Při návštěvě hořovické nemocnice jsem měl příležitost hovořit s vrchní sestrou interny Pavlínou Radostovou, jejíž pracoviště se s nástupem další vlny pandemie muselo už potřetí převléknout do stavu covidového infekčního oddělení. Cílem setkání bylo nahlédnout pod pokličku, jak se zdravotníci s následky epidemie dokáží vypořádat s odstupem času. Ledacos se změnilo hlavně chování lidí.

Po téměř dvou letech máme už relativně dost zkušeností a spoustu toho děláme lépe a jinak. V nemocnici je ale personál nucen pracovat stejně. Čili tak, aby před infekcí ochránil nejen sebe, ale i celé oddělení. A dělat to už počtvrté je vysilující. „Naši práci máme rádi, ale už nás unavuje ji dělat ve skafandru. Jsme interní oddělení a rádi bychom se k interně vrátili. Když to teď vše začínalo nanovo, tak mi plno sestřiček říkalo, že už to nechtějí dělat. Nikdo už to nechce dělat,“ uvedla mimo jiné vrchní sestra.

Náročná práce tak zůstává neměnná, ale zato nálada ve společnosti se výrazně změnila. Zatímco se na začátku zdravotníkům tleskalo, nyní se na ně v tom lepším případě pouze řve. V Hořovicích se například setkali s nepříjemnou rodinou postarší pacientky, které se vybil telefon. „Já vám volám teď, vy se oblíknete, půjdete tam a telefon jí zprovozníte,“ takto se sestrami v Hořovicích rodina bavila. „V začátcích k nám lidé byli velmi milí a cítili s námi, ale taková ta pozitivní nálada z lidí vyprchala,“ v této souvislosti podotkla Pavlína Radostová.

Proč se tak děje, je téma na samotný sloupek, v kterém můžeme polemizovat o rozdělené a nahněvané společnosti. Měli bychom si ale uvědomit, že zdravotníci jsou pořád lidé jako my, kteří se snaží dělat svoji práci co nejlépe; a hlavně jsou tu pro nás a naše blízké. Nevybíjíme si tak svojí frustraci z těžké doby na nich.