Jak je to s těmi veterány?
Mají můj obdiv, protože vím, co je za tím práce, držet se ve výkonnostní, nebo dokonce vrcholové formě ve vyšším věku. Já jsem věkem mezi nimi už dávno. Ale mentálně se tak necítím. Sám už nezávodím, jenom se udržuji v kondici. To bych ostatně doporučil každému, zejména dnes, kdy jsou lidé líní i chodit pěšky. Kondiční posilování přitom není limitované věkem, začít se dá kdykoli.

Vraťme se ale na sportovní začátek. Nejspíš je spojen s rodným Rakovníkem, že ano?
Začínal jsem tam s boxem, ale přitom jsem pořád pošilhával po činkách. V té situaci jsem zahlédl inzerát, že oddíl kulturistiky v Králově Dvoře pořádá nábor. Spousta „odborníků“ mne zrazovala, že na to nemám. Nedivím se, v necelých sedmnácti letech jsem měl padesát kilo, v benči jsem tlačil 42,5 kg. Moc motivační to od nich ale nebylo… Nakonec jsem se odhodlal a dostavil se do Sokolovny v Králováku na „nábor chcípáků“. Bylo tam asi čtyřicet podobných typů jako já. Tehdejší předseda Petr Tlapák pro nás připravil jakousi opičí dráhu. Cviky na kruzích, přítahy na hrazdě, sedy-lehy… No, vzali mne.

Jakých úspěchů jste dosáhl pod Tlapákovým vedením?
Dosáhl jsem na bronz a stříbro v Čechách a na čtvrté místo na „federálu“. To jsem byl na průmyslovce. V našem slévárenském oboru jsme byli jen dva, tak nás později „sloučili“ do Plzně. Tam byl zase pan Košák, bývalý vzpěrač, který na internátě vedl cvičení s činkami. Z Plzně jsem se vrátil do Rakovníka, poprvé se oženil a po čase se stal předsedou oddílu kulturistiky TJ Lokomotiva Rakovník. Trénovali jsme, závodili jsme, fungovalo to. Až do rozvodu v roce 1985.

Tehdy začala vaše kladenská etapa?
Přesně tak. Po rozvodu jsem chtěl změnit prostředí. Zamířil jsem na Kladno, do Poldi. Vojtěch Volf mi přes ROH zařídil dobré bydlení v bytě, který jsme sdíleli ještě s jedním pánem. Směny jsme měli různé, takže jsme se míjeli a měli soukromí. Přestoupil jsem i sportovně. Naskočil jsem do rozjetého vlaku zdejší kulturistiky, předsedou byl tehdy Jiří Štanc. Kladenské úspěchy a jejich nositele už Kladenský deník nejednou zmínil. Já jsem závodit přestal, když jsem narazil na limit přirozeného rozvoje. Jinou cestou jsem se vydat nechtěl.

Právě Kladno a Králův Dvůr svými výsledky určitě přesahovaly krajský rámec…
Kulturistických oddílů bylo v kraji víc. Třeba Baník Příbram, Sokol Libiš. I Mělník a Dobříš měly dobré kulturisty. Ale z hlediska soutěžních výsledků byly Kladno a Královák nejdál.

Králodvorští veteráni se pravidelně setkávají. To není úplně běžné.
Nemám přehled o celé republice, ale všude taková setkání asi neprobíhají. V Králováku je to nejspíš možné i díky tomu, že ten původní oddíl, Sokol, stále funguje. Základem je organizátor, a tím je Václav Novotný. Toho to kdysi napadlo, a tak se vždy v jednu z posledních sobot v prosinci sejdeme v Sokolovně, převlékneme se, jedeme benč, dřepy, přítahy na hrazdě, kliky na bradlech - výsledky zapíšeme, pak se vyfotíme, no a v některé restauraci v okolí pak výkony odborně hodnotíme, vzpomínáme…

Šlo by to i na Kladně?
Nevidím důvod, proč by to nemělo jít. Sice cvičíme každý jinde, ale proč ne. Jenže to chce iniciátora, tak jako třeba u celostátního setkávání legend, kam někteří Kladeňáci jezdí. Každopádně jste mi nasadil brouka do hlavy!

Prý jste na Kladně zavedl cvičení žen?
Pokud se to říká, tak to není úplně spravedlivé. S kondiční kulturistikou žen přišli manželé Svobodovi, původem z Hradce Králové. Ti oslovili Jardu Bočka, předsedu tehdejší místní tělovýchovy. Cvičili v Sokolovně tuším v pondělí a ve středu. Byl velký zájem, a tak požádali mne, abych vedl úterý a čtvrtky. Spolupracoval jsem s gymnastkou, která dělala aerobní rozcvičku a závěrečné uvolnění, já koncipoval to posilování, převážně s vlastní vahou, ale i s jednoručkami. Hodně se to rozmohlo.

To už se časově blížíme k momentu krachu „centrálního plánování“ všeho druhu.
Ano, včetně sportu. Možnost podnikání v 90. letech dala všemu úplně jiný rozměr. Jako první se příležitosti chopili Vojta Volf, Jarda Vinš a Pavel Beránek a založili posilovnu na Sletišti. Druzí jsme byli my v Kokosu. „My“ znamená, že mne, jakožto už v té době kvalifikovaného trenéra, oslovili pánové Minařík a Kotrba, kteří měli na Kokos konexe, a začali jsme. Byla to pro mne zásadní životní změna. Ale s Poldovkou už to začalo být nahnuté, a to přispělo k rozhodnutí, že sport bude nejen mým koníček, ale i povoláním. Měl jsem kvalifikaci, jako tehdy málokdo.

Teď si ale povídáme na úplně jiném místě.
Dá se říci, že zasáhla „vyšší moc“. V Kokosu se narušila statika, prostory se musely vyklidit. V zásadě to znamenalo konec. Já dostal novou šanci od pana Kouby, který tady (v Komenského ulici – pozn. redakce) rekonstruoval starou ratejnu. Změnou koncepce, do níž už jsem mohl mluvit, zde vznikl Stan’s Gym. Samozřejmě mám dobrý pocit, že jsem tváří tohoto fitka, že se říká „u Havla“.

Jaké jsou vztahy s ostatními posilovnami? Jste spíše kolegové, nebo konkurenti?
Obojí, řekl bych. Stan’s Gym je moje srdeční záležitost, přestože nejsem vlastníkem. Ale ze své povahy přeju úspěch i ostatním. Nikoho nehaním, to není můj styl.

Ne všude se ale vychovávají závodníci.
To je pravda. Sám jsem na Kladně uspořádal několik soutěží republikové úrovně. Závodníci jsou takovou „třešinkou na dortu“ činnosti každého klubu. Já tady mám třeba Jardu Vořecha, ten závodil ještě vloni. No a mým odchovancem je Jiří Čermák, který vloni vyhrál MS veteránů. Toho mi přivedl jeden známý ještě do Kokosu. V roce 2003 byl v Bombaji v kategorii do 80 kg pátý na MS. Myslím, že to z Kladeňáků asi dotáhl nejdál.

Ve výčtu vašich kulturistických aktivit je i role rozhodčího.
Sport mne naučil, že na sobě pořád musíte pracovat. Teda pokud chcete vést kvalitní život. Prostě se zdokonalovat, fyzicky i duševně. A tak jsem si po trenérských licencích „udělal“ ty rozhodcovské. Postupně, od té nejnižší až po světovou profesionální. No a rozhodoval jsem i na Olympii, což je taková kulturistická Mekka. Víc už není. Občas jsem se přitom zapotil. Máte třeba 50 chlapů a během půl hodiny při tzv. prejudgingu musíte vybrat 15 postupujících a zbývajících 40 poslat domů. Hned na úvod soutěže, poté co předtím dlouho dřeli… Za sebou přitom máte jejich trenéry, fanoušky a posloucháte jejich "moudra". To prostě nechcete udělat chybu.

Je to ale už uzavřená kapitola. Současné poměry na českém svazu mi nevyhovují. Přestože mi IFBB stále posílá kalendář soutěží, abych si vybral, „nominaci“ by musel schválit domácí svaz. A ten by to za současného stavu našich vztahů zamázl. Přesto mám stále „prst na tepu doby“, jezdím se dívat na soutěže a sportovní veletrhy. Je to prostě celoživotní záležitost. Těší mne „čestné uznání“ od bratří Weiderů (zakladatelé IFBB – pozn. redakce), které snad svědčí o tom, že jsem v našem sportu určitou stopu zanechal.

Petr Šikola