Vsrpnu roku 2002 postihly Beroun, stejně jako Prahu a jiná města, záplavy. Pro celou řadu lidí to znamenalo opustit svůj dům, ve kterém žili, a nechat vše, co vněm zbylo, napospas vodě. Mnoho lidí, kteří se navrátili do svých domovů, tak nalezli svá obydlí vkatastrofálním stavu.

Když se vylily zkoryt řeky Berounka a Litavka, bylo zaplaveno celé berounské náměstí, na jehož dolním konci byly více jak dva metry vody. Bylo poničeno podlaží všech tamních obchodů, bankovních úřadů i radnice. Mnoho lidí muselo být vojenskou službou evakuováno do připravených prostor Jungmannovy základní školy a ti, kteří se o nadcházející katastrofě dozvěděli dříve, se odebrali krodinám a přátelům, kterých se povodeň za žádnou cenu neměla dotknout.

Karel Souček byl bohužel jeden ztěch lidí, kteří museli svůj domov opustit a hledat útočiště ve své chalupě pod Dědem, kde přebývaly i rodiny jeho dvou dcer. Vzhledem kpoloze Součkova domu, který leží několik desítek metrů od řeky Berounky vpříznačné ulici Za Vodou, bylo totiž více než jasné, že určité nebezpečí hrozí. Nikdo však netušil, že voda stoupne tam, kde nebyla stovku let, a že její následky budou tak zničující. Pro Karla Součka byl návrat domů o to žalostnější, že přišel o celou řadu svých obrazů. Mnoho děl již zkrátka nešlo zachránit a malíř se musel smířit stím, že unikátní kresby, které vytvořil na svých zahraničních cestách, jsou zkrátka vnenávratnu.

„Než jsme odešli, uklidil jsem pro jistotu všechna díla a monografie do výšky půl metru, jenže voda šla skoro metr a půl vysoko. Nejvíc mě mrzí, že jsem ztratil díla, která jsem vytvořil vAmerice, která byla na křídovém papíře a zachránit už prostě nešla stejně jako pár obrazů, na kterých jsem vté době pracoval. Několikrát jsme se pokoušeli díla zachránit. Myli jsme je, kartáčovali, ale po půl roce, když jsem je přivezl od známého domů, jsem zjistil, že jsou pořád zakalená. Rozhodl jsem se je vyhodit. Pamatuji si, že u sousedů tenkrát pomáhal jeden kluk, který se mě přišel zeptat, jestli si může nějaký obraz vzít. Když jsem mu to dovolil, tak byl radostí bez sebe, že má první olej a vůbec mu nevadilo, vjakém je stavu,“ vzpomíná na celou událost Karel Souček.

Navzdory všemu zlému začal tento malíř opět tvořit. Dům byl dán po půl roce do původního stavu a Souček tak mohl začít znovu malovat. I přes nepřízeň, kterou společně srodinou zažil, našel chuť do další práce a již vroce 2003 slavnostně zahájil další výstavu. Ta byla o to hodnotnější, že byla první po povodni, na kterou nelze zapomenout.