Po starém kabinetu doznívá stále zahořklá pachuť zpackaného krizového řízení pandemie. Tehdy se samozvaný mikromanažer Andrej Babiš snažil řídit a měnit všechny a všechno, především pak rozhodnutí svých ministrů. Míra chaosu spojená s opatřeními, do kterých sebestředný bývalý premiér zasahoval podle nálady veřejnosti na sociálních sítí, byla stavem prakticky setrvalým. A když se pandemie vymkla kontrole, k následkům patřilo, že se české děti pěkně dlouho nepodívaly do školy.

Podle dat Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí byly základní školy v Česku úplně uzavřeny 177 dnů a jen částečně po dobu 125 dnů. Dohromady jde tedy o 302 dnů, během kterých se nějakým způsobem rušila prezenční výuka. A to nemluvíme pouze o školách. Týkalo se to rovněž uměleckých škol a dalších kroužků nebo Sokola a různých sportovních klubů.

Redaktorka Kolínského deníku Jana Martinková.
GLOSA: Co nás čeká a (ne)mine

Ztrátou sociálního kontaktu nyní české děti trpí úzkostmi a depresemi. Popsala to například Eliška Rothová, vedoucí berounské pobočky Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje. „Děti se cítily hodně opuštěné, obzvláště pak ty větší. Většinou byly doma samy, naučily se pouze ležet v posteli a prakticky rovnou z postele pracovat na počítači. Důsledkem toho často docházelo ke konfliktům, zvláště pak v případech, kdy je rodič na děti sám. V některých případech to vedlo až k sebepoškozování nebo i pokusům o sebevraždu,“ uvedla terapeutka.

Muselo to dojít tak daleko? Určitě ne, kdyby představitelé alespoň v době hluboké krize přestali dělat nezodpovědné politikum. V pandemii jsme ale poskočili o velký kus dále. Pevně tedy věřím, že děti jako rukojmí už si nikdo brát nebude. Často také slýchávám od přátel, rodičů, že jim je jedno, když se musí kvůli opatřením v něčem omezit, jejich děti by z toho ale měly být vynechány.