Kliknutím zvětšíteDoba sportovního temna není příjemná pro nikoho. Obzvlášť ne pro osobního trenéra. Jak se snažíte toto období přežít?
Myslím, že každá mince má dvě strany. Jedna strana je ta, že jsem přišel ze dne na den o veškerý svůj příjem a ta druhá je, že mám najednou mraky volného času. Je tedy na každém z nás, jakou stranu mince si zvolíme. Snažím se proto zaměřit na věci, na které nebyl čas a využít tuto situaci ve svůj prospěch. Přiznám se ale, že jsou dny, kdy je hodně těžké najít motivaci něco dělat.
Trénujete i nyní, kdy je kolektivní sportování zakázané?
Pokud opravdu milujete pohyb, vždy si najdete místo a způsob, jak trénovat. Ze začátku, kdy byla opatření hodně přísná, jsem si domů pořídil veslovací trenažér a spinningové kolo. Postupně začínám chodit do přírody, na místa, kam lidé moc nechodí. Snažím se sportem nevyčerpat, ale nabrat potřebnou a chybějící energii.
Máte alespoň více času na věci, které v „normálním“ režimu nestíháte?
Určitě ano. V normálním režimu pracuji každý den deset hodin, snažím se trénovat sám sebe dvoufázově a skoro každý víkend jsou závody. Tato situace mi mnoho dala. Zvolnit a nechat věci „prostě plynout“, nehonit se za každou cenu do roztrhání těla. Byly dny, kdy jsem přišel domů a pomalu ani nevěděl, jak se jmenuji. Teď mám mnoho času nahlédnout na svůj život z více úhlů.
Vy jste se ještě v únoru zúčastnil čtyřiadvacetihodinového běžeckého závodu. O jaký podnik šlo?
Šlo o závod Ještěd 24 WINTER, kdy musíte během 24 hodin naběhat co nejvíce jedenáctikilometrových koleček s převýšením 600 metrů. Kdo dá nejvíc, je vítěz. Jde o takovou Libereckou LH 24.
Ještědský závod jste spolu se svým kolegou Petrem Dorňákem vyhráli. Jaké pocity jste měl v cíli?
Nepopsatelné. Nedá se to vyjádřit, musí se to zažít! Výjimečné bylo to, že jsme oba především zaměření na OCR běhy, které mají zhruba od pěti do třiceti kilometrů. Dále jsou v závodech desítky překážek. Na Ještědu byla pouze jedna, a to vaše hlava. Dlouho byl můj sen běžet nějaký ultra maraton, a tak jsem zvolil hned celodenní. Bohužel mi tělo dalo trochu najevo mé pohybové nedostatky v podobě přetížení určitých svalových partií, které závěrečnou euforii trochu mírnily. Každopádně nelituji ani jediné minuty strávené na trati.
Kolik kilometrů jste během čtyřiadvaceti hodin zvládli a o kolik jste vyhráli?
Osobně se mi podařilo dát osm koleček, tedy kolem 90 kilometrů a 4 500 výškových metrů. Kamarád přepnul na nesmrtelnost a dal deset koleček, tedy přes 100 kiláků a 5 000 výškových metrů. Celkem jsme tedy dali osmnáct kol a asi deset tisíc výškových metrů. Druhá dvojice dala sedmnáct kol. Nicméně bych zde vyzdvihl kluky, kteří celý závod běží sami a jsou schopní dát patnáct koleček, což je pro mě nadlidský výkon. Velký respekt!
Při závodu běží vždy jen jeden borec. Co tedy děláte, když zrovna neběžíte?
Tady je to hodně individuální. Každý má své rituály a zvyklosti. Jelikož jsem běžel poprvé, nechal jsem se inspirovat kamarádem, který měl už za sebou nějaký ten ďábelský závod. Nejdůležitější věc je asi udělat si pohodlí. Převléknout se do suchého, být v teple a načerpat energii v podobě drinků nebo jídla. Poté už záleží na vás, zda se třeba snažíte na chvilku usnout, pustíte si hudbu do uší nebo mluvíte s ostatními závodníky. Já osobně jsem se snažil hodně odpočívat a relaxovat.
Vyprávěl jste, jak jste si při závodě užíval noční pohled z Ještědu na svítící Liberec. To se dá užívat po tolika hodinách běhu, a navíc v noci při minus deseti stupních?
Pokud milujete přírodu a sport, užíváte si všechno i přes překročení vaší komfortní zóny. Ať už je zima, vedro nebo se jedná o jiný diskomfort, snažím se být součástí toho všeho, být teď a tady a prostě si to užít (smích). Když ale po sedmnácti hodinách vidíte ten nádherný východ slunce, všude ticho a ty výhledy, přestanete myslet na všechno, co vás bolí a jen si to užíváte. Myslím, že každý sportovec, který miluje přírodu, ví, o čem mluvím.
Jak se na tak extrémní závod připravujete?
Jak už jsem uvedl, byl to můj první takto extrémně dlouhý závod. Mám za sebou sice hodně závodů, ale nejdelší byl klasický maratón. Zjednodušeně řečeno bylo cílem dělat dlouhá cvičení o nízké intenzitě. Největším strašákem byla ale hlava, proto jsem trénink směřoval spíše na přípravu psychickou než fyzickou. Jezdil jsem hodně monotónní tréninky, abych si zvykl na to, že budu dlouhou dobu dělat pořád to stejné. Přípravu jsem si sestavil sám na základě osobních zkušeností, načteného materiálu a rad od kamarádů.
Vy jste dobíhal se zraněním, měl jste svalové potíže. Přemýšlel jste o tom, že závod vzdáte?
U nějakého šestého kolečka se mi objevilo zranění, které jsem měl přesně před rokem. Už v ten moment jsem věděl, že je zle a že se z toho budu dlouho dostávat. Pokud bych běžel sám, určitě bych poslechl své tělo a šel hned do „sprchy“. Když ale víte, že běžíte ve dvojici, celý závod jste první a máte vedle sebe kamaráda, který je v pořádku, nastává boj s hlavou. Každému klientovi říkám, že je nejdůležitější poslouchat své tělo a pokud se mu něco nelíbí, je nejlepší přestat. Já jsem udělal opak a bojoval i přes bolest do konce. Nechtěl jsem prostě být ten, který zklame. I přes to všechno ničeho nelituji.
Vaším letošním sportovním cílem bylo mistrovství Evropy Spartan Race, které nebude. Mrzí vás to hodně, nebo jste rád, že budete moci doléčit zranění?
Jsem asi jediný OCR závodník na světě, který je za koronavirus „rád“ (smích). Samozřejmě vzhledem k otázce. Určitě mě mrzí, že sezona skoro nebude, ale vzhledem k mému zranění mi to ani nevadí. Plánů bylo mnoho od mistrovství Evropy Spartan Race, OCR v Itálii, MS v Rusku a polský podnik Barbarian Race. De facto vše je zrušené a přesunuté na podzim nebo zimu, kdy bývá pauza. Být ve formě, byl bych zklamaný.
Byl jste také oceněn městem Poděbrady. O co šlo?
Ocenění nese název Pamětní list starosty za vynikající výkony na OCR závodech a reprezentaci města Poděbrady. Jednou za rok při příležitosti Dne Poděbrad město uděluje na základě veřejnosti Pamětní listy lidem, kteří se podílí na reprezentaci města. Obrovský dík patří mé babičce, díky které bych tento list nejspíš nezískal. Až budu jednou stejně „mladý“ jako ona, chtěl bych být taky v takové formě. Bez babičky a bez celé rodiny bych nebyl tam, kde jsem.
Jaké jsou tedy vaše další sportovní cíle?
Určitě největší cíl je vyléčit zranění, což je nad všechny sportovní cíle. Tento rok bych se chtěl spíše věnovat obecně co nejvíce sportům v normální míře a naučit se třeba i něco nového. Pokud nějaký závod nakonec bude, tak určitě jen pro zábavu, jelikož veškerý můj letošní cíl byl zrušen. Určitě bych se chtěl začít věnovat více dětem a připravovat je na závody typu OCR. A cíle na rok 2021? Kdo ví, jak se celá situace bude vyvíjet.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
