Aktuální veřejný prostor je logicky zahlcen událostmi spojenými s válkou na Ukrajině. Pro lepší pochopení událostí jsme prakticky od počátku začali vytahovat z naší paměti srovnání a analogie, abychom si nějak stávající situaci přiblížili a dokázali ji uchopit. Logicky jsme sáhli do vlastních dějin 20. století a náš veřejný prostor tak začal být plný Mnichova 1938, března 1939, okupace 1968… Je docela jedno, že každé historické srovnání vždy kulhá, naše paměť nám měla pomoci zorientovat se v konfliktu, kdy jde o území, o národnost, o hranice.

Michal Stehlík 
je historikem soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu

Když nic jiného, tak jsme však všemi těmito paralelami projevili hlubokou neznalost dějin na východ od nás. Nejen přitom těch ukrajinských, ale i ruských, natož běloruských a pobaltských. Musíme si prostě přiznat, že naše historická sebezahleděnost je mimořádná a srovnávat kulky na fasádě Národního muzea s rozbitým Kyjevem má podobnost maximálně v těch kulkách samotných a v agresorovi z Moskvy, nic více, nic méně.

Kde všude tedy vězí ony rozdíly a proč naše srovnávání kulhají? Přinejmenším v tom, že každá historická událost má své obecné předpoklady. Pro Adolfa Hitlera to byl systém po první světové válce a frustrace Německa, pro Brity v Mnichově snaha zajistit stabilitu za cenu přemalování hranic, pro okupaci 1968 velmocenská snaha Sovětského svazu neztratit svůj vliv – ostatně – českoslovenští vojáci se do boje s okupanty nepustili – i to je hodně nepodobné dnešku.

Dále jde o historické zakotvení našeho území i historických hranic. Nic takového aktuální Ukrajina nemá, hranice na východ od nás se tekutě proměňovaly v dávné minulosti, ale i ve 20. století. Ostatně, o posunu hranic by mohli vyprávět nejen Ukrajinci, ale i Poláci. Stabilita hranic a s tím spojené identity je velice silným momentem pro společenskou paměť – a v tom jsme si s Ukrajinci nepodobní.

Další opravdu hluboká nepodobnost je v tom, co oba národy prožily během třicátých až padesátých let. Naše temná historie protektorátní nacistické správy a nástupu komunismu se všemi souvisejícími represemi je nesrovnatelná s tím, co zažila Ukrajina. Připomeňme si jen strašlivý hladomor na počátku 30. let, který vypukl s vědomím a rozhodnutím Moskvy – a stál Ukrajinu několik milionů obyvatel. Podobně válečná zkušenost je mnohem složitější. Temnou historii tak nemají jen ukrajinsko-ruské, ale i ukrajinsko-polské vztahy. O to více je nutné dnes oceňovat schopnost Polska stát za Ukrajinou – což prokazuje od počátku 90. let, kdy dokázaly obě země do jisté míry „držet historii mimo diplomacii“.

close info Zdroj: Deník zoom_in

Když se v 19. století rodily moderní národy na etnickém principu – jazyk, literatura a kultura – významným argumentem pro zrod národů byla jejich bohatá historie. A když už nebyla bohatá, tak se dokonce jako bohatá vymýšlela. Dvacáté století pak přineslo nesmírně kruté vyvrcholení tohoto etnického principu v podobě válek, čistek a vysídlování. Kdo by ale čekal, že se 21. století poučí, čekal by marně. Když posloucháme projevy Vladimira Putina, jsou doslova přeplněny odkazy na minulost. Ve veřejném prostoru se pracuje s pojmy jako „denacifikace“ Ukrajiny – se zjevným odkazem na Ukrajinskou povstaleckou armádu, Stepana Banderu a jejich válečné zločiny. Jako kdyby zde osmdesát let nehrálo roli a paměť se vrací zpátky někam k válce. Dějiny jsou opět vzývaným totemem vlastní velikosti. V případě aktuálního Ruska je to vzývání velikosti vítězství nad Hitlerem a stejně tak velikost Sovětského svazu.

Když vidíme, jak se s historií v posledních týdnech v Moskvě nakládá, člověka napadá, jestli vlastně není lepší, že je česká společnost v nějaké národní vypjatosti spíše vlažná. Možná čas od času kritizujeme, že nemáme žádnou silnou historickou identitu a jsme spíše pragmatici dějin. Ve světle aktuálních příkladů vyhrocené práce s dějinami to ale v konečném důsledku nemusí být vůbec špatně.