Asi nejsem sama, kdo si představoval, co by se stalo, kdyby důchodovou novelu dostal do ruky Miloš Zeman. Nejenže by ji vetoval, což sám uvedl, ale pravděpodobně by to udělal až ve chvíli, kdy už by sněmovní většina neměla šanci ji přehlasovat. Možná by dokonce s gustem nechal opozici pár dnů, aby se předváděla u řečnického pultíku. Hysterická atmosféra ze světa politiky by se přelévala do společnosti i jednotlivých domácností.

Prezident Petr Pavel přesně takový vývoj nepřipustil. Zákon podepsal, byť na vládě nenechal nit suchou. Za její laxní přístup, špatnou komunikaci s veřejností a amatérismus, když v rozpočtu nevyčlenila na mimořádnou valorizaci ani očekávatelných patnáct miliard, natož čtyřiatřicet. Jím zvolený přístup sice opoziční hnutí ANO neuspokojil, ale ani nepobouřil. Předpis napadne u Ústavního soudu a počká na výsledek.

Pavel ale nezahálí. Včera zveřejnil své záměry pro prvních sto dnů ve funkci. Kromě otevírání Pražského hradu chce hodně času věnovat kontaktům s lidmi, ať už přímým při výjezdech do regionů, či přes média a sociální sítě. Zakletý zámek nad Vltavou je minulostí.

Ba co víc, prezident, vědom si sílícího napětí v zemi, chce být prostředníkem mezi zákopovými politickými liniemi. Nemá přitom na mysli jen důchodovou reformu. „Vyzvu k pravidelným schůzkám premiéra a předsedu nejsilnější opoziční strany s cílem hledat společné styčné body,“ sdělil.

Míč je na straně Fialova a Babišova hřiště. Pokud Pavlovu výzvu přijmou, bude to velká výhra nové politické kultury. A naopak.