A ještě jim to nemusí stačit. Pokud v odpoledním utkání Finsko prohraje s Nizozemskem. Od 17:30 budou v O2 areně minimálně čtyřicet minut bojovat: za trenéra, Českou republiku a budoucnost národa.

Stále nemůže dosavadní průběh šampionátu překousnout. Luboš Bartoň patří do generace, která nedostala tu možnost zahrát si na domácím šampionátu. Z role velice úspěšného hráče se přesunul na lavičku české reprezentace jako asistent izraelského trenéra Ginzburga. A teď sleduje, jako jeho následovníci promrhali zapsat první mistrovství Evropy v samostatné republice do kroniky mužského basketbalu jako úspěšné.

„Ještě jsem ten nepodařený vstup do šampionátu a pak i jeho vývoj nevstřebal. Před posledním utkáním ale nesmíme věšet hlavy. Ze své pozice dám do zápasu všechno. Doufám, že to udělají i ostatní,“ říká Bartoň v rozhovoru pro Deník. 

Před rozhodující bitvou několik hráčů netrénovalo. Můžete přiblížit proč? 
V této fázi skupiny to už není o tréninku. Je to o tom, aby byli hráči co nejlépe připraveni na zápas „do or die“, tedy životní zápas. Spíše jsme probírali taktiku. Někteří hráči se hýbali, zbytek šetřil síly a léčil si bolístky (úsměv). (Zvážní) Především Saty. To už ale je jasná zpráva dlouhou dobu. Každá hodina extra odpočinku je pro něj dobrá. Hodně pracuje s fyzioterapeutem a doktorem.  

Jsou všichni připraveni do utkání s Izraelem naskočit? 
Tak je to zápas o všechno, doufám že ano.  

V jakém rozpoložení se tým nachází před soubojem o přímý postup? 
Pochopitelně naše očekávaní byla jiná, než situace v jaké se momentálně nacházíme. Na druhou stranu není čas věšet hlavy. Musíme se nabít optimismem a hlavně bojovat. Nebude úplně záležet na taktice, ale na tom, jak začneme. Musíme strhnout diváky a využít domácího prostředí hned od úvodu. Kromě zápasu s Holandskem, to bylo vždy z naší strany nic moc. K bojovnosti musíme přidat stoprocentní koncentrovanost. To jsou dva faktory, které musíme plnit od první vteřiny.  

Bylo potřeba hráče nějak extra motivovat a pracovat s nimi po psychické stránce? 
Celý EuroBasket je pro nás o psychice. Lépe řečeno, celé léto. Mentálně nás sebrala Satyho absence při jeho zranění. Dejme tomu, že jsme se z toho ještě nevzpamatovali, ale myslet na to, teď už není čas. Je čas se zmobilizovat a poslední zápas odmakat. 

Nespoléhat se na Satoranského

Basketbalový národ řeší téma, jestli je Tomáš Satoranský natolik zdravý, aby mohl být týmu prospěšný. Řeší to i trenéři? 
Tohle necháváme na Satym. On sám cítí, jestli jeho tělo může, či nemůže. My to nedokážeme posoudit. Jeho problém je to, že je limitován a nemůže podat výkon, jaký by chtěl. Nicméně už jen jeho prezence je hodně důležitá.   

Proti Finsku skončil v hodnocení plus minus ve vysoce záporném číslu. Netáhne spíše tým dolů, když nastoupí?  
Je pravda, že se proti Finsku trápil v ofenzivě. Je vidět, když najíždí pod koš a jde do kontaktu s protihráčem, tak ho ten kotník limituje. Zaznamenal ovšem deset asistencí. I takové jsou zápasy. Není nic jednoduššího podívat se do zápasových statistik a soudit hráče: Jo, tak tenhle hráč byl minus třináct na hřišti. To asi byla hrůza. O tom to úplně není. 

Tréninkové manko a absence herní praxe se projevily i při jeho nejisté střelbě. Body pak českému týmu chyběly. 
S tím se dá souhlasit. Jenže náš problém byl jinde. V obraně. To je mnohem důležitější faktor.  

Nemůže být chybou, že na Storanského všichni na hřišti spoléhají, ve smyslu: On to nějak zařídí? 
Hráli jsme s ním na EuroBasketu jen dva zápasy. Tenhle nároďák na něj posledních deset let spoléhá. My jsme možná jediný tým, který opravdu na takového hráče spoléhá nejvíc ze všech.  Teď se můžeme bavit otevřeně, jestli jsme schopni Satyho nahradit. Mluvíme ale o středním rozehrávači, který udává tempo. Další věc, která se však nedá vůbec změřit, je jeho nesmírná touha po vítězství. A schopnost strhnout k tomu ostatní spoluhráče. To se násobí. Nejde pouze o jeho absenci na hřišti. Jde o absenci jeho aury, energie, vůle. Jedná se o spoustu ingrediencí, které bez něho naší hře chybějí.  

Na Satoranském je vidět, že chce hrozně pomoct týmu, ale také že ještě není fit. Co ho nejvíce omezuje? 
Saty měl vždy postavenou hru na fyzičnosti. Teď samozřejmě čím více chce, tak tím více naráží na ten limit. Nakonec každý hráč si řekne: Chci, ale nemůžu. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že přesně tohle je jeho pocit, který v něm převládá. Je pravda, že bychom se na něj neměli tolik spoléhat, ale my momentálně musíme.  

Izrael sice musí, ale nebude pod takovým tlakem. Co vy na to? 
My se od něj už musíme oprostit. Už není šance na opravu. Před utkáním s Izraelem jsem optimista. Soupeře známe, má své kvality. Musíme do toho dát všechno a ne úplně taktizovat. Spíše bojovat a být koncentrovaní. Samozřejmě k tomu musím přičíst obranu, ale to je jedno s druhým. Když se bude bojovat a půjde bránění líp. K tomu přidat doskok. To jsou všechno faktory, které můžeme ovlivnit.  

Sebevědomí je vratká věc

Jaké máte vysvětlení pro špatnou obranu na EuroBasketu? 
To je téma na dlouho. Jedná se hlavně o individuální věci. Pak také týmové. Všechno začíná od rozehrávačů, tedy od malých hráčů.  

Co byste pověděl na adresu Izraelců? V čem jsou nebezpeční? 
Jako tradičně. Izraelci jsou velmi chytří. Mají velmi dobré dobré dovednosti s míčem. Až na pár jedinců všichni dobře střílí. Umějí si vyhovět a přečíst obranu soupeře. Jestli se je budeme snažit přetaktizovat, tak to asi nepůjde. Musíme být agresivnější, chodit jim do těla a nesmíme je pustit do jednoduchých kombinací. Nebude to jednoduché a budeme muset být v každý moment ostražití. Stejně tak jako proti Finům, i když to je trochu jiný tým. Hru mají více založenou na trojkách. Jenže proti Finům jsme nebyli koncentrovaní, udělali jsme kvůli tomu spoustu chyb. Těch se musíme vyvarovat. Musíme vědět, kdo koho brání a jaké jsou jeho silné stránky. A ne, že nám bude Avdija najíždět na pravou ruku. Když nás přechytračí, tak ať to není jeho silnou stránkou. A můžeme se bavit třeba o Madarovi a dalších. Izrael má deset velmi dobrých hráčů. 

I přes zkušenosti s těžkými zápasy je potřeba nalévat do hráčů litry svědomí a odrážet nervozitu? 
Sebevědomí je vratká věc. Jsou zkušenosti a zkušenosti. Zkušenosti sice máme, ovšem ne z domácího prostředí. Nikdy jsme nehráli pod takovým tlakem. Tenhle tým si prošel spoustu těžkých momentů. Potřebujeme se chytit, dobře odehrát celý zápas a ne jen jeden poločas. Musíme hrát jako po změně stran proti Srbsku a prvních dvacet minut s Holandskem. Ani proti Finům to nebylo vždy beznadějné. Když to shrnu, patnáct minut z celého zápasu je málo. Musíme být pozorní čtyřicet minut. 

Je pro vás překvapením, že domácí prostředí až nečekaně příliš svazuje vašim svěřencům ruce? 
Rozhodně nám to svázalo ruce v prvním zápase. Poláci toho využili. Byli mnohem agresivnější. Prosazovali se na doskoku, pokaždé když někdo z jejich hráčů sběhl, tak byl volný a mohl v klidu zakončovat. To není o fyzičce, ale o pozornosti hráčů. Problémy jsme měli už v přípravě, kde ta obrana moc nefungovala. Svazují nás očekávání. Když jsou velká očekávání a týmu to nejde, tak co se stane? Najednou se začínají vkrádat do hry pochybnosti. Pochybnosti v sami sebe. A to je vždy konec mančaftu. Zrovna tohle nám podlamuje sebevědomí. Čeká nás poslední bitva o postup a já doufám, že kluci do ni přijdou připravení. A nabídnou to, co jsme chtěli od začátku šampionátu.  

K těm pochybnostem patří také verdikty rozhodčích. Každá diskuze odvádí koncentraci. Apelujete na hráče, aby se podobných debat vyhnuli? 
Souhlasím, že s tím, jak se na šampionátu píská, neumíme moc pracovat. To nejsou jen naše zápasy. Viděl jsem, že rozhodčí dělají hrubky i v ostatních skupinách. Nemají takovou kvalitu, pískají dvě vteřiny po faulu. Zkrátka to dopískávají. To je ale součást hry a komentoval bych to až jako poslední věc. Protože do té doby nemáme spoustu věcí pod kontrolou.  

Přesto, proč s nimi hráči diskutují? Když rozhodčí něco odpíská, tak svůj verdikt nezmění a akorát si je popudí proti sobě. 
Ano, to je pravda.  O to víc to mrzí, že my nejsme toho schopni v domácím prostředí využít a naopak nás to ještě sráží.  

Za pět minut dvanáct

Český tým byl vždy nejvíce nebezpečný tím, jak byl nečitelný. Kam se vytratila jeho variabilita? 
Ztratili jsme rytmus hry. Je těžké útočit do nepostavené obrany, když většinou dostáváme koše. Doufám, že obrana bude líp fungovat. Rozeběhneme se a ten míč bude více putovat. Můžeme se také bavit o rotaci hráčů o spacingu (rozmístění hráčů během akcí na útočné polovině) a dalších věcech. Útok ale není náš problém. My ty body dáváme. 

Počkejte. Máte problémy s rychlými protiútoky. Všechno taháte přes postupný útok, a to je jako ruská ruleta. Jednou to vyjde, podruhé nemusí… 
Ano. Přesně tak. Chybějí nám jednoduché koše i body ze druhých pozic. Útočný doskok. Mohu tady udělat dlouhou a podrobnou analýzu všeho, co funguje a naopak nefunguje. Jde o to, abychom se my trenéři i hráči zmobilizovali na poslední utkání. Nastavili si hlavu totálně pozitivně.  

Jak vy koušete dosavadní vývoj šampionátu? 
Přiznám se, že jsem to stále nevstřebal. Teď ale není čas na nějaké nářky. V posledním utkání do toho dám z mé pozice úplně všechno. Doufám, že to udělají i ostatní. 

Trenér Ginzburg pochází z Izraele. S českým týmem šokoval na mistrovství světa, dokonce ho dostal na olympijské hry. Budete hrát i za něj? 
Samozřejmě. Vím, že pro Nena se jedná o velice speciální utkání, aniž by o tom otevřeně mluvil. Všichni to tak cítíme. Kluci by měli hrát především sami za sebe. Vždyť reprezentujeme zemi na domácím šampionátu. Teď už je za pět minut dvanáct. Spíše už dvanáct… (hořký smích).  

Nemrzí vás také fakt, že jste svými výkony a především výsledky nedokázali vyvolat v zemi basketbalové šílenství jako při mistrovství světa v Číně? Naopak mezi fanoušky jste zaseli rozpaky. 
To jsou právě ta očekávání. Jaká byla očekávání před šampionátem v Číně? Žádná. Je spousta faktorů, proč tomu je nyní jinak. V Číně jsme měli o tři roky mladšího Satoranského, který byl hlavně zdravý. Měli jsme o tři roky mladšího Balvína, který byl v top formě. Ještě minulý rok v ní byl. O tři roky jsou starší všichni. Místo osmadvaceti, třiceti jim je jednatřicet, třiatřicet. A to už je sakra rozdíl. Tady vidíme, jakou cestou jdeme. Škoda, že se kvůli covidu Evropa o rok posunula. Konat se šampionát v roce 2021…  

A k tomu specifické léto, viďte? 
Určitě. Hrajeme kvalifikaci těsně před EuroBasketem, do toho cestování. Jeden den v Paříži, za dva dny v Chomutově. Kluci musí furt balit věci a další věci. Neříkám, že je to výmluva, ale hodně netradiční léto se na našich výkonech také podepsalo. Nejhorší ale je, když se k tomu ještě prohrává.