Ve skocích do vody byl mistrem Evropy do 12 let, ve vodním pólu několikanásobným mistrem republiky. Po úrazu při skocích zařadil, částečně i z rehabilitačních důvodů, více silových tréninků. To ho postupně dovedlo k bodybuildingu a bojovým sportům. Největší úspěchy ale přišly až v silovém trojboji. Ze závodů v poslední „předcovidové“ sezoně má kompletní sbírku medailí.

Vrcholem roku 2019 pro vás bylo mistrovství světa na Slovensku, je to tak?
Určitě bylo, jak z hlediska sportovní prestiže, tak mých výkonů, které hodnotím jako zatím nejlepší. Zároveň to bylo zklamání, protože souboj o třetí místo se Slovincem Simonem Stoparem mi vůbec nevyšel. Vypnula mi psychika. Dolehlo na mne, jak prestižní je to závod, spousta diváků… Navíc vzhledem k dosavadním výsledkům jsem byl v roli favorita, což mi nevyhovuje. Namísto koncentrace na výkon, na svoje nitro, jsem vnímal okolí. Takže nakonec nepopulární bramborová medaile. Pak už jsem po sezóně odpočíval.

Tehdy ještě nikdo netušil, jak dlouhá soutěžní přestávka to bude. Osobně jsem nečekal, že fitka budou větší epidemiologickou hrozbou, než nákupní centra…
To nejste sám. Rozhodování státní správy připomínalo chaos. Prostě fitka nám zavřeli… Dokud to šlo, využívali jsme venkovní cvičiště. Pak v podmínkách větší izolace domácí prostory pro individuální tréninky, třeba zastřešené garážové stání. Tam jsem pořídil přímotop, koupil základní vybavení, dělal domácí limonádu. Kdo chce, najde cestu, aby nevypadl z tréninku. Každopádně můj příjem trenéra se ztenčil až na polovinu. Musel jsem na brigádu, jezdil jsem pro FedEx do Kolína nad Rýnem. No a protáhlo se mi dokončení trenérské licence A – stále mi chybí státnice.

V tomhle mezidobí jste začal přemýšlet o závodech strongmanů?
Už dříve jsem byl jejich fanoušek a pozorovatel. Několik mých kamarádů jsou obojživelníci, powerlifteři i strongmani. Ti mne přemluvili k soutěžení. Tak těžké to zase neměli, já střídám sporty, pořád hledám nové impulsy. Je to obrovská show, zpravidla na venkovních komerčních prostorech nebo náměstích…

To jistě, soutěže, co pořádal třeba Jiří Tkadlčík na Kladně, měly dobrý ohlas.
Strongmani jsou určitě divácky atraktivní. Nezvedáme „anonymní“ váhy, ale třeba auto, taháme kamion… je to pro diváky více „hmatatelné“. Navíc jsou u toho doprovodné programy, ukázky jiných sportů, nebo soutěž v bench pressu pro příchozí, lidé si sami zkusí zvednout auto. I občerstvení a zázemí pro závodníky je oproti powerliftingu lepší.

Nejsou strongmani náchylnější ke zranění? Pohyb se nezdá být tak kontrolovaný jako při silovém trojboji…
Já to vidím spíše jako výhodu. Můžu si najít jiné pohyby, kdy netrpí ta při powerliftingu obvykle přetěžovaná místa. Ulevím jim, volím jiné dráhy pohybu. Ty jsou v silovém trojboji předepsané, u strongmanů je to variabilnější. Takže, možná trochu paradoxně, je to pro mě lepší.

V Golčově Jeníkově to pro vás byla už třetí strongmanská zkušenost, je to tak?
Ano. Začal jsem rovnou na MČR 2020 v Oseku. Tam se soutěžilo na fotbalovém hřišti. A začalo pršet, tak jsme si půjčovali kopačky od místních fotbalistů, aby to neklouzalo, a pokračovalo se pod deštníky. Výkony šly samozřejmě dolů. Výběr místa tedy pochválit nemůžu. Ale bylo to stejné pro všechny. Dostal jsem se do TOP 10 mezi dvaceti účastníky v amatérské kategorii. Letos v půli července jsem soutěžil v Klatovech v lize začátečníků. Chtěl jsem začít pokorně odspodu, vždyť začátečník pořád jsem. Vyhrál jsem, bylo to dobré potvrzení formy. Jenže vzhledem k účasti na předchozím závodu mezi amatéry jsem byl diskvalifikován. Samozřejmě po anonymním udání. Mám tak „úředně“ potvrzeno, že mezi začátečníky už prostě nepatřím.

V neděli jste se do TOP 10 těsně nevešel.
Byl jsem jedenáctý z jednadvaceti. Určitě to není zklamání, mezi tolika kvalitními soupeři. Byla tam neskutečná atmosféra, skvělé publikum, atraktivní disciplíny, vynikající organizace. Mám ohromnou motivaci do budoucna. Rád bych si dobrými výsledky vysoutěžil pozvání mezi profesionály. Aby i ty kladenské závody Jiřího Tkadlčíka měly kladenské želízko v ohni.

PETR ŠIKOLA