Ondřejovou tratí bylo 1500 metrů, ale vezměme to popořádku. První úspěchy přišly v dorostu. „Vyhrál jsem halové mistrovství republiky, a to mě nakoplo. Nějaké medaile jsem pobral i v juniorech. Bavilo mě to, protože na patnáctistovce se musí běhat hlavou a používat taktika,“ vypráví závodník, který se v atletice pohyboval až roku 2015.
„Byly tam ale výpadky. Na dva roky jsem se odstěhoval do Anglie. Sice jsem tam trochu pobíhal a vyzkoušel asi dva krosy, ale na trénink nebylo kdy. Dělal jsem na farmě, jezdil s traktorem a zahradničil. Byla to dobrá životní zkušenost, naučil jsem se anglicky,“ vzpomíná kladenský rodák.
K atletice se doma vrátil a v roce 2014 zažil nejúspěšnější sezonu. Nabíhal kilometry na další, všechno vypadalo dobře, ale plány mu zkřížilo zranění. S achilovkami měl problémy už dřív a rozhodl se, že už nebude podstupovat martyrium, kdy to půl roku jde a půl roku ne.
Přednost dostala práce. „Musím říct, že jsem atletiku dělal vždycky po zaměstnání. Ve firmě mi tolerovali, abych mohl trénovat. V té době jsem dospěl k tomu, že práci musím dávat víc. Kromě toho jsem založil rodinu,“ pokračuje otec tříleté dcery.
Jenže bez atletiky nezůstal. „Po nějakém čase hrozil kladenskému béčku sestup z druhé ligy. Družstvo spadlo do baráže, a protože jsem asi dva měsíce před tím začal jen tak pro sebe běhat, podal jsem pomocnou roku. Nastoupil jsem na pět kilometrů a opět mě to chytlo,“ vypráví třiatřicetiletý běžec.
Naskočil do přípravy a loni se mu docela dařilo. V sestavě prvního kladenského týmu bodoval v extralize, ale do budoucnosti si žádné cíle nedává.
„Mojí tratí je teď pětka. Uběhl jsem ji za 14:41, což je na úrovni osobáku před osmi lety. Letos bych ho rád pokořil. To je asi jediný cíl. Jiné ambice nemám, rád pomůžu družstvu. Na extraligu sílu ještě mám,“ pokyvuje hlavou.
Kromě toho si chce vyzkoušet tratě, které dosud nepoznal. „Chci si zaběhnout trojku s překážkami a možná i desítku. Té se však trochu obávám, nejsem si tím ještě úplně jistý,“ přemítal.
„K pětce si při extralize přidávám i dřív oblíbenou patnáctistovku. Už na ní nemám správnou rychlost, ale i mezi mladšími soupeři na bod nebo na dva dosáhnu.“
Časem změnil priority. Teď je na prvním místě rodina a práce, atletika je jeho koníček. „Tak jako někdo chodí na karty nebo hraje kulečník, já běhám pro radost. Udržuju se ve formě, abych z toho na závodech něco bylo,“ říká. „Každý den to ale nestíhám. Vyrážím podle toho, jak mi dovolí povinnosti,“ vykládá.
Celou kariéru strávil v kladenském dresu a využíval domácích podmínek. „Ani když jsem byl jako mladík v reprezentaci, neměl jsem potřebu jezdit do Tater,“ líčil běžec, jehož ponejvíce trénoval Martin Kamenský, později ho převzal otec a v poslední době si přípravu řídí sám.
„Plán vychází z toho, co jsem dělal dřív. Běhám už dlouho a vím, co na mě platí. Naslouchám svému tělu, trénuju si podle chuti. Asi proto, že to není nadoraz, mi drží zdraví. Nepřetěžuju se, jsem v určité rovnováze. Asi to tak má být,“ míní a pochvaluje si, že lesy u Kladna mu na trénink nabízejí ideální podmínky.
„Kolem Sletiště jsou okruhy od jednoho do třiceti kilometrů. Střídají se rovinaté, zvlněné i kopcovité profily. Zimní měsíce tady sice na běh nejsou žádný šlágr, ale pro sportovce mé úrovně není nutné jezdit někam do tepla,“ dodává Ondřej Klesnil.
