Blíží se pětileté výročí, kdy si lidé připomínají hrůzy, které napáchaly povodně v roce 2002. Kvůli nim přišlo o střechu nad hlavou nespočet obyvatel České republiky, mezi kterými byla také rodina z Berouna bydlící na Zborovském nábřeží. Zýkovým tenkrát nejvíce pomohli jejich přátelé, kteří je ve svém domě nechali bydlet celý rok. Tak dlouho totiž trvalo, než se rodina postižená touto živelnou katastrofou mohla konečně vrátit domů.

„I když se na tuto událost dívám s odstupem času, dodnes nechápu, že nikdo nedokázal odhadnout, jak vysoko voda vystoupá. Ještě večer před tím chodili pověření lidé a informovali obyvatele. Na základě toho jsme si mysleli, že budeme mít zaplavený pouze sklep. Voda však vystoupila až do výšky dvou metrů,“ vzpomíná Michal Zýka, pro jehož rodinu tak začala opravdová noční můra.

„Přesunuli jsme se k rodičům a s manželkou jsme se chodili dívat, kam voda postupuje. Nebylo to nic příjemného. Po čase nám bylo jasné, že následky budou katastrofální, a tak jsme k domu přestali chodit. Když voda opadla, v domě zůstaly obrovské nánosy bahna, a to bylo to nejhorší. Spolu s přáteli jsme začali dům uklízet a museli se smířit se ztrátou mnoha věcí. Nábytek se dal nahradit, ale nejvíce nás mrzely věci jako fotografie, které pro nás měly nepopsatelnou hodnotu,“ vypráví Michal Zýka.

Dům Zýkových se stal naprosto neobyvatelným a bydlení u rodičů se ukázalo jako prozatímní řešení. Před Zýkovými stála otázka co dál. V té době přišla nabídka od jejich přátel, od rodiny Literových. „Chtěli jsme pomoci konkrétním lidem a u Zýkových jsme byli přesvědčeni o tom, že to skutečně potřebují. Velkou roli sehrálo to, že jsme je znali osobně, takže to pro nás bylo naprosto přirozené. Rozhodně v tom nevidím nějaký šlechetný čin a kdybych měla stejnou možnost, udělám to znovu,“ prozradila Renata Literová.

Tenkrát však nikdo netušil, že se Zýkovi vrátí domů až po roce. „S tím, že budeme bydlet jinde, se nejlépe smířily asi naše děti. Všichni jsme ale čekali, že se vrátíme po několika měsících. Škody však byly mnohem rozsáhlejší a v řádech statisíců korun. Právě proto, že se jednalo o ojedinělou událost, lidé na městském úřadě nevěděli řadu věcí a vše trvalo o to déle,“ sdělil Zýka.

Návrat domů byl pro Zýkovy završením zdlouhavých prací a rekonstrukcí. Myšlenku na stěhování proto urychleně zapověděli. „Samozřejmě nás to napadlo, ale nejvíce proti byly děti, což mě překvapilo, protože jsem si myslel, že jim na tom nebude tolik záležet. Najednou jsem ale pochopil, že jsou zásadně proti a že by se se stěhováním těžko vyrovnávaly.

V domě bydlíme od roku 1993, ale já jsem tam zvyklý odmalička. Dům byl totiž mojí babičky. Otázku stěhování jsme tedy vyřešili opravdu rychle. Něco jiného by bylo, kdyby povodně přišly znovu. Nedokáži říct, jak bychom se zachovali, ale je možné, že bychom tu cestu podstoupili znovu,“ řekl Zýka, který dnes věří v protipovodňová opatření, které má město v plánu.