat o lidi, kteří se ocitli v životní nouzi.