Šlo o desetidenní plavbu kolem západního pobřeží Irska za pouhé zápisné ve výši dvou tisíc korun. Plán plavby byl z Galway do Cobh. Měla jsem štěstí, vybrali mě!

V pátek jsme se všichni sešli na ruzyňském letišti. Po nervózních začátcích, kdy probíhalo seznamování, jsme vcelku už rozpovídaní usedali do letadla. Jelikož přímý spoj z Prahy do Galway není, museli jsme nejprve do Dublinu. Tam už byl připravený mikrobus s kapitánem lodi Stevenem a jedním z členů stálé posádky Andym. Cesta do Galway za normálních podmínek trvá z Dublinu přibližně tři hodiny, ale protože byly v Galway známé a v Irsku oblíbené dostihy, jeli jsme mikrobusem šest a půl hodiny. Po vyčerpávající cestě nás čekal Lord Rank – loď, na níž jsme měli strávit již zmíněných deset dní, a zbytek posádky – dva Irové Mat a James. Po úvodním šoku jsme si pomalu zvykali na angličtinu, protože irská angličtina zní úplně jinak než britská, kterou se učíme v českých školách. Nakonec ještě zbývalo ubytovat se v naší společné kajutě, kde postele nahradily napevno přidělané „zásuvky“, to aby nikdo při velkých vlnách nespadl z postele.

Další den jsme neodpluli, jak všichni očekávali, ale učili jsme se mnoho užitečných činností, které jsme využili na moři – rozbalování a balení plachet, uzlování a další. Vaření bylo také novou zkušeností, protože nikdo z nás asi nikdy předtím nevařil pro 14 lidí. Dále jsme se rozdělili na dvě hlídky po šesti lidech, kdy v každé byl jeden člen stálé posádky a pět Čechů. Do večera jsme pak stihli už jen procházku městem a pár nákupů.
V pořadí třetí den jsme vstávali celkem brzy, už v sedm hodin ráno. Než jsme se nasnídali a připravili loď, bylo půl desáté. Dočkali jsme se, konečně odplouváme. Hned po vyplutí z přístavu někteří z nás zjistili, že pobyt v podpalubí za jízdy jim nedělá moc dobře. A tak jsme seděli na palubě, povídali si vtipy a neustále se smáli. Cílem cesty byly Aranské ostrovy, ale to až večer. K obědu jsme se zastavili v malém přístavu Rossaveal. Když jsme se po jídle vydali dál, jeli jsme k ostrovu Inis mór, který je největší ze tří Aranských ostrovů. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko a foukal vítr, a tak jsme poprvé jeli „na plachty“. To znamená, že loď je poháněna pouze silou větru. Po příjezdu do cíle jsme ukotvili loď – nestáli jsme u mola, a protože jsme se chtěli podívat na břeh, museli jsme sestavit Dinkyho, což je anglický výraz pro motorový člun. Celý den jsme se smáli a vtipkovali, ale to nebylo nic proti situacím, které vznikaly při lezení a vylézání z Dinkyho. Protože třeba já, když jsem se postavila v Dinkym, měla jsem palubu lodi ve výši očí. Myslím, že pro všechny to byl silný zážitek. Po procházce na ostrově nás čekala večeře – špagety, které vařil sám kapitán. Samozřejmě byly vynikající.

Konečně na moře

V pondělí nás čekala konečně plavba na opravdovém moři. Žádné vyplouvání ze zálivu k ostrovům. Opět foukalo, a tak jsme jeli „na plachty“. Asi po dvou hodinách se k nám přidali delfíni. Předváděli se, vyskakovali, podplouvali loď, závodili s přídí a dělali všechno, aby upoutali naši pozornost. Což se jim povedlo a dokonce se lidem sužovaným mořskou nemocí udělalo trochu lépe, alespoň na chvíli. Tento den jsme měli namířeno do Foynes, což je přístav na řece Shanon. Dopluli jsme tam až pozdě odpoledne. Nevěděli jsme, jaký bude tamnější program, ale jedna věc nás nadchla ještě na lodi – mohli jsme se dojít vysprchovat do místního jachtklubu. Což bylo po čtyřech dnech velmi vítáno.

Pátý den jsme zůstávali ve Foynes. Šli jsme se podívat do muzea leteckých lodí, po městě a nakoupit pár drobností. Dva lidé z české části posádky se ale po návštěvě muzea a nákupu vraceli zpět na loď, protože měli připravovat večeři – vepřo, knedlo, zelo. Všichni byli zvědaví, jak to našim zahraničním kamarádům bude chutnat. Pochvalovali si to, jen zelí jim moc nejelo. Sprcha ale nebyla jedinou atrakcí, kterou pro nás lidé z místního jachtklubu měli. Připravili pro nás možnost zajezdit si na menších a rychlejších lodích než byl Lord Rank. Já jsem například jela s kamarádkou na dřevěné loďce, která byla z roku 1933. Večer nás čekalo loučení s jedním z členů posádky – Mat jel domů. Místo něho přijel Rob, a to až z Austrálie.
Další den jsme vypluli později než bylo v plánu, a tak nás čekala noční jízda a pobyt na moři bez kotvení po celých čtyřiadvacet hodin. A tak jsme se opět střídali na palubě po hlídkách každé tři hodiny. Zpočátku bylo vše idylické, vyfotili jsme si překrásný západ slunce, ale to, co následovalo večer a v noci, nikdo nečekal. Přes loď se valily čtyřmetrové vlny, příď létala nahoru a dolů a mnohým lidem nebylo dobře. V podpalubí se ozývaly ohromné rány, jak příď narážela na hladinu vody. Ráno, když jsem měla hlídku se svou skupinou, byly tři hodiny, kdy jsem se opravdu bála, protože nikde kolem nás po celé tři hodiny nebyla vidět pevná zem. Odpoledne jsme vyčerpaní dojeli do zálivu Bantry Bay, kde jsme zakotvili a večer si udělali barbecue na břehu v jedné rozvalině.

V pátek jsme opět vypluli. Cílem bylo město Baltimore na jihu Irska. Jelikož nám počasí nepřálo, jeli jsme na motor a střídali se po hlídkách. Ale ani v ošklivém počasí dobrá nálada neopadávala a dokonce se znovu ukázali delfíni, když jsme obeplouvali maják Fastnet, podle kterého se jmenuje jeden britský jachtařský závod. V Baltimoru na nás čekalo překvapení, nebylo místo u mola, a proto jsme se museli navázat. Byli jsme asi čtvrtou lodí, a tak jsme si vyzkoušeli přelézání lodí. Dalším mnohem lepším překvapením bylo, že jsme se mohli podruhé, to jsme netušili, že naposledy, vysprchovat v tamnější hospodě Bushe´s Bar.

Protože jsme přijeli předešlý den do Baltimore celkem pozdě, neměli jsme čas prohlédnout si jeho krásy, a tak jsme k tomu využili druhý den, kdy jsme tu kotvili. Zhlédli jsme nádherné útesy, neuvěřitelně zelenou krajinu, vlny tříštící se o skály a přímořské město. K obědu nám Andy připravil palačinky a po úklidu lodě se odplouvalo. Dalším cílem bylo Kinsale, město, kde se každoročně pořádá festival dobrého jídla. Bohužel jsme se tam nebyli projít, připluli jsme pozdě večer a nezbyl na to čas.

Desátý a poslední den plavby nám zbývalo do Cobh asi dvacet námořních mil. Nebylo hezké počasí, a tak jsme museli jet na motor a střídat se po hodině a půl na hlídkách. Do cíle jsme dorazili kolem druhé, ale než jsme ukotvili loď, byly tři hodiny odpoledne. Naobědvali jsme se a šli se podívat do města, odtud kdysi vyplouval slavný Titanik. Nakoupili jsme poslední suvenýry a drobnosti a vrátili jsme se na loď. Tam nás čekal generální úklid, a tak jsme myli i to, o čem jsme netušili, že na lodi je. Bylo toho opravdu hodně, ale my jsme neustále vtipkovali, smáli se, zpívali, takže dobrá nálada přetrvávala. Večer Rob přichystal k večeři australskou specialitu, ale nebyl to klokan. A pak jsme každý obdrželi certifikát o tom, že jsme zvládli cestu o délce 313 námořních mil. Bylo to hezké ukončení. Večer jsme si povídali a šli spát až po půlnoci.

Loučení a návrat

V pondělí jsme vstávali ve tři čtvrtě na pět. Čekala nás jízda mikrobusem do Dublinu. A tak jsme se rozloučili s posádkou a vydali se na cestu. Vysadili nás na letišti, kde jsme se odbavili a čekali na letadlo. V Praze jsme přistáli kolem půl páté odpoledne. Plni zážitků jsme se rozloučili a rozjeli do svých domovů s myšlenkou společně strávených deseti nádherných dnů.