Byl to smuteční ceremoniál důstojný velikosti největší královny světa, protože Alžběta II., panující na několika kontinentech, takovou královnou byla. Sedmdesát let její vlády bylo dobou, na kterou se bude vzpomínat v dobrém, protože to přes všechny problémy byly časy, kdy se královniným poddaným dařilo lépe než kdykoli před tím.

A to přesto, že královnina říše, dá-li se něčemu takovému v systému konstituční monarchie říkat, se i během jejího panování zmenšovala. Velká Británie se v tom podobá i dalším evropským státům s koloniální minulostí. Ale měřeno současností, Britům se podařilo z impéria uchovat více než jiným zemím, jako jsou Francie, Španělsko, Itálie nebo Belgie.

Za touto částí evropské minulosti není ale třeba se ohlížet s nostalgií, ostatně nás Čechů se vlastně téměř netýkala. Nedělala to příliš ani královna Alžběta II., která se stala svorníkem Britského společenství národů, výrazně přesahujícího území, které ji uznávalo jako královnu. Změnila se i Velká Británie, která se stala sama o sobě, hlavně v Londýně a jiných velkých britských městech, takovým britským společenstvím národů v malém. Tuto Británii, plnou obohacující se různorodosti, pomáhala Alžběta II. také stvořit.

Stovky zahraničních státníků by byly však jen kulisami, kdyby se s Alžbětou II. jako se svojí velkou královnou neloučila téměř celá Británie.

Záběry ze smutečních obřadů s nejmocnějšími muži a ženami světa jsou v důležitosti daleko za tím, co mohl vidět každý, kdo v těchto dnech navštívil Londýn. Skutečnou úctu, kterou své zemřelé panovnici vzdávali obyčejní Britové. To je ta největší pocta, která se může panovníkovi, státníkovi nebo politikovi dostat. V Česku ostatně nikdo takový dnes nežije.