Venku před domem stojí sousedovic dodávka. Soused je elektrikář. Já jsem také elektrikář. Vyučený. Skoro před čtyřiceti lety. Kdybych se lépe učil, mohl jsem mít taky takovou dodávku. A zítra jsem mohl po správném zapojení všech drátů osvětlit třeba celý svět. Pořád si říkám, že by to nemuselo být špatné. Že prostě elektriku zapojit potřebuje každý. Každý potřebuje svítit, ohřívat, chladit, topit. Prostě být připojen.

Jenže když je pro vás škola se zaměřením na elektro spíše za trest, co s tím? Vlastně úplně za trest. Ne škola, ale ten obor, pak je to o něčem jiném. Dodnes neumím zapojit ani dráty do objímky k žárovce. Já vím, že fáze jde k srdci, ale tak nějak jsem si s těmi barvami drátů ne příliš jistý. Tak ještě žárovku vyměnit, to jsem hrdina. A zapnout vypadlý jistič.

Manželka to o mne ví a už nepodniká pokusy o mé zapojení v oblasti, kterou jsem vystudoval a dokonce z ní mám výuční list. Vážně, to se stalo. Pravdou je, že v kuchyni praskla objímka u světla. Místo dvou světel svítí jedno. Nic moc, ale mne to stačí. Kdybych totiž řekl, že je světla málo, manželka by hned kontrovala, abych to tedy vyměnil – nové světlo máme půl roku ve skříni. Předevčírem to ale zkusila, že jako na tohle volat odborníka je zbytečné, že to snad zvládnu. Dělal jsem, že neslyším. Ale copak mohu být hluchý pořád?

Napadlo mne, za jakého bych byl hrdinu, kdybych se více v té škole snažil. Ale pak jsem si řekl, že kdybych to světlo spravil, nemusí to být konečná. Manželka by pak třeba chtěla opravit prasklé spáry ve zdi. Ale copak jsme zedník? A konečně vymyslet a vytvořit poličku na knihy. Ale copak jsem truhlář? A kapajícím kohoutek v koupelně a protékající záchod mi tolik nevadí. Já totiž nejsem instalatér. A taky bych mohl na chalupě opravit rozpadající se střechu na kůlně. Jenže já nejsem pokrývač. A už vůbec nejsem zahradník, takže mi ta vyšší tráva vážně na zahradě nevadí.

Jinak řečeno, každý obor má něco do sebe. Umět alespoň jeden pořádně, je super. A ono v podstatě je jedno, zda jde o ruční práce výše naznačených druhů, nebo zda je člověk právníkem, prodavačem, makléřem, obchodníkem, účetním, ředitelem. Když ho ta práce baví, je skoro vyhráno.

Mě elektrika nebavila. Bavila a baví mne novinařina. A tak tu sedím a píšu. Jo, je před uzávěrkou. Pár chvil. Volá editor. Volá tiskárna. Ale tahle příloha (Pozn. red.: příloha Deníku Vzdělávání vychází 1. listopadu) s prázdnou stránkou vyjít nemůže. Ke všemu tahle příloha má velký smysl. Jste na začátku přílohy, která o současnosti. A o budoucnosti. O současnosti, protože se zrovna rozhodujete, kam svého Pana Potomka vyslat. O budoucnosti, protože jde o život Pana Potomka.

Nebudu naivní, abych si myslel, že zrovna Pan Potomek čte tuhle přílohu. Pan Potomek možná spíše surfuje. Na internetu. Jenže Pan Rodič tohle všechno jistí. A je to dobře. Pan Rodič musí být nápomocen. A tahle příloha mu může napovědět. Existuje spousta škol se spoustou oborů, které nejen nyní, ale především v budoucnosti budeme stále potřebovat.

Tak teď už jde jen o to, zastavit kolo štěstí a podívat se na výsledek. Pokud s vámi bude Pan Potomek souhlasit, máte vyhráno. Pokud ne, musíte s ním tuhle přílohu prolistovat ještě jednou.

Kdyby tehdy, když jsem zcela zbytečně a nakonec i bez výsledku vyrazil za taji elektrikou, existovala podobná příloha, třeba bych byl teď na střeše. Nebo v zahradě. I když mně to vlastně v podstatě nevadí. Mám novinařinu rád.

Ale řeknu vám, umět zapojit správně zásuvku, to je docela frajeřina….

Autor je krajským šéfredaktorem Deníku

(jiri.macek@denik.cz)