Je horký červencový den. Sluneční paprsky nemilosrdně pálí, teploměr již dávno překročil hranici třiceti stupňů Celsia. Ulice jsou liduprázdné. Pouze se tam se objeví nějaký odvážlivec spěchající do cukrárny, aby se mohl osvěžit lahodnou zmrzlinovou pochoutkou. Jen stěží si tedy lze představit, že přesně před pěti lety sužovaly naši republiku prudké a vytrvalé deště. Následkem toho se zvedly hladiny řek a rybníků a Česko zažilo nejhorší záplavy za posledních pět set let.
 
Když se na konci školního roku 2001/2002 rozdávalo vysvědčení, pršelo. Pamatuji si to moc dobře, neboť jsem to ráno stála u okna, pozorovala drobné, ale vytrvalé kapky deště, a rozčilovala se, poněvadž jsem opět nemohla najít deštník. Tehdy ovšem ještě nikdo nemohl tušit, co se stane v nejbližších týdnech.
 
Někdy ke konci července se první vodní toky vylily ze svých koryt. Silnice vedoucí kolem nich byly zatopené a auta proto musela často jezdit po dlouhých objížďkách.
 
Hladiny vod neustále stoupaly. Lidé opouštěli své domovy, hasiči, záchranáři i policisté byli v plném pracovním nasazení. V televizi se neustále vysílaly reportáže o tom, co ničivá voda napáchala. Brala s sebou vše, co jí přišlo do cesty. Nezastavilo ji nic.
 
Ani město, kde bydlím, Zdice, nezůstalo ušetřeno. Bylo zaplaveno okolí Červeného potoka. Domy, chaty, zahrady, prostor kolem nádraží a bývalých kasáren. Naštěstí to netrvalo dlouho, již další den začala voda opadávat. Ale kupříkladu v Berouně takové štěstí neměli. Hladina Litavky se zvedla skoro o celých sedm metrů.
 
Nic však netrvá věčně a tudíž z ulic, domů, zahrad a ze všech dalších míst voda vymizela. Obloha se na nás přestala mračit, mezi mraky se objevilo sluníčko. Lidé se vrátili zpátky a pustili se do namáhavých a pracných oprav. Stálo to však za to, po povodni zůstaly jen malé pamětní destičky na zdech domů. Ale v lidských srdcích bude tato událost ještě hodně dlouho.