Dvě stříbra z haly (24. - 25. 2.)

„Letošní halové MČR juniorů se konalo v Ostravě, bohužel jsem v ten samý termín měla být na maturitním plesu berounského gymnázia v Kladně. Přesto jsem dál pořádně trénovala a přemýšlela, jak zvládnout obojí. Hledala jsem co nejrychlejší spoj Ostrava-Praha (dokonce i letecký - smích). Ale jelikož se trojka měla běžet v sobotu v 17:15, prostě to nešlo stihnout.

Halové republiky jsem se nechtěla vzdát, měla jsem hodně natrénováno a věřila si na medaile. Hlavně jsem si chtěla trochu zlepšit reputaci po loňsku, kdy jsem republiku protrpěla a nemocná doběhla čtvrtá. Rodiče mě v tom podpořili. Ve smyslu, že jim nevadí, když mě neuvidí v šatech jako princeznu šerpovanou na podiu, ale v dresu šerpovanou medailí (směje se).

Původně jsem chtěla jít hodně náročnou kombinaci 800 metrů, 1500 metrů a 3000 metrů a svou poslední juniorskou republiku si pořádně užít. Jenomže ve středu předtím jsem onemocněla. Snažila jsem se to co nejvíc vyležet. Až v samotný den závodu jsem se rozhodla, že do Ostravy pojedu. Byl to docela risk, nevěděla jsem, co od sebe můžu očekávat. Nechtěla jsem se zklamat a zároveň zbytečně přijít o svůj maturitní ples.

Nebylo mi už tak moc špatně, jen jsem měla hodně nateklé dýchací cesty. Hlavně jsem věděla, že 3000 metrů v hale je hodně dechově náročné, a bála jsem se, jak se s tím můj dech popere. Můj trenér Luboš Dryák naštěstí vymyslel, že můžu běžet s namočeným nákrčníkem kolem krku a tím si před sebou zvlhčovat suchý vzduch haly (je to skvělý vynález, jen si ho ještě nenechal patentovat, tak doufám, že mu to teď nikdo nevyfoukne – usmívá se).

Na startu jsem si vůbec nevěřila a během závodu pořád čekala na to, až mi dojde. Proto jsem byla v cíli naprosto překvapená, když jsem po třech kilometrech prohrála zlato o 14 setin. Měla jsem ze stříbrné medaile strašnou radost a nechápala to. V neděli jsem se postavila na trať 1500 metrů a doběhla si tak pro další stříbro. Navíc jsem tam porazila svou přemožitelku ze sobotní trojky.

Zlato z MČR na 10 000 metrů na dráze (28. 4.)

Po návratu ze soustředění v Sardinii jsem si střihla desítku na dráze. Popravdě v kategorii juniorek jsme běžely jen tři. Tím pádem bylo jisté, že když závod dokončíme, doběhneme si pro medaile všechny. Musím říct, že pětadvacet koleček na atletickém oválu je hodně psychicky náročných. Navíc bylo příšerné vedro. Já opět použila vynález mého trenéra (namočený nákrčník). Tady se to ovšem moc neosvědčilo, už po dvou kolech byl úplně suchý. Tak jsme se v závodě spojeném s ženami smažily na tartanu, a chňapaly po houbičkách nasátých vodou. Nakonec jsem si doběhla pro titul mistryně ČR a v cíli se modlila, ať se holkám povede závod dokončit. Zvládly to.

Hned potom jsem byla odvedena na svou první dopingovou kontrolu, kde jsem strávila zbytek dne. Byla jsem naprosto dehydratovaná, a prostě mi nešlo načůrat požadovaný objem moči. Na vyhlášení mě naštěstí pustili (smích).

Jakou trať vybrat?

Na jaře jsem přemýšlela nejen o maturitě a přijímačkách na VŠ, ale také o tom, na jakou trať se soustředit v dráhové sezoně. Postupem času jsem byla víc a víc ve formě, zaběhla si úžasný osobák na 1500 metrů v Regensburku a také se kvalifikovala na mistrovství Evropy v běhu do vrchu nahoru dolu.

close V letošním roce si úspěšně vyzkoušela berounská atletka novou disciplínu. info Zdroj: archiv Báry Stýblové zoom_in Dlouhou dobu mě lákal stýpl (steaplechase = běh na 3000 metrů na dráze s pevnými překážkami a vodním příkopem). Nejen kvůli lehčím kvalifikačním limitům na MS juniorů, hlavně mi to připadalo prostě zábavnější oproti kroužení na dráze, musí se u toho trochu víc přemýšlet. Jediný problém byl, že jsem naprosto neuměla skákat přes překážky (směje se). Ale vždycky mě bavilo zkoušet něco nového.

Chtěla jsem se kvalifikovat na mezistátní utkání, tam můžou jet vždy dvě nejrychlejší závodnice z ČR. Poprvé jsem si ho vyzkoušela na první lize za Beroun. Celý závod jsem si prakticky odtáhla sama. Po doběhu jsem zjistila, že tentýž den na extralize v dobře rozběhnutém závodě běžely dvě juniorky rychleji. Byla jsem tedy časem o 8 setin 3. juniorka v republice. Nakonec jsem si stýpl zaběhla ještě jednou, sama mimo soutěž na 2. lize. To bylo týden před mezistátkem a já se zlepšila o 27 vteřin.

Měla jsem pak na výběr, jestli chci ČR reprezentovat na 1500 m, 3000 m nebo 3000 m př. A asi hodně lidem přišlo nelogické, že jsem se rozhodla pro překážky, které jsem zkusila jen dvakrát v životě a pořádně neuměla, zatímco na patnáctistovce jsem měla mnohem větší šance. Já ale ráda zkouším nové věci a jsem moc ráda, že mi v téhle volbě trenér vyhověl. Navíc jsem tajně doufala ve splnění limitu na MS juniorů. Na mezistátku jsem nakonec doběhla jako první Češka čtvrtá. Musím říct, že v cíli jsem spokojená rozhodně nebyla. Závod nebyl rozběhnutý podle mých představ a já doběhla do cíle s rezervami. Limit se mi splnit nepodařilo.

Tři stříbra z dráhy (23. - 24. 2.) 1500m, 3000m, 4x400 m

Musím říct, že to má trenér občas se mnou těžký, nejspíš (smích). Teď zase všichni čekali, že půjdu a vyhraju stýpl (další úsměv). Ale já to nechtěla mít tak zadarmo, navíc na svém posledním Gigantu (MČR juniorů a dorostenců) jsem nechtěla kazit tradici a zvolila mou klasickou kombinaci 1500 m a 3000 m. Původně jsem si chtěla zaběhnout i půlku (800 m), ale to by bylo prý už moc.
Většinou se na republice běhá jen na finiš a výsledné časy moc nestojí za to. My se s holkami domluvily, že závod rozběhneme rychle a budeme se v táhnutí střídat. V podstatě nám šlo víc o časy než o medaile, to bylo to hezký. V obou závodech jsem těsně prohrála zlato. Útěchou mi bylo, že v opravdu kvalitních časech. Poprvé jsem dala trojku pod 10 minut.

Poslední a pro mě naprosto nejcennější stříbrnou medaili získala naše berounská štafeta v závodě na 4x400 m. Byla poskládaná docela náhodně a na poslední chvíli, ve složení Eliška Kordová, Anita Žáková, Anežka Voříšková, já finišovala. Bylo to neuvěřitelný, naprosto nikdo nevěřil, že noname Beroun porazí Slavii a další, mnohem větší kluby. Pro mě to byla taková zlatá (stříbrná) třešnička za dráhovou sezonou. Následovalo Mistrovství Evropy v běhu do vrchu v Makedonii a pak zasloužené volno před soustředěním.

Zlatá z MČR v běhu do vrchu (4. 8.)

O prázdninách po soustředění v Sušici jsem byla jako vedoucí na přírodovědném táboře u Plzně. Odtud mne tatínek vezl na MČR v běhu do vrchu přes celou republiku na Šerák v Jeseníkách. Ta cesta se vyplatila, protože jsem vyhrála a kvalifikovala se tak na MS v běhu do vrchu. Tohle byl taky hodně neuvěřitelný závod, protože v juniorech vyhrál titul můj tréninkový kolega a syn mého trenéra Vojta Dryák. Nikdo to naprosto nečekal, a my si do Berouna odváželi tituly hned dva.

Stříbrná z MČR do 22 let (1. 9.)

Tady jsem poprvé zkusila běžet stýpl na republice a poprvé zkusila ty překážky fakt přeskakovat (smích). Bylo vlhko a běželo se v Ostravě, nejlepší podmínky, jaké jsem si mohla přát. Překážky se mi bez došlapu chodily skvěle, držela jsem se na čele. Jenomže tři kola před cílem jsem do jedné přímo napálila kolenem. Vůbec nevím, jak se to stalo, pamatuju si jen, jak ležím na mokrém tartanu, a soupeřky se vzdalují. Vzdát ten závod by se mě ale nenapadlo, když už jsem kvůli němu jela až do Ostravy, navíc jsem nemohla zklamat můj z tribuny hlasitě fandící berounský fanklub. Zvedla jsem se a rozvrhla si to tak, abych vedoucí skupinku postupně doběhla. Celá potlučená jsem už nic nechtěla riskovat a došlapovala na překážky. Vystupňovala jsem to a ještě na posledním vodním příkopu byla čtvrtá. Zbývající překážku jsem šla letmo a dostala se tak do cíle na stříbrné pozici. Měla jsem radost a zároveň byla docela potlučená. Úplně jsem nevěděla, jestli se chci smát nebo chci brečet.

Bronzová na MČR družstev juniorek (28. 9.)

S berounskými juniorkami jsme postoupily na Mistrovství Čech. Já tam bohužel nemohla startovat, tou dobou jsem byla na Mistrovství světa v běhu do vrchu v Andoře. Holky to ale úžasně zvládly, vybojovaly druhé místo a postup na MČR. Tyhle závody pořád nechápu, a medaili považuji určitě za naprosto nejcennější. I když je atletika individuální sport, nejsilnější momenty jsem vždycky zažila v soutěži družstev.

Běžela jsem vražednou kombinaci: 800m+400m+3000m př. +4x100m+4x400m (snad všechno, co šlo – směje se). Nejlepší bylo po doběhu čtvrtky a zutí treter zjistit, že je hned musím zase obout a běžet na start stýplu. Drama to bylo až do konce a po štafetách nás oficiálně vyhlásili jako čtvrté. Strašně moc nás to mrzelo, brečely jsme. Holky do toho daly naprosto všechno a tu medaili by si tak moc zasloužily. Vyčítala jsem si to a přemýšlela, kde jsem ještě mohla přidat. Pak někoho napadlo, přepočítat body. Stale nám vycházelo, že máme být o půl bodu před bronzovými Vítkovicemi. Planá naděje. Ale stejně jsme to pro jistotu řekly rozhodčím. Následovalo modlení a nekonečné čekání. Nakonec nás opravdu vyhlásily jako třetí. Nikdo nechápal, kde se předtím stala chyba. Zase jsme brečely, tentokrát radostí.

Stříbrná z MČR na 10 000 m (30. 9.)

Po bronzu z družstev jsem měla den na oddech a pak se zúčastnila MČR v silniční desítce. Před startem tradičních Běchovic mě bolelo celé tělo. Nevěděla jsem přesně, co od sebe můžu čekat a jak rychle si to můžu dovolit rozběhnout. Ještě plná euforie z pátečních závodů jsem se uklidňovala tím, že teď je jedno, co zaběhnu, hlavně že se povedl ten bronz pro Beroun. V cíli jsem nakonec byla docela překvapená. Doběhla jsem si pro osobní rekord a další stříbrnou medaili do sbírky (úsměv).

Bronzová z MČR v přespolním běhu (24. 11.)

Po Běchovicích jsem si dala čtrnáctidenní pauzu, nastoupila jsem do prváku na 2.lékařskou fakultu a snažila se tam trochu aklimatizovat. Trénovat jsem začala až od půlky října a věděla jsem, že mám co dělat, abych do krosu byla ve formě. Chodila jsem běhat, jak se dalo, mezi přednáškami nebo brzo ráno doma v Hlásné Třebani. Spolužáci docela koukali, když jsem těsně před testem z histologie doběhla desítku (smích). A pak přišlo MČR v přespolním běhu v Alfrédově. Osobně mi sednou spíš členitější krosy v pořádném terénu. Letos jsem si na rovince doběhla pro bronz. Musím říct, že mi tam fakt chybělo pořádný bahno (smích). Tenhle závod mě tak trochu utvrdil v tom, že když člověk něco opravdu chce, tak to jde, vždycky. Dá se běhat i při studiu medicíny, aspoň zatím. Obrovsky mě to namotivovalo do příští sezony. Už budu v ženách, tak jsem zvědavá, co mě tam čeká (zvědavý úsměv).