Většinu života jsem strávila ve městě. Bavilo mě, že můžu celé noci hýřit, vlát noční Prahou a pak si anonymně lízat rány ve svém dva ká ká. Uzavřít se světu, a zase kdykoli vystřelit na ulici nasát letenský ruch.

Jenomže anonymita města postupně houstla, až začala dominovat a přetavila se v jakousi obecnou odcizenost, kdy oční kontakt na ulici už dávno není žádoucí. Letmý pohled do očí a bezděčný úsměv hraničí se stalkingem a sluchátka v uších se stávají symbolem dnešní doby.

Pod vlivem těchto pocitů jsem začala trávit čím dál víc času na chalupě, kde čas plyne přirozeně, lidi se potkávají a obyčejně klábosí. Jsem tu sice za exota, singl žena, která občas mluví z rádia, má tepláky od barev a po večerech drnká na basu. Ale plot drží a předzahrádka je v pořádku, a to je hlavní. Navíc, některé díly mých sloupků začaly kolovat po vsi. I když čtení knížky není totéž, co přijetí její autorky. To se časem poddá.

Eva Turnová
je hudebnice a spisovatelka

Při stěhování na chalupu jsem si všimla, že přímo proti vratům našeho domu jsou nově umístěné kontejnery s tříděným odpadem, škoda že se mě nikdo nezeptal, ale nevadí, aspoň poznám jednotlivé vesničany osobně při recyklování. Předzahrádka a tři popelnice budou hlavním průsečíkem našich setkání.

Krušná zima

Můj pobyt na vsi začal paradoxně zimou, která byla krušná, ale brzy jsem najela na rituál – vstát, naštípat dříví, zatopit v kotli, nakrmit kočku, zaběhat si, něco napsat a kultivovat interiér, přepínat z mužských prací na ženské, což šlo někdy ztuha.

V únoru volá televizní režisérka: „Chtěli bychom o vás natočit dokument do cyklu Muzikantky? Co vy na to?“

„Klidně, ale musíte přijet na chalupu.“

„Já bych vás tipovala spíš do kavárny, no ale dobře.“

Půl den jsme natáčeli, jak běhám v mrazu po lese, vařím, komponuju, štípu dříví a co si myslím o rozdílu mezi mužským a ženským principem v tvorbě.

„Ten mužský je víc o síle, o porovnávání, ten ženský mi připadá víc uzemňující a propojující.“

Dokument se vysílal za měsíc, v době, kdy jsem ho už pustila z hlavy, někdy o víkendu, během kterých se u kontejnerů víka netrhnou. Zrovna jsem na předzahrádce prořezávala růže, když k mému plotu rozšafně přikráčel místní včelař.

„Dobrý den, paní Evo, viděl jsme vás včera v televizi. Říkala jste sice divný věci, ale byla jste tam.“

Fíha. Mám bod.

„Moc vám to štípání dříví teda nešlo, máte zmrzlý špalky, jestli to dáváte do kamen, tak vám popraská komín. Paní Evo, vy ty latifundie nemáte šanci sama zvládnout. Jste možná uzemňující, ale se sekyrou si moc nerozumíte, co? Pořiďte si radši chlapa a na televizi se vykašlete.“

„Jasně,“ zamumlám směrem k včelařovi a skláním se k pleveli. Po pár minutách mě míjí hihňající se manželská dvojice odnaproti.

„I s kořenama ty pampelišky! I s kořenama!“

„Aha, díky za radu,“ řeknu s úsměvem člověka, který samozřejmě ví, že u plevele nestačí trhat jen stvoly.

„Co máte dneska k vobědu, paní Evo?“

„Jabko.“

„Vy pořád natáčíte, ale vaření moc nedáte, co?“

„Teď zrovna moc nevařím, to je fakt. Ale mám hotelovku, kdyby na to přišlo!“

„Teplý do žaludku je zdravý, my máme guláš, viď Jardo,“ řekne paní Horváthová.

„Tak třeba guláš je teplá voda s teplým olejem a teplou moukou, a rozvařená cibule, má to nutriční hodnotu asi jako…“

„Jako co?“

„Tepláky,“ vypadne ze mě a mimoděk sjedu pohledem na svá vyboulená kolena od hlíny.

„To má bejt kritika jako?“ ohradí se paní Horváthová.

„Já to tak nemyslela, zejtra něco ukuchtím a stavím se u vás.“

„Zejtra rozhodně ne, to je Pepa doma sám!!“

Dokument zjevně vypíchnul stigma opuštěné ženy, které teď bude na pořadu dne. Všechny ženské si myslí, že bych nejraději skočila právě po jejich pantátovi.

To už se k plotu šourá bývalý účetní a lišácky na mě mrkne.

close info Zdroj: Deník zoom_in „Dobrý den, tak jsem si přečet všechny vaše knížky, dokonce jsem si udělal výpisky. A taky se mi líbí ilustrace, hlavně ten jeden akt. Tak jsem si řek, že vám taky něco přinesu.“

„Vajíčka?“

„Časopis. Je tam zajímavej článek.“

„A co v něm píšou?“

„Že sex je zdravej.“

„To je přece známý.“

„No ale tady píšou, že je zdravej i na prostatu a tu já mám. Tak jsem si myslel…“

„Ale pane Luxi, vždyť máte manželku,“ řeknu káravě.

„Ale s tou nic neni!“

Takže z účetního se vyklubal loudil. Říkám si, jak si to asi představoval. Pojďte dál, vyberte si, kterou místnost chcete a pěkně to roztočíme.

Musím se z toho vesnického teambuildingu trochu vzpamatovat. A tak jdu do stavení, zavolat kamarádovi z Prahy.

„No jo, čemu lidi nerozuměj, toho se bojej. Navíc, každej si myslí, že blbý jsou ty ostatní. Maj tě prostě za namyšlenou pražandu. Pozvi je do svýho prostředí.“

Druhý den jdu sázet tulipány. Míří ke mně samotná starostka, sympatická paní ve středních letech: „Nechtěla byste něco z těch vašich fejetonů přečíst u nás v komunitním centru?“

„Jasně že jo!“ vyhrknu nadšením. To je teda náhoda.

„Tak ve čtvrtek.“

Ve čtvrtek ráno se z místního rozhlasu ozve první sloka písně Judity Čeřovské Čmelák v base, po níž následuje hlášení: „Pozor pozor, dnes má čtení naše spoluobčanka, která už léta pobývá v naší obci.“

Celý den pokřikuju na třídící kolemjdoucí.

„Dneska večer budu v klubovně číst sloupky.“

„Ježiš, ještě že jste nám to připomněla, musíme zatlouct sloupky k plotu.“

„A večer přijdete?“

„Kdepak! Musíme vařit, krmit králíky a tak.“

Přišel loudil a včelař, pro kterého si v půlce přišla manželka. Mezitím co probíhala akce, někdo přelezl plot mé zahrady a pokácel strom.

Druhý den volá starostka: „Paní Turnová, moc lidí sice nepřišlo, ale jsme moc rádi, že máte chalupu zrovna u nás.“

Já jsem taky moc ráda, že tady mám chalupu. A taky byt v Praze.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.