Miloslav Hořický z Železné na Berounsku na 21. srpen roku 1968 nezapomene do konce svého života. Když jeho obcí projížděli Rusové s tanky, bylo mu třicet let. „Rusové se tenkrát neubytovali v kasárnách v Chyňavě, ale v lese, který patřil k sousední Lhotce. Pobývali v něm až do listopadu. Pamatuji si, jak tenkrát dělali toalety. Vykopali jámu, a když byla plná, tak ji zaházeli a udělali novou,“ vzpomíná na dobu před čtyřiceti lety Miloslav Hořický z Železné.

Češi tehdy za ruskými vojáky podle něho nesměli. „Byli ve vymezeném prostoru, kam jsme nesměli chodit ani na houby. Ptali jsme se jich, proč vlastně přijeli. Že jsme naposledy jejich uniformy viděli v roce 1945 a nyní je vidíme znovu. Ale v jiném slova smyslu. Musím ale říci, že se k nám chovali slušně. A my k nim. Když po nás chtěli vodu, tak jsme jim ji dali. A to i přes to, že nás někteří nabádali, abychom to nedělali. Nechápali jsme proč. Vždyť ti kluci, za to nemohli. Někdo je k nám poslal a oni museli poslechnout,“ vysvětluje svůj postoj sedmdesátiletý Miloslav Hořický.
Berouňané si připomínají výročí

Reakce obyvatel berounského regionu nebyla na vstup ruských vojsk před 40 lety jednotná. Někdo je podle Hořického vítal jako osvoboditele, jiný ne. „V naší a okolních obcích žádné velké nepokoje nebyly. Ty vládly jen v Berouně. Jediné, co jsme ruským vojákům provedli, bylo to, že jsme jim otočili směrovku na Lhotku. Pak jsem kvůli tomu měl v králodvorských železárnách problémy. Zatepla mě vyhodili,“ poznamenal Hořický.

Se svými vzpomínkami na 21. srpen před čtyřiceti lety se svěřil i Marcel Winter z Hatí u Berouna. „Jedenavacátého srpna jsem vykonával základní vojenskou službu u vojenského útvaru v Týništi nad Orlicí. Když k naší posádce přijely polské obrněné transportéry a okupanti chtěli vjet do našich kasáren, dal jsem si křeslo před závoru a posadil se na něj.

Ústí hlavně jsem měl metr od obličeje

Polský velitelský okupační obrněný transportér na mne najížděl a v některých okamžicích jsem měl ústí jeho hlavně jen metr od svého obličeje. Měl jsem sice strach, ale ještě větší vztek, že nám „politruci“ odebrali a zamkli zbraně a my jsme se tak museli postavit na odpor okupantům s holýma rukama. Zhruba po dvou hodinách to protivníci vzdali a odjeli, asi se jim opravdu nechtělo rozstřílet nebo pásy obrněného transportéru přejet docela obyčejného vojína. Na tuto příhodu nikdy nezapomenu, stejně jako na pohřební průvod k uctění památky Jana Palacha v lednu 1969 v Praze, kterého jsem se jako jediný voják v uniformě zúčastnil, protože pražská posádka měla zákaz vycházek a já, jako první (a poslední) předseda Parlamentu Svazu vojenské mládeže, jsem byl v té době zrovna v Praze.

Ačkoli mladí lidé mívají s historií problémy a k datu 21. srpna 1968 matně loví vzpomínky z hodin dějepisu, současní padesátníci a starší lidé si okamžitě vybaví tanky v ulicích a konec snů a nadějí o svobodě, které alespoň na chvíli přineslo českému národu Pražské jaro.

Mám stále živé vzpomínky, tvrdí dnes padesátiletá žena

„V té době mně bylo necelých čtrnáct let a ačkoli jsem byla vlastně ještě dítě, události jsem velmi citlivě prožívala. V té době moje rodiče provozovali hotel v Nižboru. Se sestrou, jejím čtyřměsíčním synem a partou přátel jsme trávili prázdniny v Doksech u Máchova jezera. Kamarád novinář, který tam s námi trávil dovolenou, nás o okupaci informoval jako první. Otec pro nás okamžitě poslal taxi. My jsme byli během čtvrt hodiny sbalení a jeli směrem k Praze. Na hrozné scény, kterých jsem byla svědkem, do konce života nezapomenu. Tanky, auta srovnaná se zemí, zkrvavený člověk na ulici, který měl vyhřezlé vnitřnosti. Naštěstí jsme se celkem bez problémů dostali domů do Nižboru. Živě si ale vzpomínám, jak tanky jely měrem na Žlubinec, projížděly přes koleje a jak se na točili, mířila nám děla přímo do oken. Vidím to jako dnes. Ležela jsem na zemi a strašně se bála, že nám vystřelí do bytu,“ popisuje své zážitky ze srpna před čtyřiceti lety tehdy třináctiletá Hana Jeřábková z Berouna.

Poučte se z dějin, ať to neprožijete znovu, říká ve svých vzpomínkách Jiří Pospíšil z Nižbora

„Zažil jsem toho v životě mnoho a navíc dvě okupace. Dvacátého jsem se vracel s manželkou odpoledne z dovolené v NDR. Pracoval jsem jako těžební inspektor Státních lesů v Nižboru. Z dovolené s manželkou. Jak jsme se blížili k hranicím, potkávali jsme vojáky s těžkou technikou. Tehdy jsem si myslel, že mají manévry, protože se shodou okolností v republice konala cvičení vojsk Varšavské smlouvy (akce Šumava) už tehdy bylo divné, že naše armáda se toho nezúčastnila.

V noci po návratu domů jsme poslouchali rozhlas a poznali, kolik uhodilo. Ráno jsem šel normálně do práce, ale druhý den 22. srpna jsme se sešli na návsi v Nižboru, kde bylo hodně lidí a debatovalo se o vzniklé situaci. Vždy jsem byl dost aktivní, co se týká odboje i za války. A tak se mě v tom hloučku někdo zeptal. Co tomu říkáte pane Pospíšil? Já jsem na to odpověděl: Mně to je jasný. V noci bez pozvání chodí jenom lupiči a vrazi,“ uvedl pamětník Jiří Pospíšil. Podle jeho slov se podobná prohlášení, nesouhlas s režimem, vydávání tiskovin načerno nabo vylepování plakátů po Praze podepsalo i na jeho pozdější kariéře.

V dubnu 1970 jsem byl pozván k prověrkám, že musím svůj nesprávný postoj odvolat, že jsem urazil Sovětskou armádu a chybně jsem se choval jako iniciátor odhalení busty T.G.M. Na to jsem odpověděl: Až budu přesvědčen, že nemám pravdu a že jsem se mýlil, přijdu se omluvit sám,“ doplnil Jiří Pospíšil, jenž cítil, že by odvoláním zradil svoji odbojářskou čest, kterou měl už od dob válečných.
Po tomto rozhovoru byl z podniku lesů propuštěn a o pořádné místo roky nezavadil.

Díky kamarádovi se mu ale nakonec podařilo sehnat místo zásobovače v inženýrských průmyslových staveb, kde působil až do důchodu. „Manželka se sice bála, aby se můj nesouhlas s vpádem vojsk nepodespal na našich třech dětech. Ale měli jsme nakonec štěstí, protože profesoři i rektoři na fakultách se vždy ohlíželi pouze na jejich výborný prospěch,“ uzavřel Jiří Pospíšil.

Mladí neměli o poměrech zdání

Vzpomínku na srpnové dny má i tehdy dvacetiletá Marie Kouglová z Králova Dvora. Jako mladá dívka naznalá politiky se nestačila divit, co se děje.
„Pracovala jsem ve sklárnách a do Berouna jezdila autobusem. Dále pěšky domů do Tetína 5 km.
„Cestou jsme potkaly s kolegyní tanky. Hrozně jsme se bály, že bude válka. Děsil nás ten lomoz a hluk. Kolona vozidel se táhla od berounských pekáren až k závorám. Další z hrůz, co mě vylekaly, byla skutečnost, že moje sestra měla zápal mozkových blan a ležela v Praze na Bulovce. Když za ní maminka přišla na pokoj, byla tam rozstřílená okna zacpaná matracemi. Zažila tak další velký šok,“ vzpomněla na okupaci žena.

PETRA LIŠKOVÁ

ROMANA ŠIMKOVÁ

KATEŘINA HUSÁROVÁ