Himálajskou kariéru jsem již uzavřel. Dál budu dělat, co mě baví, směje se Jaroš

Nové Město na Moravě bylo tehdy známé především zásluhou Zlaté lyže. Až postupem let přišla biatlonová sláva. Inklinoval jste také k zimním sportům?
V době, kdy tam, co je nyní kulturák, byla sokolovna, jsem na běžkách slavně vyhrál v Párkovém závodě na padesát metrů. Někde mám také fotku z bedny s diplomem. A dokonce i s tím samým kulichem. Jinak v mládí jsem hrál fotbal. Potom jsem přešel na volejbal a v osmnácti letech, tedy v době, kdy jsem začínal s lezením, jsem hrál ligu dorostu za Havlíčkův Brod. Dalo by se tedy říct, že jsem byl takový všestranný sportovec.

Kadyrov, génius sportu. Baví se u mlácení dětí, netrefí se do míče ani do koše

Zdroj: DeníkCo bylo tím pravým impulsem, že jste se v osmnácti začal intenzivně věnovat lezectví?
Pořád jsem to měl v hlavě. Hodně jsem jezdil s tátou. Sami dva jsme třeba dělali různé přelezy. Roháče, západní Tatry, Velká i Malá Fatra… V zimě, v létě. Například ve třinácti letech jsem byl nejmladším účastníkem takového přechodu na běžkách Jeseníky - Orlické Hory. Týdenní přejezd těchto hor, s batohem na zádech, třicet až padesát kilometrů za den. Stopu jsme si prošlapávali. To byla taková tehdejší věhlasná akce. Hory jsme prostě miloval. Jednou jsme s tátou a ještě jedním klukem jeli na zimní pobyt na Velkou Fatru. Bydleli jsme na salaši a tam jsem potkal partu horolezců. Za tři měsíce nato jsme se střetli znovu tady v Novém Městě. Oni šli druhý den lézt a já vyrazil s nimi. Tím pádem, bylo to sedmého března osmdesát dva, jsem poprvé vyrazil na Vysočině lézt s horolezcema.

Při vší úctě, to ale nejsou zrovna vysoké kopce. Kdy jste se poprvé začal zaobírat myšlenkou na zdolání něčeho o hodně vyššího?
Abych mohl lézt, musel jsem vstoupit do horolezeckého oddílu. Když člověk lezl a chtěl získával výkonnostní třídy, musel plnit podmínky. Já jsem velice rychle získal nejvyšší třídu, nade mnou už byl vlastně jen mistr sportu. Každá třída měla iks výstupů v létě i v zimě. Hlavně ve Vysokých Tatrách, protože v tehdejším Československu to byly naše jediné hory. My jsme tehdy jezdili pro dnešek nepředstavitelným způsobem. Řekli jsme si, že pojedeme do Tater. V šest večer jsme se sešli ve Žďáře na nádraží, sedli do vlaku, který jel do Popradu. V sedm ráno jsme vystoupili ve stanici Poprad-Tatry. Tou jejich železničkou jsme vyjeli nahoru, doběhli pod nějakou stěnu. S nočním bivakem jsme slezli nějakou stěnu, a v neděli večer jsme se autobusem vraceli domů. Přijeli jsme v pondělí ráno a v sedm už jsem byl na vrátnici Chirany a šel jsem do práce. Lezli jsme takovým způsobem, žrali jsme to, moc nás to bavilo a nepřišlo nám na tom nic divného.

Napadaly vás už tehdy v Tatrách myšlenky na osmitisícovku?
Nenapadaly, samozřejmě. Ani náhodou. Ale druhým impulsem, proč jsem se později na horolezectví dal, bylo, že jsem v deseti letech přečetl knihu Himálajští tygři. Tam jsem se poprvé dozvěděl o osmitisícovkách. Jenže tenkrát to byl jen sen. Ani mě nenapadlo, že bych tam někdy jel. Dalším impulsem potom bylo, když jsem na posledním slanění v chatě Textilany v Liberci v koutě společenské místnosti viděl na staré VHSce (videokazeta - pozn. aut.) výstup Petera Habelera a Reinholda Messnera na Everest bez kyslíku. Čuměl jsem na to tenkrát jako puk.

Vy jste později na Everest také vylezl, rovněž bez kyslíku. Byla to přitom vaše první osmitisícovka. Proč právě Everest? Je to lehká hora, když tam „v klidu“ vyleze i pražský primátor?
Především. Everest nebyla moje první vysoká hora. Předtím už jsem byl na Altaji a Pamíru. Takže jsem měl zkušenost se šestitisícovkama. A Everest byla vlastně taková náhoda. Můj společník z firmy a zároveň spolulezec Tomáš Kastner se znal s Jozefem Rakoncajem. Ten právě chystal první českou expedici na Everest, dohodl se s ním, že také pojede také, a měli tam ještě jedno volné místo. Takže já jsem se tam dostal vlastně přes známosti.

Paralympijský skandál. Plavec v Tokiu znásilnil a trápil autistu, tvrdí žaloba

První pokus byl neúspěšný kvůli počasí. V současnosti je to díky různým přístrojům určitě jednodušší, ale pomocí čeho jste odhadovali počasí tenkrát?
Tenkrát nebylo nic. S tím mám krásnou příhodu. Nahoře nás to zavřelo na deset dní v severní stěně. Pořád jenom sněžilo. Když to trvalo třetí den, spojili jsme se se základním táborem a ptali se na počasí. Přitom základní tábor je deset, patnáct, někdy i třicet kilometrů daleko, tam bývá počasí zcela jiné. Z vysílačky se ozval zvuk zipu, borec vykoukl ze svého stanu a říká: Jo, je to dobrý! Taková byla tehdy předpověď počasí.

Everest, Kanchenjungu a Dhaulagiri jste zdolal až na druhý pokus, K2 dokonce až na pátý. Tato hora má i celkově nejvíce neúspěšných pokusů. Je opravdu z těch osmitisícovek nejtěžší?
Z horolezeckého hlediska se dá říci, že opravdu je. Hlavně však má nejhorší počasí. Ona je to solitérní hora. Když si představíme pohoří Himálaj, táhne se od jihovýchodu k severozápadu hodně do vnitrozemí. Je to nějakých dva a půl tisíce kilometrů a K2 je poslední. Takže je naopak první, která chytá počasí z vnitrozemí. Kromě toho, že to je úžasná pyramida, má obrovskou ochranu v počasí. Navíc, K2 je v Pákistánu, stejně jako další čtyři osmitisícovky. A tam nejsou šerpové. Expedice, které lezou v Nepálu, používají výškové nosiče. Pokud je chce využít expedice v Pákistánu, musí je najmout někde v údolí. A zde jsou lidé, řekněme lidově, normální jako u nás. Oni nežijí jako Nepálci v extrémních nadmořských výškách. Ti se rodí ve třech čtyřech tisíci metrech, zatímco Pákistánci někde v tisíci. Oni k tomu prostě nemají předpoklady. Takže i z tohoto důvodu K2 byla a je hodně nedostupná.

Když zmiňujete konkrétní státy. Jak je složité získat povolení k výstupu? Jak dlouho to trvá? Je mi jasné, že příprava expedice je i o shánění sponzorů, fyzické přípravě a podobně. Ale to nezbytné razítko je asi nejdůležitější, ne?
Když jsem začínal a dávali jsme expedici dohromady, začínali jsme s úřady jednat zhruba půl roku předem. Dnes je to díky internetu mnohem rychlejší. Navíc se to všechno zprofesionalizovalo, ale také zkomercionalizovalo. Dříve byly v Nepálu jednotky agentur schopných expedici zařídit. Dneska jich jsou desítky, možná spíše stovky. Tehdy se to dalo zorganizovat v řádu měsíců, nyní to jde v řádu týdnů.

Zažil jste někdy, že jste povolení k výstupu nedostal?
Jednou. Na Annapurnu. Ale to bylo z toho důvodu, že jsme v roce 2008 měli v plánu výstup prvně na Dhaulagiri, a potom na Annapurnu. Na Annapurně ale tenkrát panovaly špatné meteorologické podmínky, dokonce tam bylo několik mrtvých v lavinách. Navíc se už blížil konec sezony. Zařizovali jsme si povolení na poslední měsíc a agentury nás už tam odmítly dopravit. Bylo to ale z hlediska bezpečnostního.

Čtyři osmitisícovky jsou v Karakoramu, zbytek v Himálaji. Je mezi těmi pohořími velký rozdíl? Například v počasí?
V Karakoramu jsou čtyři hory, plus je tam ještě Nanga Parbat. Pak je dva tisíce kilometrů nic a přichází těch devět zbývajících. Je tam zásadní rozdíl v tom, že v Karakoramu a na Nangu Parbat se leze v létě. Zatímco nepálské a tibetské hory se lezou duben, květen, a potom maximálně září, říjen. Ale ta podzimní sezona už nebývá dobrá. Takže můžete naplánovat expedici do Himálaje, poté se přesunout do Karakoramu a případně se pak vrátit.

OBRAZEM: Devadesátka Fikotové. Jak láska na první pohled pohnula železnou oponou

Vy jezdíte většinou v malých expedicích. Vyhovuje vám to nebýt členem velké skupiny, nebo je to třeba i otázka financí?
Dneska už je to trend. Špičkoví lezci lezou ve dvou. Když jsem začínal, tak to normální nebylo. Moje první expedice také byly osmi nebo desetičlenné. Pochopil jsem ale, že to není tým. Jak jsme složeni z různých míst, je to v pořádku, když se daří. Když se ale nedaří, každý si hrabe na svém písečku. Začínají se kupit problémy, rozdělujete se lidsky, výkonnostně… Z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že chci jezdit s lidma, kterým věřím a vím, že jsou na tom výkonnostně podobně.

Nebyly peníze na kyslík

Často jsem četl o tom, jak expedice rozhodovala, že na vrchol zaútočí třeba jen dva konkrétní lidé. Jak probíhá takové vybírání?
To bylo za mě při federálních expedicích někdy v osmdesátých letech. Tehdy se už třeba i předem řeklo: Tihle dva budou vrcholový tým. Někdy to vykrystalizovalo až během expedice. Třeba na Everest jsme se dostali jen dva z osmičlenné skupiny. Protože jsme byli výkonnostně nejlepší. Když jsme později začali jezdit v malém týmu, bylo jasné, že jdeme všichni.

Na svém prvním Everestu jste předem věděl, že půjdete bez kyslíku?
Šli jsme plánovitě bez kyslíku. Za prvé jsme na něj neměli peníze, za druhé jsme měli s sebou jen jednu bombu. Kvůli lékařským účelům. A stejně se jím pak krmil motor elektrocentrály, protože v pěti tisících metrech nefungoval. Tak jsme tam hadičkou přiváděli kyslík do karburátoru.

Vzkaz Radka Jaroše čtenářům Deníku:

Z osmitisícovek se ponejvíce ukazují fotografie, jak si tam někde na planině „šlapete vzhůru“. Jsou, vím, že hodně zjednodušeně řečeno, všechny tyhle hory pěší, nebo tam také lezete po laně?
Pokud jde o ty fotky, lidi se fotí, když jsou v lehčím terénu. Při těžších podmínkách není čas vytáhnout foťák. Samozřejmě jsou tam úseky, kde se leze v ledu nebo ve skalách. Ale i když jdete nahoru bez lan a kyslíku, k nějaké „turistice“ to má sakra daleko. (smích)

Jak dlouho trvá takový výstup? Když popisujete své výstupy, hovoříte o vstávání někdy ve tři, ve čtyři ráno a o pozdních nočních návratech…
Třeba na K2 byl tábor okolo osmi tisíc metrů. Na vrchol to tedy bylo nějakých šest set metrů. Vrátil jsem se po čtyřiadvaceti hodinách. Těch dvanáct set metrů tam a zpátky mi tedy trvalo celý den. To máme dokonce i nafilmované, jak jsem se vrátil úplně hotovej. Když jsem byl sám na Manaslu, což je 8 163 metrů, tak jsem se pohyboval rychlostí dvacet kroků, pak jsem se zastavil, dvacetkrát jsem se musel nadechnout, abych udělal další dvacet kroků. Sám jsem byl ještě na Lhotse, což je osm a půl tisíce metrů. Tam byl ten rytmus patnáct kroků a padesát nadechnutí.

Afgánský středověk. Tálibán zakazuje ženám vstup do sportovních klubů

Na často zmiňovanou K2 jste čekal dlouho a byla vaší poslední zdolanou v Koruně Himálaje. Měl jste obavy, že ji nepokoříte a že vás ta hora pošle do „sportovního důchodu“?
Když se člověk pohybuje v takto vysokých horách, musí k nim mít pokoru. Když jsem jel popáté na K2, byla to moje pětadvacátá expedice do Himálaje. Věděl jsem, že to opět nemusí být naposledy. Že když nebude počasí, zase tam nevylezu. Byl jsem s tím smířený.

Po zisku Koruny Himálaje je pro vás již toto pohoří uzavřenou kapitolou?
Ještě jsem tam plánoval nějaký prvovýstup. Pak jsem ale zaslechl, jak můj spolulezec Petr Mašek řekl, že ukončil svoji lezeckou himálajskou kariéru. Když to zopakoval podruhé, pochopil jsem, že ukončil i tu moji. (směje se)

Zdroj: DeníkMáte také ukončenou Korunu světa. Tedy podle Bassova seznamu. Ale do Messnerova seznamu vám ještě chybí Puncak Jaya. Už víte, kdy se na ní vypravíte?
Plánoval jsem ji a plánuji. Ale tím, že to mám de facto uzavřený, tak mě tato hora tolik nepálí. Tím, jak to teď ve světě vypadá, mi to nepřináší ani žádnou radost. Všichni víme, že oblast Austrálie byla dva roky totálně uzavřená. Když Australan uvázl v Evropě, nebyl schopen se dva roky dostat domů. Tuhle hru, kdy zaplatím za letenku mnohonásobně víc než v minulosti, přijedu tam, oni mě zavřou na hotel a šikanujou s respirátorama, odmítám hrát. Z tohoto důvodu je to zatím uloženo… Ne přímo k ledu, ale k chladu určitě.

Na začátku rozhovoru jsme se bavili o fotbale a volejbale, tedy kolektivních sportech. Horolezectví je hodně o jednotlivci. Navíc když prohrajete ve volejbale, můžete vyhrát za pár dní nebo za týden. Když vám nevyjde expedice, další je třeba až za pár let. A i když na horu vylezete, euforie časem vyprchá a na další zase dlouho čekáte. Nejste v tomhle trošku ochuzen?
Horolezecká euforie, když vezmu osmitisícovku, není skoro žádná. Nebo je až za dlouho potom na baru, kdy do nějaké blondýny budu hrnout, že jsem horolezec a byl jsem na Everestu. (směje se) Jinak zdolání vrcholu je o vyčerpání, únavě a obrovské koncentraci na to, jak se ještě dostat dolů. Takže je pravda, že to jsou naprosto rozdílné emoce. Nicméně pro mě není problém ani neúspěšná expedice. Z volejbalu i domova jsem byl naučen a zvyklý dřít a baví mě to.

Je něco, co vám horolezectví vzalo?
Všechno, co člověk dělá, na něm něco zanechá. Myslím, že díky lezení jsem psychicky někde jinde. Teď zrovna nedávno mi jeden člověk poslal článek z roku 1988, kde se popisuje lavina na Velké Baště v Tatrách. Tam tehdy zahynula moje přítelkyně, které bylo osmnáct let. To bylo v roce 1985 a byla to věc, kterou jsem dva roky řešil a nebyl jsem schopen to překousnout. Díky tomu jsem ale dál. Vzal jsem si z toho totiž poučení, že už se nemůže stát nic horšího, než se mi stalo.

Sportování jste nezanechal ani nyní. Jezdíte na kole, běžkách, hrajete golf. Život bez pohybu si asi nedovedete přestavit?
Na co jsem nejvíc ve svém životě pyšný, je to, že jsem všestranný. Nyní se mě hodně novináři ptají: Co teď budete dělat? Odpovídám - budu jezdit na horském kole, silničním kole, běžkách, snowboardu, paddleboardu, budu hrát golf, volejbal… Prostě všechno to, co mě baví.

Roman Kreuziger: Je fajn, že jsem víc s rodinou. Jen sedět doma bych ale nemohl

No dobře. A co teď tedy budete dělat tak nějak vážněji?
Mám v hlavě jeden projekt. Když jsem byl na Aconcaguě, řekl mi někdo, ať si zaletím na Velikonoční ostrov. Je pravda, že nikdy k němu nebudete blíž, než když jste v Santiagu de Chile. Tak jsem tam byl, a mimo jiné jsem tam vylezl na nejvyšší vrchol. Pět set sedm metrů vysoký. Potom jsem si doma přečetl, že to je dvanáctá nejizolovanější hora světa. To znamená, že před ní jich je ještě jedenáct. Začal jsem po tom pátrat a zjistil jsem, že tam patří i hory, které patří ke Koruně světa. Takže už jich mám osm vylezených. Ale asi se mi to nepovede celé. Patnáctá hora je na Kamčatce v Rusku. Ta bude pro mě zavřená do smrti. A i ty další jsou v takových pakárnách, že řešením pro mě je golf. (smích)

Když jsme začali filmovou hláškou, skončeme podobně. Nedáte závěrem k dobru nějakou „veselou historku z natáčení“?
Jednu mám, i když není z lezení. Nedávno jsem byl v Turecku. Hraji golf, vyhrál jsem nějaký open turnaj, a cenou pro vítěze byla právě cesta do Turecka. Jednou jsem tam při snídani popíjel kávu a začal jsem se ohromně smát. Vedle té terasy byly tenisové kurty. A já si uvědomil, jak jsou tenisté zavření na prostoru zhruba dvacet čtyři krát osm metrů a jsou braní jako úžasní sportovci. Ti nejlepší jsou i královsky odměňovaní. Přitom ten jejich kurt je směšně malej. My se pohybujeme v horách, které jsou tisíce kilometrů daleko a pohoří je dlouhé dva a půl tisíce kilometrů. Nebo jinak. Jenom úpatí Everestu má šedesát kilometrů… Takže jsou různá hřiště, na kterých se dá hrát.