To máte tak. Máme tu ve dřevníku a za chalupou takové hezky vyschlé špalky akátu. Kdysi rostl na našem pozemku hojně. Když jsme ale chalupu před více než desítkou let koupili, vyhlásila jsem mu válku. Je to totiž strašná potvora. Množí se tím, že vyhání pod zemí i desítky metrů daleko výhony. Takže než se nadějete, máte místo květnaté louky malý akátový lesík. Řešení je jediné, vzrostlé akáty pokácet a všechny výhonky, které vypouští jako nesmrtelná Hydra i po své klinicky prokazatelné smrti, nemilosrdně a cíleně kosit, šmikat a řezat. Výsledkem takové naší dlouholeté činnosti je slušná zásoba akátového dřeva, které vyschlé bezvadně a dlouho hoří, ale zároveň je tvrdé a odolné jako beton.

Akát vám neshnije, ani kdybyste se zbláznili. Proto ho milují všichni zahradní architekti a domácí kutilové, kteří z něj s oblibou vyrábějí posezení k ohni, konstrukce na houpačku pro děti nebo rovnou zahradní altán. Ovšem pro ženskou se sekyrou je to hotové martyrium.

No zkuste si sami vyschlý akátový špalek rozštípnout, abyste s ním mohli přiložit. Já vím, co mi teď většina z vás chce říct ťukajíc si přitom na čelo – ano, měli jsme ho rozseknout, dokud bylo dřevo čerstvé. To už teď vím taky a moc mi to nepomůže.

Nezbývá mi nic jiného, než se do toho holt pustit. Takže si takový středně tlustý špalek postavím před sebe a odhaduju, jak moc bude vzdorovat. „Chlapče,“ domlouvám mu v duchu, „nemáš žádné suky, ty by ses mohl vzdát lehce.“ Rozmáchnu se tou největší sekyrou, kterou ve dřevníku máme, a nic. I když špalek většinou trefím – v tom jsem již, jak se musím pochlubit, dosáhla jisté virtuozity –, takřka vždy narazím na suk, který jsem přehlédla. Je třeba ukrytý uvnitř, nebo se zdál menší, než nakonec je.

A tak se s heknutím, za které by se ani Šarapovová nemusela stydět, rozmáchnu podruhé. Sekyra zajede dovnitř tak, že tam uvízne. „Ty mrcho jedna akátová, tak povolíš, nebo ne? Proč zrovna takovej kretén jako ty, musí bejt tak odolnej. Sakra, a proč zrovna já musím mít ve dřevníku debil akát a ne třeba měkkou borovici,“ chrlím nadávky jednu za druhou. Funím u toho a hekám, postupně odkládám čepici, pak bundu, pak mikinu. Ale rozseknutých špalků pomalu přibývá.

Jak jsem tak rozjetá, najednou se mi jeden podaří rozštípnout na jedno máchnutí. A to je vám tak krásný pocit! Možná asi jako, když dá nějaká ta hekající tenistka eso. To si najednou připadáte, že jste zvítězili. Nad mrzkou přírodou i nad sebou. Potácím se zpět k Elle a ke hřejícím kamnům. Ruce mám vytahané někde u kolen, jsem děsně unavená, ale šťastná. Dokázala jsem to. Zase máme čím topit. Alespoň do zítra.

Napište mi na ivana.zabranska@denik.cz