Milý dení(č)ku… aneb Cesta na start a pak i k cíli /5.

Mně ti, můj deníč(č)ku, teď nějak přijde, že pořád jen před spaním čtu. Rady pana Škorpila. Jak při běhu jíst. Jak před během cvičit. Jak po běhu žít. Ale skoro nic si z toho nepamatuju. A ty dny utíkají. Běhám pořád na pásu, jak tuhle vysvitlo slunko, tak jsem vyběhl konečně zase ven, překonal jsem nějakou divnou nechuť běžet venku. Chápeš to, dení(č)ku? Trošku jsem přeskákal tramvajové pásy, proběhl pár ulic, vyhnul se rozbitému sklu a za ranního polomrazíku přicupital domů. Že bych byl nějak urvaný, to jsem nebyl. Spíše servaný. Běžel jsem 35 minut a napadlo mne, že na ten maraton raději nebudu myslet. Vůbec na ten závod nebudu myslet. Tedy negativně. A tak, když běžím, tak trošku přivřu oči a vsugerovávám si, že běžím pražskými ulicemi v davu lidí a předbíhám jednoho za druhým.

Jenže, dení(č)ku, samozřejmě došlo na to moje (ne)trénování. Ona na mne: „Jak teď trénujete?" Tak jsem na ni trochu vyjel. Říkám jí: „To už jste kolikátá, která říká, jak trénuju. Prdlajs, netrénuju! Prostě běžím a běžím a běžím. A to nepovažuju za trénink. Spíše mi to připadá, že se ploužím, ploužím a zase ploužím. To nejsou žádné úseky, zrychlení, zpomalení. Prostě běžím. Psal to ten Škorpil nebo kdo, že hlavně běžet. Nebo nepsal a jen se mi to zdálo?" Veronika se na mne dlouze zadívala a říká: „Tak já vám pošlu Škorpilovy rady pro ženy, které mohou podle jeho rad trénovat na maraton, třeba vám to pomůže." „Tak jo, pošlete mi to," říkám jí a v duchu si mumlám: „No jistě, budu trénovat podle nějakých ženských. Jak ten běh pak bude asi vypadat?!"Pak jsem, milý dení(č)ku, měl schůzku. V centrále Pražského maratonu. A těch dalších vytrvaleckých běžeckých akcí, které pořádají. Sešel jsem se tam s Veronikou Honsovou. Ta to má taky nějak na starosti. Tedy ne kvůli mému výkonu, ale kvůli tomu, abych zjistil pro Deník, jak se organizátoři připravují.

Nic, milý dení(č)ku, večer mi nic neposlala, tak jsem jí napsal o půlnoci e-mail, že bych přece jen podle těch ženských nějak potrénoval. Trochu jsem byl zvědavý, jak to ty ženy mají.

Ráno před během jsem usedl k počítači a tam jsem měl od Veroniky ty rady: „Posílám rady, těším se na komentáře v Dení(č)ku. A příjemné běhání." Já, zalepené oči, před sebou müsli s mlékem, co do mne neleze, a ona píše: „Příjemné běhání." Tak jí odepisuji po pravdě: „No, díky, vyrážím běhat, ale že by se mi chtělo…" Za minutu ona na to: „Je to v hlavě takže se vám strašně chce a strašně se těšíte." Já jí totiž říkal, a ona to četla, že všechno je v hlavě, to je moje oblíbená hláška. Já na to: „Nojo, vlastně se na to těším celou noc, jsem lehký jako pírko, rychlý jako šíp a volný jako pták, müsli s mlékem bylo dnes mimořádně dobré, spadlo do mne lehounce, v těle se rozlévá síla, nohy mne nebolí, záda nebolí, v uších už nehučí. Jak já se těším, poběžím jak Forrest Gump." Než jsem vyběhl, ještě mi napsala: „To je přístup! To dáte!" Co si o tom mám myslet? To dám? Vždyť to je štreka!

Přiznám se, že jsem včera, po té e-mailové debatě, vyrazil zase do fitka v čestlickém aquaparku. Tam, na pásu, je klid, nemusím sledovat dopravu a nepořádek kolem. Deset minut jsem šel, na rozhýbání. Pak pás zrychlil svoje otáčky a já najednou běžel. Minutu dvě to byla divnota a najednou jsem zjistil, že běžím půl hodiny. Napadlo mne, že mne vůbec nebolí to bolavé koleno. V tom mne píchlo. V tom koleni. „Vole, říkám si, ty prostě chceš, aby tě to koleno fakt bolelo. Zapomeň na to, koleno prostě neexistuje. Vzpomeň si, je to v hlavě," přikázal jsem si a pozoroval jsem displej. Koleno už nezabolelo. Běžel jsem hodinu. A to, jakým tempem a co je v těch radách od Veroniky, to ti, můj milý dení(č)ku, napíšu příště…

Ten půlmaraton je za 29 dnů a maraton za 65 dnů. Docela to letí…

Vaše reakce na Deníček

Ahoj, Máco,

Četla jsem tvé deníčky. Krásně jsem si početla, moc ti držím palečky. Já, na rozdíl od tebe, vůbec nemám obavy. Vím, že maraton i půlmaraton zvládneš na jedničku. Neříkám, že jen tak lehce, ale zvládneš to. Maraton bude určitě bolet, zejména od 33. kilometru (to mi jednou řekl jeden zkušený běžec maratonec: Ten pravý pocit maratonu a bolestí začíná na 33. kilometru). Musím jen souhlasit. Ale znám tě. Zatneš zuby a dáš to pod 4 hodiny. A ten půlmaraton, to zvládneš jako nic.

A také na tebe každé ráno myslím. Já běhám zásadně ráno. Ale zásadně venku. Běžícího pásu jsem si užila až až v Dubaji, kde se kvůli vedru nedalo venku ani chodit. A tady je ráno nádherně. Kolem 5.30 se budí nejmenší andílek. Připravím snídaně a svačiny, obléknu se a vyrazím na můj ranní běh. Když je doma manžel, běžím sama, když ne, tlačím před sebou běhací kočárek s malým Andreasem a ti dva starší se zatím doma dívají na pohádku a čekají na maminku, než vyrazíme do školy. Je to holt takový ranní rituál. A také taková droga. Jak si nevyběhnu, tak to není ono. Znáš to…

Tak se měj a držíme ti všichni palečky.

Petra Jerejian Fialová, Austrálie (bývalá česká traiatlonistka)

Jiří Macek: Milá Peťo, zdravím klokánky i vás. Znám to, jak si nevyběhnu, není to ono. Ale často se mi nechce. Když to „nechce se mi" překonám, pak jsem tuze spokojen…

Milý pane Macku,

tak jsem teď právě zhltla vaše tréninkové dávky jsem nadšená a pobavená (neštěstí a pot druhého vždy potěší)! Hlavně to nepřepalte. Přeji neslezlé nehty! Běhu zdar!

Lenka Šimánková, manželka cestovatele Leoše Šimánka

Jiří Macek: Milá Lenko, taky si to přeju…