Tereza a Matyáš Ramba: Stačí nám málo, za kvalitu si ale chceme připlatit

Tereza (T): Ano, to on to celé finišuje, protože já na to nemám už kapacitu. Střídáme se v práci a u Slunce (tak říkají svému synovi – pozn. red.). Myslím, že kdyby vše bylo jen na mně, o výrobě šatů bych jen mluvila a Šaty snů by neměly šanci vzniknout.

Je na vás vidět, že jste hodně energická!
T: Ano, to jsem. Mám ráda, když si něco vymyslím a věci vznikají hned! Třeba když dnes fotíme fotky, tak by podle mého měl časopis vyjít ještě večer…

Každá správná pletařka má doma syslírnu plnou vlny, říká Jaroslava Plačková

Co vás překvapilo na samotném procesu výroby těch šatů?
T: Třeba když jsme je šili z blankytně modrého mušelínu. Vzala jsem si ty šaty na dovolenou a ony se zkroutily a srazily. Najednou byly kratší snad o půl metru. Takže jsme opět byli s Matyášem úplně na začátku. Pak přišla fáze mojí hysterie, že už to nějak trvá…

Chápu, netrpělivost!
T: Říkala jsem si, že po roce musíme s něčím vyjít ven! Všechen materiál, co jsme měli, jsem proto opatrně vyprala a… Ono se to zase všechno „smrsklo“. Ptala jsem se odborníků, prý je to u mušelínu normální, musí se speciálně rozžehlit. Ale představa, že budu něco speciálně rozžehlovat já a po mně i zákazník… Muselo se vymyslet něco jiného.

M: Zničili jsme takhle asi desatery šaty…

T: Ano, stálo nás to docela dost peněz, než jsme zjistili, jak postupovat.

Hodně si dáváte záležet na materiálu…
T: Ano, teď chceme bavlnu, která má všechny eko certifikáty, a zároveň je vyrobena faitraide. Takovou ale u nás v lokálních podmínkách neutkáte. Buď máte látku utkanou v Čechách, lokálně, nebo bio kvalitu. Obojí je téměř nemožné. Proto část látek necháváme tkát v Česku, abychom podpořili domácí výrobu, a od malinkatých farmářů z různých koutů světa pak vozíme látky, které podléhají přísným certifikátům. Je to drahé, ale stojí to za to. Poslední várka růžové látky na Šaty snů byla z malé farmy v Ugandě, podařilo se nám dostat jen čtyřicet metrů.

Ten dovoz ale úplně ekologický nebude…
T: Cesta do Česka probíhá tak, aby byla co nejšetrnější. Víme, že to není ideální, ale jak už jsem řekla, máme na některé látky takové nároky, že nám je nikdo tady nevyrobí. Proto to teď kombinujeme. Zbytek výroby už probíhá čistě lokálně. Zaměstnáváme paní krejčovou, paní, co dělá ručně výšivky…

Jak dlouho se na vaše šaty čeká?
T: Zhruba měsíc od zadání objednávky. Je to hodně i tím, že chceme „naše“ lidi uživit, takže máme jednu paní krejčovou, nechtěli jsme dílnu nebo fabriku. Ale zlepšujeme se a výroba se pořád zrychluje. Šaty snů jsou minimalistické a kvalitní i proto, aby nepodléhaly módním trendům. Je mým velkým snem, aby je nosily za několik let i dcery dnešních majitelek.

Co ještě může být meditace? Každý den máme tisíc a jednu příležitost pro rozvoj

V bulváru se řeší poměrně vysoká cena Šatů snů…
T: Já bulvár nečtu. Ale vím, co myslíte, všimla jsem si hejtů o cenách na svém Instagramu. S nimi jsem v klidu. Nemůžete ani nemusíte se líbit všem.

M: Tu cenu bereme podle sebe. Jsme minimalisti, máme málo věcí, za ně si ale chceme připlatit, když jsou kvalitní.

T: Mám třeba jednu oblíbenou vlněnou mikinu, kterou nosím pět let. Byla drahá, ale nosím ji skoro každý den. Pak mám dalších pár podobných věcí. Mým cílem není lidi převychovávat, aby žili jako my s Matyášem. Vždycky bude pro spotřebitele jednodušší pořídit si levné tričko v módním řetězci. My mu jen vysvětlujeme, co všechno za tím levným tričkem stojí. Já jako Tereza s řetězci nesouzním, zároveň nikoho neodsuzuju za to, že tam nakupuje. A spousta řetězců má i zboží se super certifikáty, i tam se dá vybrat. Nic není černobílé.

Kolik jste museli investovat do začátku?
M: Začalo se nám to značně prodražovat, ale tím, že oba vyděláváme něčím jiným, se to dalo ukočírovat. Několikrát jsme taky naletěli, koupil jsem třeba 100% bavlnu, a když jsem ji dal do čistírny, zjistil jsem, že obsahuje i elastan. Další kousek „bio bavlny“ testovala naše krejčová tak, že látku zapálila a zjistila, že je to normální plast.

Je vidět, že výrobou šatů dost žijete…
M: Z počátku jsem si myslel, že „řízení firmy“ bude vypadat tak, že odpoledne odpovím na pár mailů a konec. Jenže pak jsem jich začal dostávat stovky. Teď už máme k ruce pomocnici, Aničku.

T: Díky Aničce se nám značně zlepšilo manželství! (smích)

Právě jsem se chtěla zeptat, jestli vůbec máte na sebe čas jako na rodinu…
T: Teď se ptáte v období, kdy je toho hrozně moc a času na sebe máme málo. Střídáme se. Když jsem točila já, byl s malým Matyáš, když teď hodně pracuje on, jsem s ním já. Nemáme chůvu, ale naši rodiče skvěle fungují. Chodíme se s malým dívat na tátu do práce, a když se malého zeptáte, co dělá táta, řekne: Hop, Hop! Říká nám: „TáMo,“ nebo „MáTo“. I přes naše vytížení má luxus přítomnosti nás obou, bereme ho všude s sebou. Je to badatel, líbí se mu každé prostředí, jen pokud je tam alespoň jeden z dua MáTa.

Jste spíš městské typy, nebo vás to táhne na venkov?
T: Jsme tak napůl. Mě to táhne ven z města, jsem holka z vesnice, z velkého domu. Ale zas mě baví komfort města, což převládá u Matyáše. Uvidíme, jak to bude do budoucna, zatím se moc nemůžeme rozhodnout, co je pro nás lepší. Loni jsme si pořídili svoje místo snů mimo město, je to teda v hrozném stavu, barák je podmáčený… Ale je to tam úžasný! Pozvali jsme tam kamarády, vysadili spolu stromy. A když pak vidím svoje dítě, jak běhá po zahradě a jí tam rybíz a angrešt… Krása.

Obaly vládnou světu. Ne každý je odpad, využít se dají opakovaně

O ekologii už jsme se bavili, ale jak moc ji řešíte doma?
T: Snažíme se, jak můžeme. Ale uznávám, že perfektní v tomto ohledu nejsme. Kolikrát jsem šťastná, že si dokážu jednou za den vyčistit zuby… (smích) Pak se v tom shonu přistihnu, že vyhazuju plastový kelímek do směsného odpadu, což si následně vyčítám. Myslím si každopádně, že samotná recyklace je až koncová záležitost, vše musí začít na prvopočátku – nekupovat přehnané množství věcí, které nakonec nespotřebujete, ať se to týká jídla, nebo třeba drogerie. A hlavně se člověk z toho nesmí zbláznit. Věci, které mám navíc, přerozděluji kamarádkám a rodině. Není cesta vše vyhodit a pak znova nakoupit. Když něco nepoužívám, jde to dál. Nejhorší ale jsou i v tom mém přerozdělovacím systému hromadiči, těm už taky nic nedávám. (smích) Matyáš třeba jeden čas hromadil boty…

M: Tancoval jsem, mít víc bot k tomu trochu patří. (smích)

Matyáši, vy jste nejen tanečník, ale i akrobat. Vždy když vidím někoho dělat tuhle disciplínu, napadá mě: Sakra, to nemají strach?
M: Když to děláte dobře, snižuje se riziko, že se něco přihodí. Navíc se učíte prvky postupně, strach pak není, ale zůstává jakýsi respekt. Je nutné se soustředit a vědět, co dělat.

T: Teď Matyáš režíruje nový projekt, jmenuje se Grandiozní… Vymyslel různé prvky a účinkující přiznávají, že se občas bojí.

M: Strach trochu motivuje k tomu ty prvky trénovat častěji a tím se dostat k normálu. Přijde moment, kdy to zvládnou beze strachu.

Co je podle vás nejtěžší akrobatický prvek?
M: To je u každého jiné. Někdo se lépe točí ve vzduchu, někdo zas líp funguje na zemi. Já se bojím výšek.

T: A proto je skoro pořád nejvíc nahoře. Když ho vidím balancovat na třech lidech…

Stalo se vám někdy něco?
M: Mně naštěstí ne, ale kolega Jindra Panský spadl ze šesti metrů a jediné, co se mu stalo, bylo, že měl naražený zadek a pár zlomených prstů. Ale bývají časté natržené vazy, menisky, vykloubená ramena…

T: Všichni v Matyášově branži jsou vlastně zralí na invalidní důchod, ale nechtějí si to přiznat… Mají úplně jiná měřítka bolesti. Matyáš třeba tvrdí, že jóga není sport, ale odpočinek. A nechápe, když přijdu z hodiny jógy a naříkám, jak jsem se namohla…

Sedm miliard mikin v moři. Mikrovlákna uvolněná při praní ničí ekosystém

Terezo, a co se zapojit do nějakého Matyášova projektu?
T: Nabízela jsem se mu právě do projektu Grandiózní, protože je vynikající! Ale on mi řekl, že i kdybych pět let trénovala, nezvládla bych pětinu toho, co se tam dělá.

M: To je bohužel pravda, promiň. (smích)

Terezo, umíte nic nedělat?
T: Mám teď období, kdy jsem si řekla, že delší dobu nechci nic točit. Vždyť jsem neměla ani pořádnou mateřskou! Pořád jsem něco natáčela, všechno bylo v poklusu… Malému budou dva roky a já se divím, kam ten čas utekl. Můj managemet to ví, minimálně rok chci pauzu. I když byl malý všude se mnou, chci si teď život zastavit a užít maximum času jako maminka. Taky si snažím užít si Slunce, co to jde, dokud je jedináček. A pak náležitě přivítat tu naději, co nám brzo přijde do životů. Je pro mě důležité mít volno a zvyknout naši rodinu na nového člena. Dělat vývary a chovat. Ale uvidíme, jak to se mnou dopadne, už teď myslím na novou knížku, „Láska je“ nás oba zaměstnává jak blázen… A ono zas něco přijde, pro co se nadchneme. (smích).