Za odměnu si nekoupila šperky nebo snad nové brýle. "Dala jsem si hodně zmrzliny," usmála se jednadvacetiletá plavkyně v rozhovoru pro Deník, která byla na svých druhých olympijských hrách. 

Trochu nezvyklá otázka na úvod: Jak dlouho jste po olympiádě vydržela nebýt v bazénu?
Přesně týden. A musím přiznat, že už jsem se do něj docela těšila.

Když se vrátíme k úspěchu v Tokiu, kolik gratulací jste dostala a která vás nejvíc potěšila?
Gratulací bylo opravdu hodně, měla jsem úplně zahlcený telefon. Potěšily mě všechny, nerada bych vypíchla jednu. To vlastně ani nejde. Nejvíc mě ale vždycky potěší pochvaly celkově na moji osobu a úspěchy. Třeba i na to, jak vystupuju v médiích.

Co vás zaskočilo víc - zlato z ME, nebo "obhajoba" evropského trůnu na olympiádě?
Víc mě zaskočilo určitě mistrovství Evropy, to byl můj první velký úspěch na „dospěláckém“ šampionátu, a hlavně to pro mě bylo úplně nové. Olympiáda je samozřejmě taky super.

Zaplavala jste čas takřka stejný jako hvězdná Katie Ledecká. Už vás soupeřky berou jako hrozbu?
Já doufám, že soupeřky se mnou počítají. Zatím mi stačí, že mě budou brát jako soupeřku, né jako hrozbu. A myslím, že díky tomu výsledku na olympiádě tomu tak bude.

Nezkoušel vás přece jen někdo lanařit do Ameriky, kam jste původně měla odejít?
Trenér mi řekl, že dveře mám u nich vždy otevřené. Za což jsem ráda. Ale jestli myslíte třeba přímo na olympiádě, tak to ne.

Bazénu vládli právě Američané a pak Australané. Tyhle dva národy takzvaně vylovily skoro polovinu medailí. Co to odráží - jejich možnosti, širokou základnu…?
Přesně jak říkáte, dokážou svým závodníkům vytvořit o chlup lepší podmínky. Mají opravdu hodně padesátimetrových bazénů, i když třeba Američané hodně trénují na jardech. Mají o dost širší základnu a můžou si vybírat. Je tam větší konkurence, plavci se navzájem motivují a to také hraje svoji roli.

Někteří škarohlídi tvrdí, že plavání má pod pěti kruhy moc disciplín a srovnávají to s lezením, které mělo jednu kombinaci. Jak moc se podle Báry Seemanové liší kraul od znaku?
Každý, kdo tvrdí, že kraul je skoro stejný jak znak, by si to měl jít vyzkoušet do bazénu a pak říct, jaké to je. Každý, kdo si kdy zkusit pořádně plavat by vám řekl, že je to něco úplně jiného. Stejně jako není stejný trénink ani na 200 nebo 400 metrů kraul. Jsou to mýty, které tady s námi budou asi napořád.

Dívala jste se pak z domova na poslední dny her? Na Adama Ondru, oštěpaře…?
Dívala jsem na se olympiádu až do konce, Adama Ondru jsem prožívala hodně. Věděla jsem, že máme naději na medaile, takže jsem fandila všem sportovcům z české výpravy.

Na co se vás lidé vlastně po Tokiu nejvíc ptají?
Mimo plavecké věci se mě lidé hodně ptají na to, jak jsem zvládala to vedro a jak se mi to líbilo. A taky jestli jsem potkala nějaké hodně známé sportovce.

A co jim odpovídáte?
Že jsem potkala brazilský fotbalový tým a pak hlavně plavce. Například Caeleba Dressela, samozřejmě Kaylee Mckeownovou a další.

Japonci se dopředu chlubili tím, že nabídnou olympionikům nejmodernější systémy, komfort v dopravě a tak dále. Pocítila jste to?
Mně se to moc líbilo. Chtěli se rozhodně předvést v tom nejlepším světle, pro nás plavce dělali vždy vše, co nám na očích viděli. Šlo jim o to, abychom měli co největší komfort. Doprava byla super, problém jsem měla jen jedinkrát, což se ale stane na takových akcích skoro vždy.

Měla to být hodně "zelená" olympiáda. Co vy a ekologie?
Za mě určitě pochvala Japoncům. Když si člověk představí, kolik plastu a odpadů se na takové akci spotřebuje, tak to zvládli skvěle.

Zkusila jste také jízdu ve speciálním vozítku? 
Ano a mám z toho velice vtipnou příhodu. Jela jsem jednou, asi 200 metrů, a to jsme jeli snad deset minut. Zastavovalo doslova na každém metru. Ale zase máme na co vzpomínat.

Jakou odměnu si za Tokio dáte? Cestování bylo dost, nebo bude dovolená?
Dala jsem si volno, byla jsem s rodinou. Mým hlavním cílem bylo to, abych žádný plán neměla. A to se mi povedlo. Odpočinula jsem si a dala jsem si hodně zmrzliny. Vlastně nic speciálního.