Svoje síly spojili Petr Holeček, jenž roky učil děti v Angole a zároveň tam s tatrovkami podnikal, a cestovatel Marek Havlíček. Na tříletou štreku by měli vyrazit 22. února.

Jak vás vůbec napadlo napodobit třicet let starou výpravu a jak daleko bylo k realizaci?

Petr Holeček: V první řadě nejde o napodobení – TKS2 je nový projekt, který nic nekopíruje. Napadlo nás to před deseti lety při společném setkání v Angole, kde jsem jezdil dvanáct roků s tatrovkami. Marek se tam jako cestovatel objevil při své tehdejší cestě Afrikou, kdy tam najel devadesát tisíc kilometrů. Tenkrát stoupal po západním pobřeží afrického kontinentu a v jedné zatáčce jsme se prostě potkali (smích).

A řekli si, že vyrazíte kolem světa?

Marek Havlíček: To ještě zdaleka ne. Ale Petr byl tatrovák, já cestovatel, takže jsme byli v kontaktu a postupně vymýšleli, co bychom mohli spáchat. Jestli na motorkách, malými nebo velkými auty. Petr však řekl, že když něco uděláme, tak jedině Tatrou. Původní expedici jsme se rozhodli naším projektem znovu oživit a navázat na třicetileté výročí jejího startu. Symbolikou je, že my startujeme třicet let po příjezdu první TKS. Aby se na původní výpravu nezapomnělo a také, abychom mohli vytvořit něco nového.

Oslovili jste hned i jediného žijícího člena tehdejší posádky, navigátora Stanislava Synka, aby vám poskytl užitečné informace?

Marek Havlíček: Spíš jsme po něm žádali svolení a požehnání.

A vy, pane Synku, jste souhlasil?

Stanislav Synek: Ano. I my tehdy jeli tři roky, nicméně původní plán zněl na roky dva. Cesta se ale kvůli komplikacím protáhla.

Jakými destinacemi postupně projedete a je plán stejný jako před třiceti roky?

Petr Holeček: V některých částech se potkáme s předešlou výpravou docela přesně. Začátku a cesty přes Asii se to ale netýká, protože do Vladivostoku vyrazíme z Prahy úplně jinou cestou, při níž neprotínáme Čínu. Tuhle trasu už si najel Marek při své cestě v letech 2016 – 18. Z Vladivostoku se vydáme do Chile a pak se vydáme do střední Ameriky. Tam se hodně potkáme s původní trasou výpravy. Budeme postupovat směrem nahoru a z východního pobřeží Severní Ameriky budeme posílat auto do Afriky. Africký itinerář ale ještě není úplně daný, protože tam budeme až téměř za tři roky.

Marek Havlíček: Do té doby se tam mohou měnit politické podmínky, i těmi se musíme řídit. Každopádně Afriku oba známe, černý kontinent máme rádi a chtěli bychom tam ujet co nejvíc.

Stanislav Synek: My posílali auto z Ameriky na Nový Zéland, to je obrovská vzdálenost. Nejprve mířilo do Singapuru na protilehlý pól zeměkoule a pak na Nový Zéland. V tom je asi největší rozdíl mezi tehdejší a současnou výpravou. Protože my jeli i Austrálii, zatímco Afriku tolik ne, tehdy hlavně kvůli převratným změnám v Československu. Současná výprava do Afriky jede na delší dobu.

Vy jste před třiceti roky jeli hlavně propagovat značku Tatra, je to tak?

Ano, ale nejen Tatru, ale i další československý průmysl a celé Československo. Druhým cílem bylo zprostředkovat občanům Československa informace o světě a různých zemích. Se speciálním zaměřením na Čechy a Slováky pracující ve světě.

To přineslo určitě spoustu příjemných zážitků, ale také jste prožili ty nepříjemné…

Stanislav Synek: V USA byla naše výprava sledována bezpečnostními složkami a vše vyvrcholilo naším zatčením v Guatemale. Strávili jsme ve vězení devět dnů nejistoty a je to zážitek, který mi z hlavy nikdy nevymizí. Bohužel přišla ještě tragičtější věc, kdy při sjíždění řeky v Pákistánu zahynul náš kolega, geolog František Jeniš. Na zlé i hezké chvíle vzpomínám ve své knize, která nedávno vyšla. Mrzí mě, že se neodvysílala spousta natočených materiálů.

Vyrazit na tři roky mimo domov, to chce nejen odvahu, ale vyřešit i věci v praktickém životě. Co na to rodiny, zaměstnavatelé?

Petr Holeček: Marek jede na tři roky naplno, on to tak dělá posledních deset let pořád (smích). Já budu jen alternovat. Proto máme domluvenou celou skupinu zkušených řidičů – nadšenců, kteří s tatrovkami strávili podstatnou část života. Ti mě budou vykrývat.

Co auto, jak jste ho získali?

Marek Havlíček: Museli jsme ho koupit a zajímavé je, že nám ho sehnal syn jednoho z řidičů z první výpravy. Dal nám echo na auto, po kterém jsme šli, protože jsme byli přesvědčeni, že se na takovou výpravu hodí.

Kdo bude šéfem výpravy, který v kritické chvíli zavelí a rozhodne? Přece jen se účastníci výpravy budou střídat a mohlo by se jich vyměnit až šest stovek…

Marek Havlíček: Na palubě nemůže vládnout demokracie, ale tvrdá diktatura. Nejde, aby kdokoliv z posádky třeba žádal, že se chce podívat do toho a toho města, když netuší, zda tam může auto vjet a jaká je tam celková situace. Díky našim zkušenostem můžeme tohle vše odhadnout.

A kdo z vás dvou rozhodne?

Petr Holeček: Marek má strašně moc nacestováno a já jsem zase přes tatry. Čili pokud budeme překonávat nějaký most v Africe, asi to budu já, kdo rozhodne, protože už se mi také stalo, že jsme z mostu spadli a vyplouvali z auta okénkem pro řidiče. Marek zase projel rusko-ukrajinskou válkou, nebo ho zatkli v Bagdádu, má tedy zkušenosti jiné.

Pro křest knihy Stanislava Synka mapující první výpravu jste si vybrali Jaromíra Jágra. Je hokejista, proč právě jeho?

Marek Havlíček: Sedí tam časová osa. Patří do naší generace kluků, kteří když první tatrovka vyjížděla kolem světa, tak měli na zdi plakát a pod ním papírový model auta z ábíčka. Jarda Jágr je obrovská osobnost a věkově nám do toho sedl.

Blíží se start výpravy, jaké pocity ve vás převládají? Obavy, natěšení?

Marek Havlíček: Hlavně shon. Příprava je možná složitější než samotná výprava. Před třiceti lety expedici financovaly stát a tatrovka, teď to musíme udělat my. Takže sháníme sponzory a také lidi, kteří pojedou s námi. Pro ně to bude obrovský zážitek také, byť to bude třeba jen na čtrnáct dnů. My i díky tomu můžeme cestu ufinancovat. A těšit se, že se to povede, jak jsme si naplánovali.

S Tatrou kolem světa 2020

Výprava vyjede na trasu v únoru 2020 a během tří let chtějí najet její členové asi 270 000 km na čtyřech kontinentech (Evropa, Asie, Amerika, Afrika). Celkem 68 zemí má postupně projet až 300 lidí, kteří se mají v expedici střídat, včetně dětí z dětských domovů, sociálně slabších rodin nebo dětí dlouhodobě nemocných. V první etapě dlouhé 70 000 km má expedice projet Balkán, Turecko, Írán, středoasijské státy, Mongolsko a Rusko. Etapa má končit ve Vladivostoku. Po dvouměsíčním přesunu do Chile má za pět měsíců projet 40 000 km Jižní Amerikou. Z Kolumbie pak do Panamy, Střední Amerikou přes USA, Aljašku a Kanadou na Floridu dalších 9 měsíců a 80 000 km. Za dalších 9 měsíců a 80 000 km pak chtějí projet Afriku z Kapského města přes Namibii a do Maroka. Předběžný rozpočet činí 19–25 milionů korun.