Londýn

ANETA KUČEROVÁ, 2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun

Dne 16. září 2012 se studenti, kteří se chystali na exkurzi do Londýna sešli ve 14:00 před berounským gymnáziem. Pani profesorka Skálová a Karásková si zapsaly, jak budeme sedět v autobuse. Kolem půl druhé jsme se pohodlně usadili a vyrazili do Francie, kde jsme nastoupili na trajekt. Cesta byla velmi dlouhá a my už se těšili, až dorazíme do cíle.

Do hlavního města Anglie jsme dorazili brzy ráno. První zastávka nás čekala u parlamentu (Houses of Parlament). Poté jsme se vydali s naší průvodkyní Martou do Saint James parku, kde jsme si mohli pohladit ochočené veverky a velké pelikány, kteří pocházejí z České republiky.
Když jsme si prošli krásný park, pokračovali jsme Trafalgar Square až na Piccadilly Circus, kde jsme dostali hodinový rozchod. Hned jsme šli prozkoumat první obchůdky se suvenýry a dát si typické anglické jídlo. V odpoledních hodinách nás Marta provedla po tržišti Covent Garden, kde vystupovali pánové se svojí vtipnou show. Po vyčerpávajícím dni si pro nás přijeli rodiny a odvezli nás do svých typických anglických domků.
Konečně nastal den, na který jsem se nejvíc těšila. Samozřejmě, že to nemohlo být nic jiného než nakupování ve známém Primarku, kde mají oblečení velmi levné, ale stylové. Následovala cesta do Oxfordu, kde jsem navštívili překrásnou univerzitu Christ Church, kde se také natáčel film Harry Potter. Chodby univerzity byly až strašidelné, že jsme se opravdu cítili jako ve filmu. Zahrada byla plná květin, které působily jako různé ornamenty.

Cesta se blížila ke konci a v rodinách jsme měli slavnostní večeři. Večer jsme jim na rozloučenou napsali dopisy a šli se připravovat na dlouhou cestu, která nás čekala.
Poslední den jsme měli více osobního volna, jež mnozí využili zejména k nakupování suvenýrů. Kolem osmé hodiny večer jsme nasedli do autobusu a vydali se na zpáteční cestu domů. Cesta byla vyčerpávající a my byli unavení, ale i přesto by každý z nás zůstal v Londýně o pár dní déle.

Florbalové superfinále 2012

ANNA ŠUPOVÁ, 2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun


Je 20.dubna 2012, tři hodiny odpoledne a já stojím před pražskou O2 arénou, kde už za chvíli vypukne florbalová mánie - superfinále Autocont extraligy. Utkají se zde hráči florbalových celků TJ JM Pedro Peréz Chodov a Billy Boy Mladá Boleslav. Už se nemůžu dočkat! Asi před dvěma týdny mi můj přítel nabídnul zúčastnit se s ním předzápasového dění v kabinách týmu Chodova. Nevím, kolikrát by se mi podobná příležitost ještě v životě naskytla, a tak jsem neváhala a nabídky využila.
Boj o postup do finále byl těžký, protože Chodov hrál semifinálové klání s Tatranem Střešovice - tedy aktuálním mistrem republiky. Nakonec měl ale větší štěstí Chodov a postoupil do finále.
Nyní vcházím severním vchodem do arény, kam už se ženou davy fanoušků, aby si zabrali co nejlepší místa. Moje cesta ale směřuje úplně jinam než do hlediště. Nevím, kam mam jít, a tak se ptám jednoho hlídače, kudy do kabin Chodova. Ptá se mě, zda mám V.I.P. vstupenku, jsem nucena ji na požádání předložit. Po tom, co procházíme dlouhou chodbou, se přibližujeme k malým nenápadným dveřím. Už z dálky rozeznávám písmena na dveřích - Šatny Chodov. Konečně!
Dveře mi otevírá hvězda předchozích zápasů a také reprezentant českého národního týmu Jan Barák. Je to přes dva metry vysoký „sympaťák" s příjemným hlasem. Do šaten jsem vstoupila právě v momentu, kdy si většina hráčů povídá o tom, co v jaké situaci budou hrát. Asi po deseti minutách, co jsem hráče poslouchala, přichází do šaten trenér chodovského týmu Radim Cepek. Legenda českého florbalu, který si dokonce vyzkoušel, co obnáší zahrát si nejlepší světovou soutěž - švédskou SSL ligu. Také to byl dlouholetý reprezentant českého národního týmu. Začíná předzápasová porada. Trenér hráčům říká, na jaké hráče se mají dát pozor, kdo jak nahrává, střílí a.j.
Nyní trenér ukončuje poradu a odchází. Náhle se zhasnou světla. Netuším, co se to děje, a tak se ptám Honzy. Odpovídá, že se bude zpívat předzápasová písnička na nabuzení týmu k lepšímu výkonu. Je to už takový rituál, na který jsou hráči zvyklí. Hudba se zesiluje a hráči klepou florbalkami o zem ještě víc než před tím. Nyní hraje refrén a všichni hráči se dají do hlasitého zpěvu. Připomíná mi to husity a jejich zpěv písně Kdož sú boží bojovníci na zastrašení nepřítele.
Teď jsou hráči dostatečně nabuzení. Rozsvěcí se, hráči vycházejí ven z šatny a jeden po druhém si silně plácnou rukama. Odcházíme do haly, kde je už florbalové šílenství v plném proudu po úvodním zahajovacím ceremoniálu. Hráči vybíhají na hrací plochu a já usedám na střídačku do V.I.P. křesílka odkud budu sledovat celý zápas. Ještě zní poslední pokyn trenéra, aby si kluci šli zařvat k brance pokřik k úplné koncentraci na zápas. Celá hala utichne. „Tři, čtyři! CHODOV!!!" A je to tu, vypuká florbalové šílenství!

Koncert

ANDREA ČEPELOVÁ, 2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun

Ve čtvrtek 28. března 2013 se konal koncert pražské kapely Wohnout v Retro music hall. Do budovy byl přístup od 20. hodin, ale už před půl osmou bylo před klubem rušno, protože spousta lidí už se nemohla dočkat a chtěli se dostat co nejblíže k podiu. Přesně ve 20 hodin se vchodové dveře otevřely a davy lidí začaly proudit dovnitř.
V předsálí lidé obléhali stánky s nápoji, jídlem a upomínkovými předměty s logem WOHNOUT. Asi kolem půl deváté byl celý koncert vyprodán. Atmosféra v sále houstla, lidé už nedočkavě vzhlíželi k podiu a čekali, kdy na něj kapela vpadne jak je jejich dobrým zvykem, ale kapela si dala na čas. Fanoušci si mezi sebou začali povídat na, co a na koho se z programu kapely nejvíce těší a jestli pak si zas kluci pro ně připravili nějaké překvapení.
V deset hodin v sále zhasla světla a na podiu vběhli všichni čtyři členové kapely. Okamžitě začali hrát, jako první na seznamu byla písnička „Našim klientům" a lidé ihned začali skákat, zpívat a následně i pogovat. V duchu poga, zpěvu a skákání se nesl celý koncert. Fanoušci, kteří očekávali nějaké zpestření, museli být nadšeni z překvapení v podobě finského zpěváka Karstyho ze skupiny Waltary, s kterou Wohnouti v roce 2006 natočili píseň „Činely". Po odchodu Krastyho koncert pokračoval. Všude bylo vidět nadšení, úsměv a maximální uvolnění. Někdy kolem půl dvanácté začala sálem znít poslední písnička „Svaz českých bohémů", což fanoušky dostalo do takového fantastického stavu, že málem zbourali sál. Kapela byla odměněna dlouho neutichajícím potleskem. Potom se většina fanoušků se spokojeným výrazem na tváři dala na odchod, ale dost z nich ještě v klubu zůstalo.

Debatovat, to my umíme!

Adam Vladyka, 2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun

Pokud si myslíte, že se vám povede prosadit svůj názor při rozhovoru našimi

žáky, můžete být na omylu. Desetičlenný školní tým v úterý 12. Dubna ukázal,
že debatovat pro něj není problém. A tím nemyslím zrovna snahu o přemluvení
vyučujícího, abychom test napsali až za týden. Na debatní soutěži Studentská
Agora jsme se v krajském kole umístili jen o chlup na druhém místě.

Mnoho učitelů si stěžuje, že v dnešní době elektronické komunikace již žáci ztrácejí schopnost verbálně vyjadřovat a formulovat své myšlenky. To ovšem od členů školních debatérů nečekejte. Stalo se již tradicí, že v přípravě na již zmíněnou debatní soutěž každý rok studenti pilují svůj projev a argumentování. Pod dohledem účastníků soutěže z minulých let, námi nazývaných „matadoři", se třikrát týdně scházíme a v časovém limitu za
přísných pravidel hájíme své stanovisko proti straně soupeřů. Během takového
tréninku bylo i letos možné pozorovat postupné vyvíjení a zdokonalování jak jednotlivých diskutujících, tak i týmové strategie.

Až po tomto tréninku a pečlivém nastudování soutěžních témat jsme se vydali porovnat naše síly s ostatními školami. A nestáli jsme si vůbec špatně, ba spíš naopak. V krajském kole se sešlo celkem šest týmů ze středočeského kraje, se kterými jsme si názory vyměňovali po celý den. V naprosté většině kvalitní debaty bylo opravdu radost poslouchat, chváleny byly i přítomnými novináři či vysokoškolskými profesory. Shodli se dokonce, že by se studenti
se svými znalostmi vyrovnali nejednomu odborníku na dané téma. V posledním
kole nakonec porota za vítěze zvolila kutnohorské gymnázium, ale rozhodování
to dle jejich slov bylo velice složité a nepříjemné. Studenti si tedy brousí zuby a především rétorické schopnosti na příští rok, tudíž vám doporučuji, abyste si případnou slovní potyčku s naším studentem předem rozmysleli.

Zpátky v sedle

NIKOLA DAVIDOVÁ, 2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun

Pondělní ráno pro mě začalo moc dobře. Měla jsem totiž namířeno do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Jela jsem na neurochirurgické vyšetření pravé nohy.
Poté co jsem vyšla z ordinace nastal velký obrat. Moje nálada se zlepšila, když jsem zahlídla několik slunečných paprsků, jak se skrz okno dobývají dovnitř. Hned mi to vnuklo nápad. Říkám si: ,, Co takhle se provětrat". Se stejným návrhem přišel i můj přítel. A vše bylo rázem domluveno.
Přede mnou byla dlouhá cesta domů, která musela být rychlá, ale zároveň bezpečná. Nasedli jsme do auta a uháněli kupředu. Za několik minut jsem stála před domem, kde už netrpělivě čekal připravený přítel na osedlané krásce. Vyběhla jsem schody, rychle odemkla zámek a rozrazila dveře do pokoje. Nahodila jsem na sebe kombinézu, vzala kožené rukavice a do ruky helmu. ,,Přišel náš čas," řekla jsem si. Nasadila přilbu, sundala stupačky a nasedla. V tu chvíli se rozezněl ten nejhezčí zvuk na světě, tedy pro mě. K nosu se mi linula vůně benzínu. Pevně jsem se chytnula, cvaknutí řadicí páky, zmáčknutí spojky a přidání plynu. Konečně jsme jeli. Na tenhle moment jsem čekala, tak dlouho. Pevné sevření rukou, vítr ve vlasech a míhající se krajina, přesně tohle mi tak chybělo.
Ten pocit, když se v zatáčce blížíte k asfaltu nejde ani popsat. Je to nezapomenutelný zážitek. Zvedající se otáčkoměr a ručička u tachometru, hned mi stoupá adrenalin. Jízda na motorce mě vždycky odreaguje a vyčistí hlavu.
Spousta lidí motorkáře odsuzují. Někdy jim také říkají " dárci orgánů ", ale každý jezdec není takový. Pokud si sedáte za takovýto stroj musíte to mít v hlavě srovnané. Při jízdě prožívám strach, radost, adrenalin ale i lásku. Motorka je prostě součástí mého života. Bez ní si to nedokáži představit.

Nová generace, špatná generace?

TOMÁŠ DĚDEK, 2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun


Byl krásný den. Bylo ještě kolem 0 stupňů, ale svítilo slunce. Den byl o to lepší tím, že zrovna zazvonil zvonek ohlašující konec dnešních hodin ve škole. Všichni jsme se spokojeně převlékli a vyšli vstříc svým domovům. Já jsem se oddělil od menší skupinky svých spolužáků, abych mohl dostihnout autobus, který mi měl jet každou chvíli. Utíkám na zastávku a co nevidím, kus od auta stojí matka za synem. „To je krásné, že ještě existují rodiče, kteří si rádi povídají se svými dětmi!" Bohužel jsem se spletl. Přiblížil jsem se blíže a vidím dvě čoudící tyčinky v rukách syna a matky. To by se dalo ještě přežít, kdyby klukovi nebylo 10 let. K tomu se u nich spustila hádka, kterou bych nerad zmiňoval, protože tolik sprostých slov jsem neslyšel snad nikdy v životě.
Po pozorování jsem zjistil, že vlastně v dnešním světě kouří většina dětí a to už tak od 9 let. Je to strašné, když si uvědomím, že si dříve hráli v lese nebo spolu na hřišti. Dá se tomu zabránit? Kdo ví! Ale když se pak naskytne příležitost vidět matku s dítětem, kteří spolu kouří, není to moc hezký pohled. Rád bych změnil svět, asi jako každý v mém věku, bohužel se mi to zatím nepovedlo.
Krásná představa by byla, kdybych mohl k tomuto klukovi přijít, vzít mu cigaretu z ruky, zašlápnout jí hluboko do země a pozorovat, jak tato "tyčinka" pomalu dohasíná! Co by na to asi tak řekla jeho matka? Naštvala by se? Nebo by byla ráda, že se snažím jejímu synovi pomoct? Kdo ví, toto tajemství zůstává skryto, protože ani tohle se mi nepodařilo uskutečnit. Ale kdo ví, třeba jednou.....

Oslíku otřes se

Jakub Kučera,2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun


Rád bych vám sdělil moje pocity z mé dnešní cesty autobusem. Dne 9. dubna jsem se po zvonění vyhrnul ze školy a svižným krokem jsem spěchal na autobusovou zastávku. Po menším čekání přijíždí autobus. Překvapivě v čas. Zařazuji se do fronty a čekám. Nastupuji, pozdravím a prosím o vydání lísku. Ticho. Na pozdrav žádná odezva. Lístek vyjede, odejmu ho a se zvláštním pocitem si hledám místo k sezení.
Postoupil sem autobusem až dozadu a usedám. Sundávám si bundu a moje myšlenky se začínají rozbíhat. Proč nás řidiči ignorují? Jaký důvod je, že většina řidičů se k nám takto chová. Je to jako na běžícím páse. Dáte peníze, vezme lístek a pokračujete dál. Přece museli vědět při výběru zaměstnání, že tato práce vyžaduje komunikaci s lidmi. V mém přemýšlení mě přerušuje otázka: „Je tu volno?", odpovídám kladně a následně si ke mně přisedá mladík asi tak o 3 roky starší než já.
Začínám se rozhlížet po autobuse. Většina spolucestujících si hledí svého a snaží se schovat a vyhýbat se tak očním kontaktům. Cesta se pro mě stává poněkud zvláštní, ale konec mé jízdy se pomalu blíží, a tak se připravuji na výstup. Dveře se otevírají, opět pozdravím a najednou zaslechnu odpověď. Moje myšlenky se rozbíhají znovu: „Při vstupu nic, ale když penízky jsou v kase a já odcházím tak teprve to jde? Provokace?"
Venku s ještě více podivnými myšlenkami se vydávám směrem domu. Nedokáži na to přestat myslet, a tak si pokládám tyto otázky: „ Kde to jsme? Kam to spěje? Kam se podělo slušné vychování? To již vše ovlivňují jenom peníze?" Samozřejmě se toto netýká všech řidičů, ale těchto podobných, jako při mé cestě, je podle mě většina. Každý ať si udělá obrázek svůj. Každý se může vydat na cestu a přesvědčit se. Přeji hodně štěstí.

Fotbalové utkání

Kateřina Janovská, 2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun


Už dlouho jsem zamilovaná. Po nekonečném čekání jsem dostala pozvání na naše první rande. Na místo, které jsem si vysnila opravdu jinak. Měla to být večeře v luxusní restauraci, ale co bych pro svou životní lásku neudělala.
Právě se nacházím na Andrově stadionu v Olomouci. Davy šílí, Sparta dala první gól. Pán, co ještě před chvílí seděl vedle mě, samou radostí vyskočil ze sedadla a přitom si vylil svoje pivo do klína a na zem srazil klobásu i s táckem a pořádnou „náloží" křenu. Naštěstí je první jarní den a dokonce to tak i vypadá, takže se mu co nevidět, mokrý flek na kalhotách vysuší.
Hned v dalším okamžiku jsou po celém stadionu slyšet bouřící se fanoušci s rudými šálami. Rozhodčí píská faul. Mladičký sparťan Kadlec se svíjí na zemi, obránce domácích do něj zajel nevybíravým způsobem – ukázkové sáně. A je to tu, přání sparťanských fanoušků se stává skutečností, stoper v modrém dresu „fasuje" červenou kartu a míří do sprch. Může jen doufat, že poteče teplá voda, i když by potřeboval spíše svlažit. Aleš Škerle po dlouhých diskuzích konečně mizí v tunelu a kapitán hostí už si staví míč, aby rozehrál „standartku". Matějovského pravačka je klenot mezi všemi a brankář Zlámal by měl být na pozoru. Sparťanský středopolař se rozbíhá a kroutí míč do pokutového území, „všudybyl" Lafata ho tečuje a ruce letenských letí nahoru, 2:0!
Euforie nemá konce, tenhle přestup se Spartě vyplácí, reprezentační útočník dává další důležitou branku. Rozhodčí svým hvizdem končí první poločas a já jdu čekat do fronty s neodolatelnou vůní pečené klobásy. I když už se nějakou chvíli nehraje, fanoušci červenožlutomodrých stále nepřestávají skandovat, tancují a krátí si tak čekání v nekonečné frontě před stánkem s občerstvením.
Ve druhém poločase Sparta opět boduje, energie a radost sálající z fanoušků se za celý zápas nezměnila. Konec zápasu, 3:0. Všichni se zvedají ze svých sedadel a tleskají, křičí, dupou, kotel je ke zbláznění. Po několika minutách slávy sparťanů a smutku olomouckých, se všichni odebírají k východům a opouští společně stadion, to bude teprve boj.
Bude ze mě nadšená fanynka fotbalu?!?

Koncert nade vše

Jitka Kutzendörferová, 2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun


Je pár minut po osmé , vstupujeme do klubu Metro, kde se má konat koncert Hugo Toxxxe. Před klubem pobíhá spousta lidí, někteří znuděně stojí opřeni o zdá se špinavou zeď a nejspíš na někoho čekají. Situace vypadá zajímavě. Mohlo by se zdát, že se zde budou povalovat lahve od alkoholu, ale není tomu tak… Nejsou zatím vidět žádní opilí lidé. Koncert by měl být v hip-hopovém stylu. Všichni jsou natěšení, až koncert vypukne… Je slyšet dunění bas. Právě asi hraje dubstepová skupina La Roux. Pokračuji do podzemí a jsem zvědavá, co mě čeká. Zápach z cigaret mě řeže do nosu a jen doufám, že mi nebude třeštit hlava. Kupuji si lístek a vstupuji.
Hugo Toxxx, známý český rapper, zpěvák, hustler. Oficiálním jménem Oldřich Daněk. Vypadá docela dobře, věk kolek třiceti let, vysoký, na hlavě má červenou rapperskou čepici. Oblečení je typické pro styl jeho hudby- plandavé džíny, které působí dojmem, že má páteř v půlce nohou, volné červené tričko s výrazným potiskem. Dav šílí, každou chvílí čekám, kdy na mě tančící lidé něco vylijí, ale zatím se tak neděje. Kupuji si ledovou kolu na povzbuzení. Mezitím se mi někam ztratila kamarádka. Rozhlížím se, kde by mohla být, daleko rozhodně ne. Šla ke kotli, už ji vidím. Prodírám se davem. Přišlo to, co jsem očekávala, jeden vysoký hip-hoper do mě vráží. Černý obsah skleničky končí na mém novém bílém triku. Jsem doopravdy nadšená. Zjišťuji, že obsah skleničky byla kola s rumem (popřípadě rum s trochou koly). Muž, který to všechno způsobil, se mi omlouvá, ale to je mi v tu chvíli úplně jedno. Napadla mě spásná myšlenka. V kabelce mám mikinu, kterou jsem si vzala, na noční cestu domů. Jdu se převléknout na holčičí záchody. To bude chvilku trvat. Holčičí záchody jsou jako vždy přeplněné. Konečně se dostávám do kabinky…
Jdu zpátky hledat kamarádku. Slyším: ,,Omlouvám se, můžu vás za to pozvat na drink?". Otočím se a vidím muže, kvůli kterému mám na sobě příšernou černou mikinu po sestře. Jeho pozvání nakonec přijímám.
Jsem ráda, že jsem sem šla. Poznávám nové lidi a našla jsem i ztracenou kamarádku. Byla na stagy s Hugem. Dostala jeho červenou rapperkou čepici, což jí pořád velice závidím! Koncert se vydařil a na polité tričko jsem dočista zapomněla.

Benefiční koncert

KAMILA KLEČKOVÁ, 2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun

Ve čtvrtek 7.března jsem se zúčastnila benefičního koncertu Za živou vodu, který se konal v Berouně v Společenském domě Plzeňka. Koncert se uskutečnil v rámci mezinárodní konference Berounská výzva 2013, která probíhala ve dnech 6. - 8. března na Berounsku. Cílem je zastavení metody hydraulického štěpení břidlicových plynů. Organizátorem této konference je Koalice STOP HF.
Když jsem se poprvé dozvěděla, že na koncertě vystoupí Leona Machálková, Petr Vacek, Jitka Zelenková, mimo jiné i David Deyl, šla jsem říct své spolužačce, že na tomto koncertu nesmíme chybět. A když nám pan ředitel nabídl lístky, přemluvila jsem spolužačku, aby se mnou šla. Byly jsme šťastné ještě dřív, než koncert začal.

Sál se začal naplňovat lidmi už v 18:30. Na židlích byla pro každého účastníka připravena brožurka o Břidlicovém plynu, kterou si mohl kromě skvělého zážitku po koncertě odnést. V předních řadách seděli ti, co se nějakým způsobem podíleli na mezinárodní konferenci - starostka Berouna Šárka Endrlová, vedoucí národní kampaně STOP HF a mimo jiné i módní návrhář Osmany Laffita.

Sál v 19:00 utichl a slova se ujal moderátor, herec Petr Vacek. Byl přivítán potleskem a jako symbol měl na svém triku připnutou modrou květinu. Poděkoval lidem za to, že přišli a že jim není lhostejné, co by se stalo v jejich okolí. Vysvětlil téměř plnému sálu lidí, o co se vlastně jedná. A konečně jsem věděla, že zkratka HF znamená hydraulické frakování, že konference se koná v Berouně právě proto, že je Berounsko jednou ze tří vytipovaných lokalit, kde by se měl provádět průzkum těžby břidlicových plynů. Po svém úvodním projevu přivítal na podiu Leonu Machálkovou a Jana Kříže, kteří společně zazpívali píseň od Johna Lennona Imagine. Byla zazpívaná proto, že boj proti hydraulickému frakování podporuje i americká umělkyně Yoko Ono. Při vystoupení byla nad účinkujícími obrazovka, kde byly promítány fotografie přírody z okolí Berounska. Na této obrazovce byla i poté promítána zdravice starostky Šárky Endrlové, kastelána hradu Karlštejn Jaromíra Kubů, zpěváka Pavla Vítka, Osmanyho Laffity i Zdeňka Svěráka, který řekl, že voda je vzácnější než zlato. Vystoupení všech účinkujících bylo skvělé.

Po závěrečném potlesku, jsme se šly podívat na fotografie zdevastované přírody v USA. A právě tyto fotografie mě utvrdili v tom, že nechci, aby takto dopadla krajina v okolí, kde žiji. Závěrečnou doprovodnou akcí byl v pátek pochod v modrém na Karlštejn, kterého jsem se také zúčastnila společně s dalšími 150 žáky a učiteli z Gymnázia Joachima Barranda.

Moje cesta do Černošic

ŠTĚPÁNKA KRISTOVÁ, 2.A Gymnázium Joachima Barranda Beroun

Cestovaní vlakem?! To nikdy..! Takové pravidlo hlásám poslední tři roky, co jsem začala mít fobii z vlaků. Jednoho dne se ale události sešly tak, že nejvýhodnější řešení bylo popojet pár stanic do Černošic v tomto pekelném stroji.
Po cestě plné strachu jsem konečně dorazila na nádraží v Berouně a s velkým odhodláním jsem přistoupila k pokladně a s námahou jsem ze sebe vypravila: „Jednou do Černošic". „Čtyřicet jedna korun poprosím", ozvalo se zpoza skleněné přepážky. S lístkem jsem vítězně odcházela na nástupiště a k mému překvapení, vlak nestál tam, kde mi mamka popsala. „A už to začíná" řekla jsem si. Průvodčí mě s potěšením poslal o kolej dál, kde stál jediný vlak na celém nástupišti. Bylo mi trošku trapně, ale co, už jsem seděla ve vlaku, ne? Když se stroj rozjel, v duchu jsem si opakovala stanice, jak jdou za sebou, abych nezapomněla vystoupit. Cestou jsem se průběžně hlásila mamce, která na mě už od začátku čekala na černošickém nádraží. Když vlak zastavil v Karlštejně a z amplionu se ozvalo, že zde budeme muset deset minut počkat, myslela jsem, že to už nerozdýchám… To jsem ale netušila, co mě ještě čeká. Když jsem spatřila průvodčího, zpanikařila jsem tak, že jsem zapomněla kde mám vůbec lístek… Opět trapné. Situace vyvrcholila tím, když jsem zaslechla, že tento vlak jede pouze do Řevnic a dál nepokračuje. To se opravdu může stát jenom mně. Tato informace však byla z mě neznámého důvodu mylná, za to se opakoval stejný scénář jako v Karlštejně, deset minut stát na nástupišti. Souprava se pomalu začala rozjíždět a já už jsem se modlila, ať dojedu v pořádku. Tu jsem zaslechla: „Příští zastávka Černošice", a tak rychle vystupovat jako mě jste nikoho neviděli. Jak vlak dobrzdil, už jsem byla venku a běžela k mamce.
„Tak co, Štěpánko, ani to nebolelo, že?" Stačil náznak vyprávění toho, co jsem právě prožila a byla jsem pozvána na zasloužené dva kopečky zmrzliny hned vedle trati.

Koncert z první řady

MARKÉTA PRŮŠOVÁ, 2.A, Gymnázium Joachma Barranda Beroun


Je to přesně měsíc, kdy jsem stála v první řadě za zábranami asi metr od podia a čekala asi metr od podia a čekala na nejdůležitější osobu večera a zároveň důvod toho neutišitelného řevu a křiku v aréně.
Hodinu se na mě z jedné strany tlačil nedočkavý dav a z druhé stála za zábradlím před skupinka mužů z ochranky s otrávenými obličeji a cigaretou v puse. Poslední minuty obíhaly a pomalu se připravovalo otevření haly. Moje nadšení stoupalo a s ním i nedočkavost.
Když konečně padla osmá hodina, otevřely se dveře arény a nadšený dav se začal neúprosně tlačit do poměrně úzkých dveří. Jenže nás ve předu, nejpromrzlejší, okamžitě silná ochranka zadržela silnými pažemi a začala křičet, ať se všichni okamžitě uklidní a vstupy prochází pomalu.
Hned po zkontrolování lístku jsem se rozběhla halou až k zbraním před podiem. Od té doby začalo další čekání na zpěváka, ale už zpříjemněné předskokanem. Atmosféra byla naprosto úžasná. Všichni lidé v aréna tam byli za jediným cílem a všichni byli stejně nadšeni. Ruce mávající ve vzduchu a hlasitý křik byl toho jasným důkazem.
Pak to přišlo. Okamžik, na který jsme všichni čekali. Srdce mi bušilo rekordním tempem a moje hlasivky se dostaly za hranice svých možností. Example stál dva metry ode mě. Tak silné emoce jsem rozhodně načekala. První skladba došla k refrénu, a když zpěvák zavelel, celá aréna začala skákat v pravidelném rytmu. Celý koncert se halou rozléhala euforie, obrovská energie a nespočet výkřiků. Byl to nepochybně jeden y nejsilnějších zážitků v mém životě.

Neposlušné prsty

NELA RAJTMAJEROVÁ, 2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun

Stojím přede dveřmi vedoucími do sálu základní umělecké školy Václava Talicha, nakukuji dovnitř a zkoumám, kolik posluchačů se dnes přišlo podívat. Tradiční vystoupení „Pódiová zkušenost" je pro mě spíše za trest, a tak se modlím, ať jich není moc
V rukou svírám tři listy papíru s notovým přepisem a klepu se. Lidé stále přicházejí, usazují se a šustí papíry, na kterých je napsaný program celého vystoupení. V předsálí nervózně přešlapují účinkující se slovy „proč já hlupák více necvičil" a vzájemně se uklidňují. Blíží se pátá hodina a pan ředitel Jiří Šimáček s chutí zahajuje koncert. Po bližším prozkoumání programu jsem zjistila, že jdu, jak jinak, téměř poslední. „Horší už to být nemůže" pomyslela jsem si. Čím více se blížila moje chvíle, tím více jsem se klepala. Když zaznělo moje jméno z úst paní učitelky Nachtigallové, která uváděla vystupující žáky, snažila jsem se sebejistě zasednout za klavír. Tím ale můj klid v těle skončil. Jen co se mé prsty dotkly klavírních klapek, celé mé tělo se roztřáslo a ruce dělaly vše jinak, než jsem já potřebovala. Při první chybě asi ve třetím řádku jsem usoudila, že takhle to dál nejde. Nějakým způsobem jsem se prokopala na druhou stránku skladby a opřela se do toho. Z klidné a láskyplné skladby se rázem stala drsná a rychlá smršť not. Když jsem dohrála, sklidila jsem, k mému podivu, velký potlesk. Nejsem si jistá, jestli byl jen ze slušnosti, nebo se přednes s názvem Zamilovaný od Maxe Hájka opravdu líbil, ale potěšilo mě to.
Vždy poté co odehraji, přemýšlím, zdali opravdu stojí za to tolik se nervovat kvůli třem stránkám. Bohužel vím, že při příštím hraní se budu opět třást už od rána, i když bezdůvodně.

Reportáž o postiženém chlapci

Karolína Obezinová, 2.A, Gymnázioum Joachima

Minulý víkend jsem po dlouhém přemlouvání odjela s rodiči za mým třináctiletým bratrem do Janských lázní do dětské léčebny Vesna. Můj bratr navštěvuje Vesnu každý rok už od jednoho roku věku kvůli svému tělesnému postižení. Moc jsem se něho těšila.
Díky této návštěvě jsem nejenom viděla svého bratra, ale také jsem se seznámila s maminkou patnáctiletého chlapce, kterému se kvůli dopravní nehodě změnil celý jeho život. Po krátkém, leč velice zajímavém rozhovoru jsem se dozvěděla o tého nehodě více. David do svých jedenácti let žil zcela normální život se všemi svými radostmi i strastmi.
To vše se změnilo v červenci roku 2009. Toho dne se David rozhodl jít navštívit svého kamaráda. Při cestě za ním ho bohužel srazil osobní automobil. Stačil okamžik a převrátil se celý život Davidovi i všem jeho blízkým. Následky nehody byly vážné. David utrpěl těžká poranění. K nejtěžším patřilo poranění hlavy a páteře. Nějaký čas se lékaři obávali o jeho život. Tento boj vyhrál, ale zůstal úplně odkázaný na své okolí, protože měl ochrnuté celé tělo včetně mluvidel. Změnil se také jeho psychický stav. Nereagoval téměř na žádné podněty. Rodina se obávala, že jeho stav se už moc nezmění.
Na doporučení lékaře odjeli do léčebných lázní. A zde došlo k velkému překvapení. Jak maminka podotkla:„Přijeli jsme sem s nulovou nadějí na zlepšení. Během pobytu se s každým dnem jeho šance na uzdravení zvyšovaly díky každodennímu intenzivnímu cvičení a zdravotní péči, které se mu v lázních dostávalo."
Naučili se zde několik nových cviků, které po příjezdu domů pravidelně cvičili. Od té doby využívají možnost trávit v lázních několik týdnů dvakrát za rok. Během rozhovoru jsem viděla, že David je už schopný vzít do rukou dětský časopis a listovat si v něm, i když nemotorně.
Na závěr našeho setkání mi Davidova maminka s úsměvem na tváři řekla:„Každým dnem vidím u svého syna mírné zlepšení a nevzdávám se naděje, že se jednou na nohy postaví a bude schopen s námi komunikovat."
Po tomto zážitku jsem si znovu uvědomila, že bychom si všichni měli vážit svého zdraví, protože máme jenom jedno a je naším největším bohatstvím.

Návštěva Barcelony

Aneta Štětková, 2.A, Gymnázium Joachima Barranda Beroun

Když se zeptáte přátel nebo známých, jaké město v zahraničí kdy navštívili, spousta lidí odpoví Paříž, Londýn nebo Berlín. Málokdo ale odpoví, že zavítal do Barcelony. Já to štěstí měla a ráda bych se do tohoto nádherného přístavního města ještě v budoucnosti podívala.
Při naší návštěvě jsme jako první vyjeli k olympijskému stadionu nad městem, odkud se nabízel nádherný pohled na část Barcelony, ale to byl pouze začátek. Dále jsme pokračovali na takzvanou Starostovu vyhlídku. Odtud jsme mohli vidět celou Barcelonu jako na dlani. Obrovský přístav připomínal spíše mraveniště se spoustou nákladních kontejnerů a moře vypadalo nekonečné. Naprosto geniální bylo řešení ulic centra města. Město vypadalo jako gigantická šachovnice uprostřed, které byl vidět Chrám svaté rodiny. Další zastávkou byl park Güell. Tento městský park je typický svými mozaikami, sloupy a typickou terasou s výhledem na město. V parku se můžete usadit neboť celá terasa je lemována dlouhou lavičkou, která je tvarována přesně pro sezení. Po chvíli odpočinku v parku jsme se vypravili blíže k Chrámu svaté rodiny, kde jsme mohli pozorovat prolínání několika architektonických stylů. Téměř na konci výletu jsme se prošli slavnou ulicí La Ramblou. Ulice je proslavená díky velkému množství pohyblivých soch, které se za drobný úplatek rády vyfotí. Chvíli před odjezdem jsme se podívali i do přístavu, kde kotvily dvě historické lodě.Dnes sloužící jako muzeum. Na samém konci jsme mohli vidět obrovskou fontánu nacházející se pod Národním palácem.
Z Barcelony jsem si odvezla spoustu krásných zážitků a ráda bych se sem v životě ještě někdy podívala.

Peníze pro stát jsou peníze pro stát…
Aneb jak utvořit správný argument.

Anna Zlámalová, 2.A Gymnázium Joachima Barranda Beroun

Co to vůbec projekt Studentská agora je a čeho tím chce společnost Agora CE docílit? Jak soutěž působí na studenty a co si z ní odnesou do života? O tom jsem se sama přesvědčila dne 9. Dubna 2013 v krajském kole Středočeského kraje.
Osobně jsem se soutěže podobného typu ještě nezúčastnila a po této zkušenosti si myslím, že je to skvělá příležitost k probuzení svého „debaterského já". Účelem by mělo být hlavně vzbuzení zájmu studentů o veřejné problémy současnosti a následné utváření vlastního názoru, jak na stranu „pro", tak i „proti". Zároveň by se student měl naučit naslouchat a věcně reagovat na příspěvky partnera v diskusi. Pro mě to mělo určitě velký význam, co se vyjadřovaní všeobecně týče. Velmi mi to pomohlo naučit se formulovat myšlenky a přemýšlet o tom, co řeknu.
Ještě než jsme vešli do prostor, kde se měla soutěž konat, byla jsem celkem v klidu. Ani jsem na to nemyslela, jen jsem si pročítala fakta k osmnácti tématům, na které jsme se připravovali celé dva týdny. Nikdo z nás nepůsobil nijak nervózně, až na pár poznámek ohledně slabého žaludku a nedostatku kofeinu. Jenže poté co jsme přišli do vstupní haly a podepsali se, uvědomila jsem si, že tady jde o postup do celostátního kola a začala jsem být nervózní.
Vylosovali jsme si týmy a přemístili se do menšího sálu v přízemí. Ten působil útulně a byl tam příjemný chládek. Naše první série debat byla s Kutnou Horou, která vyhrála v loňském kole. Celkově působili velmi sebevědomě až děsivě v černých oblecích s červenými doplňky. Po jejich zdlouhavém úvodu na nás bylo vidět zřetelné zaleknutí. Jejich příspěvky byly dobře podané, avšak mnohdy irelevantní. V tom jsme naopak měli výhodu my a společně s dobrým načasováním jsme pokaždé uzavřeli debatu, což nám přidalo na sebevědomí.
Po debatách s ostatními školami jsme se dostali do finále s Kutnou Horou. Boj to byl nekompromisní a po závěrečné debatě, která byla velmi vyrovnaná, záviselo rozhodnutí na porotě. V tu chvíli by se dala atmosféra krájet a všichni nedočkavě čekali na konečné rozhodnutí. Když se porota po desetiminutové přestávce dohodla a oznámila nám vítěze i důvod zvolení, byli jsme velmi zklamaní. Jediné, co nám chybělo, byla strategie a vyrovnanost v předchozích kolech. Někteří svou zlost dávali značně najevo a na některé dolehla později a není divu. Emoce hrají svou roli v každé soutěži a zvlášť když jde o postup.
Z druhého místa se bohužel nikam nepostupuje, ale to není důvod si říkat, že ty dva předchozí týdny byly k ničemu. Naopak. Utkat se s tak silným týmem, který má za sebou debatní semináře a dostat se na jeho úroveň je velká pocta. Nakonec nám host soutěže PhDr. Ivan Rynda poděkoval a řekl: „. vaše debata byla na vysoké úrovni, možná i na politiky příliš složitá a myslím si, že jste změnili můj názor na současné školství a že je tu stále naděje.."