Máte zatím jeden titul z mistrovství České republiky, přidáte letos druhý?

Zatím na to mám našlápnuto dobře, ale nechci nic zakřiknout, uvidíme. Je to otevřené, stejně jako mistrovství Evropy, sezona ještě není ani v polovině. Když jsem byl například v Litvě, děly se tam takové zvláštní věci, vylučovalo se tam, v Německu mi zase finále uniklo o pouhou desetinu sekundy. Rozhodují tedy maličkosti a kdoví, jak to celé nakonec dopadne.

Už jste se někdy vyboural a jak těžké je potom dát auto dohromady?
Před třemi lety jsem měl v Maďarsku ošklivou bouračku, naštěstí se mi nic nestalo, ale auto bylo na kaši. Věděli jsme, že na opravu máme jen necelý týden. V neděli skončily závody, v pondělí ráno jsme přijeli domů, museli jsme všechno rozebrat a tlačil nás čas. Já byl po bouračce nepoužitelný a většinu času proležel, takže jsem jim nemohl tři dny pomoci. Auto se nakonec stihlo opravit, čemuž jsem věřil, ale když jsme přijeli na závody do Přerova, tak se v depu uzavíraly sázky, zda vůbec přijedeme. My jsme přijeli doprostřed depa, jen tak tak jsme stihli technickou přejímku, a když jsme tam stáli, chodili tam lidi a předávali si flašky od rumu či peníze. Já si říkal, co tady všichni blbnou… (s úsměvem).

A jak ten závod dopadl?
Trochu jsme všem vypálili rybníček a pak je dopálil ještě v neděli, když jsem tam vyhrál. V tom je trochu paradox, první víkend karambol a auto na kaši, o týden později s tím samým autem výhra. Tohle náš tým hodně posilnilo a hodně nám to dalo v tom, že nic není nemožné. Auto je pořád jen kus železa a pořád se to dá opravit.

Jsou v autokrosu i hodně nebezpečné situace, kdy jde třeba i o život?
Určitě ano a musím zaklepat, že nejsou smrtelné. Vloni jsme měli vážnější karambol, kdy závodník skončil na vozíčku, ale většinou se jedná o zpřerážená žebra, nebo ruce. Paradoxem je, že tentýž závodník se letos vrátil a jezdí v cestovních vozech, kde všechno ovládá rukama. To jsme si říkali, klobouk dolů…

Je pro bezpečnost děláno maximum?
Myslím, že opravdu hodně a i můj tým se řídí tím, aby bezpečnost byla na prvním místě. Když vidím některá auta, která jsou odlehčená a při jakémkoli nárazu se sbalí… My jsme měli vždycky těžší auto. Limit je 675 kg a my máme auto těžké 725 kilo, ale jsou auta, která mají jen půl kila nad limitem.

Což může přinést i nebezpečné situace…
To jsem také zažil, když se auto vymrštilo do vzduchu a točilo se ve hvězdici, z toho lítaly různě věci. Když jsem to viděl, úplně mi z toho bylo špatně. Zastavil jsem, vylezl z auta a běžel mu pomoci. Když jsem se ho ptal, jestli je v pohodě, tak začal nadávat… Autokros je tedy nebezpečný, jsou tam určitá rizika, ale kdybych měl strach, tak bych do toho nevlezl. Člověk jen musí mít respekt.

Máte raději mokřejší nebo sušší terén?
Jak na které trati. Někde když je trať mokřejší, tak je to lepší, na některé trati, když jí nalijí, se nedá jezdit. Jezdím po celé Evropě a třeba ve Francii jsou tratě více jílovité, v Portugalsku či Španělsku písečné, v Litvě to vypadá, jako když rozdrtili nějakou asfaltovou silnici a udělali z toho trať. Když jsme u terénu, v poslední době je takový hit asfaltový start. Já to nemám moc rád. Autokros je prostě autokros, má se jezdit v terénu, v blátě v hlíně, s dírami…

Máte nějakou konkrétní oblíbenou trať?
Moje oblíbená trať je každá, na které se mi jede dobře, kde mě to baví a jak já říkám „kde mě to v tom autě rajcuje". Když se jede v blátě, je to v pohodě, neboť máme v brýlích převíječky, ale když je prach, tak se odstranit nedá a někdy jezdíme téměř po tmě, a když se to otevře, najednou zjistíte, že je před vámi auto…

Váš vzor je nestor českého autokrosu Jaroslav Hošek, jak dlouho ho už obdivujete?
Jardu jsem obdivoval, už když mi bylo nějakých šest let. Po první sezoně mi předával pohár za konečné druhé místo a mám s ním i fotku. Dnes máme společné fotky ze stupňů vítězů, tentokrát jako soupeři, a když si tyhle fotky dám k sobě, nehorázně mě to vždycky dojme, protože si uvědomím, jak ten čas letí. Přejedou mi v hlavě všechny ty vzpomínky a řeknu si, že ten autokros mi byl asi souzený. Jardu neskutečně obdivuji, je mu přes sedmdesát a na trati se prohání jako mladí kluci. Když se mě někdo zeptal, co budu dělat v jeho věku, řekl jsem mu, že rozhodně závodit nebudu a budu rád, když si sednu na stráň a alespoň se na ty auta budu dívat, pokud na ně vůbec uvidím. On je do autokrosu úplný fanatik, je to jeho život a vlastně i zdroj obživy.

A co několikanásobný mistr Evropy Bernd Stubbe?
Je pro mě také určitým vzorem, získal dosud šest titulů mistra Evropy. Ale pro nás závodníky jsou tituly spíš duševní záležitostí, něco jako – Jo! Dokázal jsem to! Pro nás je to koníček, a ne profesionální sport. Když to řeknu realisticky, je to díra na prachy.

Jaká je mezi vámi závodníky rivalita?
Někdy docela velká. Nedávno v Litvě jsem měl třeba takový incident, jezdil jsem druhý za jedním jezdcem, a jeho auto se v jedné zatáčce nějak divně natočilo. Já jsem ho chtěl podjet a on přidal plyn, vjel do mě a nabral mě na svodidlo. Všichni projeli kolem mě, já se vrátil zpět na trať… V tom vyjel ze zatáčky další jezdec a já do něj trochu škrtl levým zadním kolem, což jsem ani zvlášť nevnímal. Já dojel do depa naštvaný za ten první incident, protože ten, co do mě vjel, vyhrál. Pak do depa přišel ten druhý jezdec, já tam nebyl a on něco nadával, což mi řekli, když jsem se vrátil. Já jsem říkal: Co tady dělal? A oni, že jsem prý do něj škrtl… Já si řekl, no dobrý, tak až za mnou přijde, tak se mu omluvím a řeknu mu, že jsem o tom ani nevěděl a nebyl v tom úmysl… No a když přišel, tak mi bez nějakých slov dal levačku, pravačku… Nakonec ho vyloučili ze závodu. Takže rivalita tam je, ale tohle už je extrém.

A umíte si i společně sednou a pobavit se?

To že na sebe řveme v depu, to se tam děje skoro běžně a po chvíli se to pak uklidní a normálně se pak mezi sebou bavíme. Na trati ale jedeme každý sám za sebe. Třeba do Jardy Hoška bych nešel, ale jsou jezdci, do kterých klidně ťuknu, někdy je to nechtěné, někdy možná malinko úmysl, ale s kontakty se počítat prostě musí. Z hlediska mého auta se ale hlavně snažím, abych dojel do cíle v pohodě, a nejsem tedy ten, který by se snažil někoho vyndat z trati.

Zkoušel jste i jiné sporty, než autokros?
Dělal jsem i jiné sporty, ale jen tak rekreačně. Chvíli jsem hrál pozemní hokej, florbal, čili sporty s hokejkou. Třeba fotbal pro mě vůbec není, nohy mám jen pro to, abych šlapal na pedály (úsměv). Jinak bych si chtěl v budoucnu alespoň vyzkoušet třeba rally nebo rallykros… Ale nelákají mě moc okruhy na asfaltu, což mi přijde trošku nuda. Když se mě třeba někdo zeptá, proč nejezdím rally, nebo formuli, řeknu mu: autokros mě drží ze dvou věcí – jedna je terén a druhá soupeři. V rally je sice terén, ale jede se jen proti času. Ve formuli jsou soupeři, ale chybí tam ten terén, je to takové nalajnované… Já mám rád, když to auto letí bokem, pokaždé jinak, lítá od toho bordel a jezdím proti někomu, je tam ta konfrontace se soupeři. Takže nejspíš bych si chtěl vyzkoušet rallyekros, ale neustále jezdit proti času mě úplně moc neláká.

Sledujete motorsport, jako např. formuli, také v televizi?
Sledoval jsem, ale pomalu jsem přestal, neboť abych řekl pravdu, je v ní strašná politika. Víceméně v ní závodí peníze a lidi v košilích, jezdci jsou jenom figurkami, se kterými šoupají, jak se jim zachce, což je ale i v jiných profesionálních sportech, třeba i v rally, na kterou se dívám rád. Sleduji i rallycross, kde se jezdí poslední tři roky i mistrovství světa. Tento sport se kvůli fabrikám finančně posunul nahoru. Na jednu stranu je to nevýhoda třeba pro Pavla Koutného, rakovnického rallykrosaře, jenž jezdíval Evropu, byl dobrý a finančně to také zvládal. Ale od té doby, co se jezdí mistrovství světa, je pro něj téměř nemožné se prosadit bez podpory továrny. Ten, kdo tam má peníze, tak opravdu je to znát i na trati. Na druhou stranu je to atraktivnější pro diváka, jezdí tam Solberg, Loeb,… a tento sport se tak stává čím dál více populární. Byl jsem se na něj i podívat a je to prakticky stejný sport, jako autokros.