Když jsme si v roce 2018 připomínali sto let od vzniku Československa a v roce 2019 třicet let od roku 1989 a Sametové revoluce, nikoho asi nenapadlo, že tím nevědomky zakončujeme tři dekády klidu. Dva roky covidové epidemie, válka na Ukrajině, ekonomické a zejména energetické problémy, to vše vpadlo do tohoto historicky nejklidnějšího období našich dějin za poslední století.

Michal Stehlík 
je historikem soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu

Jen velmi těžko se dokážeme vrátit před rok 2019 a musíme se tedy dívat více do budoucna než hledat podobu dávno zmizelého klidu. Období klidu v sobě totiž nese nebezpečí automatického spoléhání se na to, že věci fungují tak nějak bez našeho přičinění. Střídají se sice politické reprezentace, žijeme v mediálních bublinách žabomyších sporů, ale nic z toho jako by nezasahovalo do podstaty našich životů. A s tímto spoléháním jednak mizí ostražitost, jednak schopnost vyrovnávat se s krizemi.

Dalo by se to nazvat jakýmsi mentálním blahobytem – ten nemusí souviset se skutečným stavem majetku nebo sociální jistotou. A jistá část naší společnosti rozhodně nežije v sociálním klidu. Navíc, její významná část se pohybuje na sociální hraně, pod kterou ji může dostat soubor výkyvů ekonomiky, schopnosti státu nebo právě cen energií.

Nejde přitom o nějakou jednorázovou záležitost dražšího plynu – jde o to, co jsme si jako problém dokázali představit, jak na něj politické elity dokážou reagovat a jakou míru důvěry lidé v politiku mají. Nic těchto předpokladů teď nevypadá dobře.

Společnost je přitom plná vnitřních rozporů – rozporů, nikoliv jen rozdílů. Na jedné straně jsme schopni se neuvěřitelně sjednotit v první covidové vlně nebo v pomoci Ukrajině. Pak ovšem nadšení opadá a ke slovu přijde skepse a nedůvěra. A s tímto nastavením se jen těžko dá hledět alespoň do střednědobé budoucnosti. Navíc, jsme v situaci, kdy se nám politika proměnila spíše v populistickou arénu nabídky jednoduchých řešení, bez ohledu na dlouhodobou situaci společnosti. Ona nám ta dlouhodobá řešení a dlouhodobé výhledy vůbec nějak nejdou, a to se nemusí týkat pouze velkých politických témat jako je důchodová reforma, podoba sociálního státu nebo stav veřejných financí.

close info Zdroj: Deník zoom_in

Jsou ale pak okamžiky, kdy něco dlouhodobého vyvře na povrch a my se jen s údivem ptáme, jak je to možné. Jako příklad bychom si mohli vzít situaci na české železnici, kdy se již někdejší stav častějších havárií proměnil v toto léto v skutečné okamžiky kolapsu.

A nejde přitom jen o nějakou logistiku výluk, jde o to, že se po dlouhá desetiletí neinvestovalo do obnovy systému. A ocitli jsme se pojednou ve chvíli, kdy je automatické fungování pryč a namísto klidu stojí stovky cestujících na nádraží bez spojení… Použil jsem schválně tento zjednodušený příklad. Představme si přitom, že podobně budou stát za několik desetiletí miliony občanů na pomyslném nádraží důchodového systému, aniž by se dočkali spoje – sociální jistoty.

Možná má však aktuální soubor krizí přece jen v sobě nějakou naději a šanci – mohl by nás přinutit ptát se na fungování systému, na promyšlené strategie – to musíme ale odmítnout populistické výkřiky o jednoduchých řešeních. A hlavně, změněná situace bude k reakcím nutit nás všechny, ne pouze „ty nahoře“. K nárokům musíme přidat i vlastní odpovědnost. K požadavků vlastní vklad. Skrývá se v tom přitom jak naděje, tak na druhou stranu i riziko. Protože, upřímně řečeno, historicky v podobných krizích jen minimálně vítězí dlouhodobé přemýšlení, spíše se jde cestou krátkodechých výkřiků.

Tak na toto riziko přinejmenším nezapomínejme.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.