Ten den nepanovaly zrovna příjemné podmínky. Stupnice teploměru se k deseti dílkům nad nulou šplhala dost neochotně. Pocit chladu zvyšoval svěží větřík a zčeřené vltavské vlny.

„Dlouho jsme se převlékali u auta, což není v chladnějších dnech zrovna příjemné. Ale protože se všechno uvolňuje, rozhodli jsme se, že se po měsíci a půl vrátíme do šaten. Vídáme se tam se stejnými lidmi, s nimiž trénujeme, a pod střechou je všechno pozitivnější,“ culila se dvaadvacetiletá členka Dukly Brandýs a medailistka z vrcholných soutěží.

Bez šatny to muselo být dost nepraktické…
S kolegyní Barčou Valíkovou máme pronajatý byt, a tak jsme mokré věci sušily doma na balkoně a na topení. Ostatně jsme na ty vůně zvyklé. (směje se)

Jak to vypadalo těsně po vyhlášení nouzového stavu?
Asi na měsíc jsem se raději přestěhovala k rodičům. U šéftrenéra Jardy Volfa jsem si vyprosila, abych mohla vzít s sebou pádlovací trenažér. Na zahradě mám zařízenou posilovnu, takže jsem s cizími lidmi nepřišla do styku. Přišlo mi to tak lepší, docela jsem bála. Později jsem začala autem dojíždět do Troje.

Sezona je ve velkých otaznících. Zatím nevíte, jestli se letos bude vůbec závodit. Co tomu říkáte?
Jsme profesionální sportovci. Momentálně trénujeme, protože bychom neměli stejně co dělat. Nemá cenu se nervovat, jestli budu závodit za měsíc nebo za půl roku.

Trénovaní bez konkrétního cíle musí být psychicky náročné, jak to zvládáte?
Nikdy jsem nic takového nezažila, ale pádluju proto, že mě to baví. A myslím, že jsem se výkonnostně zvedla díky tomu, že jsem sport dělala s láskou. Není to práce, kterou bych musela dělat.

Jak jste strávila odložení olympiády?
Nejdřív mě to dost mrzelo. Měla jsem velkou naději, že tam pojedu. Později jsem se zklidnila a řekla si, že pokud mi to letos nebylo souzený, budu makat a vyjde to napřesrok. Nejdůležitější je, abychom byli všichni zdraví. A nějaká olympiáda? Těch ještě bude… (směje se)

Přinesl odklad her nějaké změny v tréninku?
S trenérem Lukášem Kubričanem jsme se zaměřili na jízdu s kanoí. Tak proběhlo i jarní soustředění, ale když se všechno změnilo, začala jsem jezdit na kajaku. Taková změna pomůže. Navíc s kajakem je to větší dřina a líp se nahecuju.

V posledních týdnech vám přibylo volno, jak s ním nakládáte?
Mám víc času na rodiče, na kamarády a na našeho německého ovčáka. Snažím se na této době najít pozitiva a volno si zpříjemnit něčím, na co dřív nebyl čas. Myslím, že mi to jde dobře a užívám si. Nijak zvlášť neprožívám, že nejsou závody.

Dostanete se víc k něčemu, co jste v minulosti neznala?
Některé dny trénujeme na tři fáze, a tak nám zase tolik volna nezbývá. (směje se) Režim je podobný zimní přípravě. Jezdíme taky na Štvanici do posilovny a většinou individuálně běháme. Když přijedu v sedm večer domů, už se mi do ničeho moc nechce. Spíš to nechám na víkend, kdy je víc prostoru.

Tereza Fišerová: Dvaadvacetiletá členka Dukly Brandýs nad Labem je slalomářskou obojživelnicí. V české reprezentaci se pohybuje od sezony 2015. Kombinuje disciplíny kajak (K1) a kánoe (C1), (C2). Jejím partnerem ve smíšené kanoi je Jakub Jáně. Loni spolu vybojovali titul mistrů světa. Kromě toho je rodačka z Roudnice nad Labem mnohonásobnou juniorskou medailistkou a mistryní Evropy do 23 let.