České vesnice v Rumunsku

Gabriela Maršálková


Na začátku loňského roku jsem hovořila s bratrem o tom, které město či stát bychom chtěli navštívit. Bavili jsme se o spoustě různých států a já říkala, že bych se chtěla jet podívat do Rumunska, načež mi můj bratr začal vyprávět o tom, jaké to tam je a co všechno se tam nachází, protože už tam jednou byl. Nejvíce mě zaujaly české vesnice, které jsou v Rumunsku již skoro 200 let. Ještě pár měsíců jsme se o tom bavili a zanedlouho už jsme začali plánovat cestu.

Je sobota 16. června a my se časně ráno vydáváme na naši několikadenní dovolenou. Za pár hodin jsme zastavili v Jihlavě, kde jsme se nasnídali a plánovali, jak to bude dál. Původně jsme chtěli dojet k Balatonu a přespat zde, ale protože jsme vyrazili opravdu brzy ráno, rozhodli jsme se, že dojedeme až do Gerníku, což je jedna z českých vesnic. Nasedli jsme do auta a jeli dál. Najednou jsme byli na Slovensku a za pár hodin v Maďarsku. Zastavili jsme se v Szegedu na obědě. Dali jsme si vynikající polévku a už po prvním talíři jsme přemýšleli, kam se nám vejde další jídlo, které jsme si objednali. To, co jsme nesnědli, jsme si nechali zabalit s sebou a vyrazili jsme co nejrychleji na cestu, abychom do večera stihli přijet do Gerníku, kde už na nás čekala rodina, u které jsme měli zařízené ubytováni. Když se asfaltová silnice změnila v lesní cestu, věděli jsme, že už jen pár kilometrů a budeme na místě.
Zhruba v sedm hodin večer jsme dojeli do krásné vesničky Gerník, kde na nás již čekala paní domácí s večeří. Jídlo bylo skvělé. Všechno, co jsme jedli, bylo z jejich hospodářství. Byli jsme strašně unaveni, a tak jsme se umyli a šli si lehnout, abychom měli síly na další den. Ráno když jsem vstala, byla jsem ohromena, neboť na stole v kuchyni pro nás byla nachystána snídaně. Byly zde čerstvě upečené buchty, chlebové placky, domácí sýr, uzeniny a spousta jiných dobrot. Vesničané si všechno dělají domácí, neboť město je odsud docela vzdálené. U snídaně nám paní domácí vyprávěla, jak to u nich chodí. Ráno vstanou tak ve čtyři hodiny a jdou nakrmit zvířata, podojit krávy, vykydat a podestlat zvířata a obstarávají všechno, co je zapotřebí. Nemají tolik strojů jako my, a tak používají k obhospodařování zvířata a svoji sílu. Poté se už jde z čerstvých surovin vařit.
Po snídani jsme se vydali na prohlídku vesnice. První, co jsme viděli, byla hospoda, a tak jsme do ní zašli, abychom si koupili pití, a protože bylo hrozné horko, tak i zmrzlinu. V hospodě jsem byla opět šokována, když jsem na zdi viděla postavu českého Švejka. Ale to nebylo jediné. Na dalších stěnách byly fotografie a pohledy ze Všeradic, Hostomic, Neumětel a jiných vesnic z Berounska. Vesničané nám říkali, že jejich předkové pocházeli právě ze jmenovaných vesnic, ale v 19. stolení migrovali právě do těchto míst a vytvořili zde české vesnice. To byla další věc, nad kterou jsem žasla, představa, že zdejší obyvatelé mluví i po tolika letech stále česky. Snědli jsme zmrzliny, rozloučili se se všemi a vydali jsme se na poznání dalších zajímavostí. A bylo jich opravdu hodně. Například jsme objevili malý otvor ve skále. Když jsme do něj posvítili, tak jsme viděli malou jeskyni. S neteří jsme neváhaly a vlezly do ní. Nejprve tam byla opravdu jen malá jeskyně, ale poté, co jsme se protáhly trochu dál, jsme se ocitly už ve větší jeskyni. Bylo to tam krásné. Všude byly krápníky a nám to připomínalo naše Koněpruské jeskyně. Když jsme si vše pohlédly, protáhly jsme se zas ven. Byly jsme celé od bláta, a tak jsme šly do potoka, který tekl pod skalou, a omyly se. Nebyl zrovna nejteplejší, ale my jsme nechtěly chodit po vesnici celé od bláta. Poté jsme se všichni vydali na další cestu po okolí.
Pak jsme vzali auto a jeli se podívat k Dunaji. Navečer jsme se vrátili a pan domácí zrovna odcházel. Tak jsme se ho ptali, kam jde, a on nám odpověděl, že jde pro krávy a oslíka a že je povede k obecnímu napajedlu, aby se napili. Nabídli jsme mu s neteří, že půjdeme s ním, a on souhlasil. Došli jsme tedy na pastvu a poté krávy s oslíkem odvedli k napajedlu. Když se všichni napili, šli jsme je odvést domů do stájí.
Další den jsme jeli s koňským povozem k mlýnům na mouku. Jsou stále ještě funkční a vesničané je používají. Cestou jsme si s neteří všimly vodopádů, ke kterým jsme se chtěly jít podívat, a tak jsme se tam vydaly a ostatní nechali u mlýnů. Brodily jsme se tam ledovou vodou, ale ten pohled stál za to. Pak jsme se vrátily k ostatním a všichni jsme jeli zpět do vesnice.
Další den jsme již opustili vesnici Gerník a vydali jsme se do vesnice Eibentál. Cestou jsme navštívili ještě jiné české vesnice. Cesty mezi nimi byly velmi zajímavé. Například jsme jeli a najednou na cestě stál obrovský kámen nebo jsme jeli několik kilometrů potokem. Našlo se i mnoho jiných překážek. Odpoledne jsme dorazili na místo a ubytovali jsme se, tentokrát v penzionu. Všichni si šli lehnout, jen já s neteří jsme se šly podívat po okolí. Před penzionem byl velký a strmý kopec. Řekly jsme si, že na něj vylezeme. Cesta nahoru byla sice náročná, ale dolů to bylo mnohem horší. Tady v Eibentálu jsme zůstali pár dní a pak jsme se přesunuli z drsných podmínek na východ k moři.
Cestou tam jsme se ještě podívali do hor a do Bukurešti, kde jsme jednu noc přespali. Byl to velký nezvyk, po několika dnech na vesnici být najednou v hotelu. Druhý den jsme se přesunuli do Constanty a relaxovali jsme u moře několik dní.
V sobotu 23. června jsme si sbalili věci a vydali se na cestu domů. Zpátky jsme se vraceli přes Bulharsko a Srbsko, což jsme neměli dělat, protože nás to velmi zdrželo. Hrozně unaveni jsme zastavili v Srbsku a ubytovali jsme se zde. Druhý den jsme už moc nikde nezastavovali, protože nás tížil čas. Konečně jsme viděli Alpy a věděli jsme, že Čechy už nejsou daleko. Za pár hodin už jsme byli v Čechách a pak už jsme viděli jen známá místa. Byli jsme doma…

Karlštejnské vinobraní z jiného pohledu

Johana Tafatová

Každý rok se ve dnech 28. - 29. září koná již tradiční vinobraní v podhradí slavného hradu Karlštejn. Mnozí ho znají z pohledu návštěvníka, avšak já se vám ho pokusím přiblížit v roli účastníka průvodu Karla IV.
Den předem nám byly rozděleny kostýmy, velice krásné repliky historických šatů z gotického období. Moje role jedné členky fraucimor královny sobotního dopoledne začíná. Nejdříve se procházím v podhradí karlštejnském a jsem díky svým šatům středem pozornosti návštěvníků. O poledni však musím doprovodit královnu s její družinou k vinici, kde se celý průvod shromažďuje. Mnozí tam již čekají a pomalu se začíná celý průvod řadit a uspořádávat do různých určených útvarů. To trvá celkem dlouho, ale přece jen se všichni dočkáme a může se vyrazit. Davy lidí stojí po stranách silnice, po které jdeme. Mezi návštěvníky je přítomno i mnoho našich známých, ale jako šlechta musíme dodržovat určitou etiketu a pravidla průvodu. Dav účastníků průvodu jde pomalu a každou chvíli se zastavuje. Na návsi proběhne projev krále. Tam se větší část průvodu oddělí a nahoru na hrad jdou jen společensky výše postavené postavy. Jako fraucimor však doprovázíme královnu, tudíž jdeme i na nádvoří, kde je připravené pódium. Tam si to musím odstát v nehybnosti po dobu 30 minut, kdy král mluví o sklizni vína atd. Pak jsme propuštěni, ale já vždy ráda (ani teď tomu jinak není) zamířím do hodovní místnosti uvnitř hradu prohodit pár slov s kamarády a známými. Po zbytek dne až do večera si můžeme dělat, co se nám zlíbí.
Večer pak je loučový průvod. Ten není povinný. Průvod účastníků není tak rozsáhlý jako odpolední. Odpadlíci však nevědí, o jakou nádhernou atmosféru přichází. Neseme louče, zářící ve tmě. Na návsi v podhradí je fascinující ohnivá show a probíhají zde různá vystoupení. Někteří z nás se již odeberou domů, někteří si atmosféru dne vychutnávají ještě i přes noc.

Výlet na Pražský hrad

Kristina Ticháčková


V sobotu 22. března jsem se vydala s rodinou na výlet na Pražský hrad.
Akce nezačala zrovna nejlépe. Autobus přijel se zpožděním a hned na začátku jsme zmokli. Cesta autobusem proběhla bez problémů. Když jsme se asi po patnácti minutách vyškrábali na úpatí Hradu, naskytl se nám krásný panoramatický výhled na Prahu. Když jsme se výhledem dostatečně pokochali, vydali jsme se do areálu samotného Hradu. Zde jsme vyhledali informační středisko, sloužící také jako prodejna vstupenek. Požádali jsme prodavače o vstupenku na předem vybraný okruh. Následně jsme se odebrali do expozice se jménem Příběh Hradu, ve které jsme se ovšem dozvěděli, že se na ni naše vstupenka nevztahuje, což na internetu napsáno nebylo. A tak jsme se vydali do Starého paláce.
Když jsme vyšli ven, pořídili jsme si několik snímků katedrály sv. Víta a vstoupili jsme do samotné katedrály. Podle dalších plánů jsme se nyní měli jít podívat do Zlaté uličky. U vchodu do Zlaté uličky však byla spousta turistů, čekající na focení s hradní stráží. Nejdříve jsme byli okouzleni krásou nově opravené uličky, poté zděšeni tím, že se v domcích nachází jen samé obchody, a poté opět potěšeni, když jsme zjistili, že ve spodnější části uličky je v domcích velmi zdařilá expozice někdejšího života v těchto příbytcích. Ani jsme se nenadáli a byli jsme u věže Daliborky. Tu jsme si prohlédli včetně sklepení, kde jsou vystaveny mučicí nástroje. Když jsme vyšli ven, byl již pomalu čas odejít z areálu Hradu, zajít si na oběd a pak rovnou domů.

Tržnice Zahrady Čech v Litoměřicích

Lenka Ptáčková, studentka 2.B SZŠ Beroun

Jako každé jaro, tak i letos jsem navštívila tržnici Zahrady Čech, která se konala ve dnech od 10. 4. do 14. 4. 2013 v Litoměřicích. Myslím si, že oproti předešlým ročníkům je letošní prodejní výstava slabší na prodejce i vystavovatele. Možná za to právě může dlouhodobě nepěkné, studené a sychravé počasí. Prodejci nabízí od různých stromků a keřů užitkových, okrasných, přes skalničky, masožravé rostliny, nesčetné množství cibulek až po pokojové rostliny. Na své si samozřejmě přijdou i ti, kteří shání různé zahradnické pomocníky - od různých druhů nůžek až po sekačky na trávu či domácí traktůrky. Výběr je zde celkem velký. Vystavovatelé také nezahálejí. Jsou zde představeny dvě dřevostavby od odlišných firem, dále menší zemědělská technika s příslušenstvím pro drobné zemědělce. Jiní vystavují různé druhy zahradního posezení. Na své si přijdou i ti, kteří mají rádi výrobky z provázků a provazů, například drhané předměty. Výběr je i přes slabší účast vystavovatelů velký.
Návštěvníci se samozřejmě po spokojeném nákupu mohou občerstvit v některém ze stánků, kde je nabízeno grilované krůtí stehno, klobása, Langre, gyros a mnoho dalších dobrot. Zapít je mohou nezletilí točenou limonádou nebo čajem, pro ty starší je k dispozici několik druhů piv, grog nebo káva. Při dobrém občerstvení se dá posedět na lavičkách před místním pódiem, kde jako host vystupuje Viktor Sodoma se svými písničkami. To určitě přivítá starší generace rodičů a prarodičů a zavzpomínají si.

Krásy Českého Švýcarska

Lucie Oupicová

Dne 5. dubna jsem se vydala spolu s přítelem Lukášem a kamarádkami Šárkou a Petrou nahlédnout do Národního parku České Švýcarsko. Část, kterou jsme navštívili, se jmenuje Soutěska. Nachází se v obci Hřensko.
Hned na začátku cesty po Soutěsce, která je obklopena skalami, je vidět krásná a neponičená příroda. Nevím, kam se mám koukat dříve. Vedle cesty, po které jdeme, se nachází řeka Kamenice. Je tak čistá, že vidím až na dno, kde se nachází kameny zajímavých tvarů. Některé jsou opravdu hodně veliké. Jsem ráda, že jsme se přijeli podívat v tomto stále chladném období, protože třeba v létě bychom přišli o ty nejkrásnější pohledy na krajinu. Skály jsou totiž obaleny ledem, vypadá to zde jak v ledovém království. Všichni jsme naprosto ohromeni. Vše, co vidíme, se snažíme zachytit i „okem" fotoaparátu. Vypadá to opravdu zajímavě, každý kousek je něčím naprosto výjimečný.
Přicházíme na konec cesty, kde se nachází na řece Kamenici několik lodiček. Neváháme a okamžitě jdeme zakoupit vstupenky na loďky. Sedáme si do lodičky zelené barvy, kterou řídí velice příjemný pán. Společnost nám dělá rodina Němců a pár dalších Čechů. Na lodičce je překvapivě docela teplo. Pán nám ukazuje tvary, které jsou zachyceny ve skále. Některé jsou naprosto neuvěřitelné, vypadají jako živé. Zachycují nejčastěji zvířata. Vidíme i sedm ohromných kamenů, je to zdejší rodina. Skládá se z matky, otce, babičky a čtyř dcer. Pán nám sděluje jména dcer Anka, Danka, Fanka, Tanka. Zlehka se jménům smějeme, přijdou nám vtipná. Němci se pokoušejí vyslovit tato jména, ale nedaří se jim to. Pán mezitím vykládá dál o zajímavostech ve skalách a okolí. Snaží se to podat zábavným způsobem a také se mu to daří. Ukazuje nám místní sochu ze dřeva, kterou nazývají poustevník. Ten má za úkol hlídat Soutěsku. Za poustevníkem je vidět ohromná zledovatělá plocha. Nachází se zde i socha Vodníka, který si šije boty. Vodník má ve skále dokonce udělanou schránku. Vyobrazen je ve skále dokonce i E.T. Naše cesta na lodičce se pomalu blíží ke konci. Dostali jsme se do části Hřenska, která se nazývá Mezná. Rozloučili jsme se s tím milým pánem, který nás sem dopravil. Odtud se vydáváme opět po svých. Vidíme další dech beroucí části krajiny. Všímáme si i toho, že je zde neuvěřitelný klid. To ticho nás všechny velice uklidnilo a naladilo nás do ještě příjemnější nálady. Teď přichází pro některé z nás jedna méně zábavná část. Musíme zdolat strmý kopec. Místo cesty se zde ale nachází schody, což nám cestu ještě více ztížilo, ale ani tím se nám nevytratila dobrá nálada.
Nakonec se nám všem daří obtížnou část zdolat úspěšně. Cítím pocit vítězství. Na kopci se nachází velice pěkná restaurace. Stále ohromeni končíme naši výpravu po krásách zdejší Soutěsky návštěvou té útulné restaurace.

Vrchol Světových dnů mládeže ve Španělsku

L. Altmanová


Tato událost se stala v srpnu r. 2011 na španělském letišti Cuatro Vientos.
Začátkem srpna se vydávám se skupinkou mladých lidí do hlavního města Španělska- Madridu.
Zde se konají Světové dny mládeže se Svatým Otcem - Papežem Benediktem XVI., jejichž vrcholem je sobotní vigilie na Cuatro Vientos.
Dopoledne přicházíme na letiště. Dříve než se můžeme odebrat na svá místa, musíme projít bezpečnostní kontrolou. Poté se přesouváme do našeho sektoru. Celé odpoledne máme volno, neboť během této doby se musí cca 2 miliony mladých lidí z celého světa přesunout na svá místa.
Jelikož sluníčko nemilosrdně připaluje a my na to nejsme zvyklí, snažíme se o vytvoření alespoň trochy stínu. To se nám daří za pomoci zábradlí, šátků a tkaniček. Bohužel to ale moc nepomáhá, a tak se vydáváme ke zdrojům ledové vody, které jsou pro nás připraveny. Osvěžujeme se, namáčíme si pokrývky hlavy, ale než dojdeme do svého sektoru, jsme opět suší. Unavena sluncem je většina účastníků, a proto mezi sektory ještě projíždějí hasičská auta a kropí všechny kolem. To samozřejmě bylo velmi vítané a zábavné.
Čas se nachýlil a začíná večerní vigilie. Přichází Svatý Otec. Všichni mladí skandují jeho jméno a tleskají. Tato úžasná atmosféra, kdy tak obrovské množství lidí se spojí v jednom duchu, mne ohromila a nadchla.
Po úvodní modlitbě se všichni ztišíme a rozjímáme. Bohoslužba pokračuje a najednou přichází nenadálé překvapení pro všechny přítomné ve formě průtrže mračen se silným větrem. Kvůli intenzivnímu dešti je vigilie na chvíli přerušena. Bodyguardi Svatého Otce teď mají o zábavu postaráno. Chytají ulétnuvší deštníky, kterými obklopovali Papeže. Tomu odlétlo i solideo (bílá pokrývka hlavy). Nastalá situace je velmi úsměvná. Jsme sice najednou všichni úplně promočeni, ale nikomu z nás to nevadí, naopak déšť přichází velmi vhod. Je to nečekané zpestření programu. Po přerušení pokračujeme v liturgii a Svatý Otec nás v homilii vyzývá heslem: ,, V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy a pevně se držte víry." Toto heslo je pro nás mladé velmi inspirující a pravdivé.
Po skončení vigilie nám všem Svatý Otec děkuje za trpělivost, za to, že jsme jeho pozvání přijali, a přeje nám dobrou noc.
Na závěr jako další překvapení si pořadatelé připravili velmi krásný ohňostroj, který byl ukončením celého dne.

Pražský koncert skupiny Kiss

Markéta Šišková 2.B


8. června 2010 se mně a dalším čtyřem tisícům lidí konečně splnil velký sen - do Prahy totiž přijela americká skupina KISS!
Lístky na koncert byly vyprodány do jednoho už na konci předchozího školního roku a všichni se nemohli dočkat toho nadcházejícího. Celé prázdniny se fanoušci z Čech, Slovenska a dalších zemí domlouvali na překvapení pro své idoly. Dárek skupině nebyl světoborný, ale doufali jsme, že splní očekávání a bude to dostatečné poděkování těm úžasným čtyřem lidem, kteří ovlivnili naše životy.

Nyní se vraťme do minulosti - na místo, kde se tato událost roku odehrála

Před Incheba arénou v Holešovicích se řadily davy lidí už od časného rána. Asi někteří nešli do školy nebo nemohli dospat, jak moc se těšili. S přibývajícími hodinami začal růst i počet nadšených účastníků, nedočkavých večerního koncertu. Aby si zajistili dobré místo, nejlépe co nejblíže k pódiu, klidně si půl dne počkali venku - měli štěstí, že nepršelo! Po čtvrté hodině už zde byl zástup, jako by snad někdo dával CD skupiny zadarmo. Kolem šesté hodiny večerní už začali vpouštět do arény, kam se všichni hrnuli jako hladoví a rozzuření býci na toreadora. Nechyběla pořádná tlačenice, po které na zemi zůstaly jen prázdné lahve a jiný nepořádek.
Vzduch začínal houstnout. Do půlhodiny to v hale připomínalo pole plné kukuřice. Čas ubíhal pomalu a všichni napjatě čekali, kdy se začne něco dít. Po dlouhém stání v davu, ve kterém si každý připadal jako jedna ze sirek v přeplněné krabičce, se konečně začala připravovat předkapela Imodium. Po zahrání úvodní písně sklidila nevalný úspěch od publika. Jak jinak, když všichni čekali jen na jedno - až vystoupí ta hlavní skupina, kvůli níž se sem tolik drali. Členové kapely Imodium byli sami prý také poctěni, že před tak skvělou skupinou mají čest hrát. Předkapela dohrála a napětí stoupalo. Už se to blížilo, blížila se chvíle tajení dechu, fanoušci skandovali, dlouhá chvíle čekání jim připadala až příliš dlouhá. Najednou celá hala ztichla…
A už jsou tady! Aréna vybuchla radostí a štěstím všech fanoušků. Skupina otevírala show starou písní, při níž nebylo slyšet dokonce ani zpěv, jak arénou burácely ohlušující reproduktory. Začali hrát písně z nových i starších alb a zábava pokračovala ještě další dvě a půl hodiny. Píseň střídala píseň, jedna lepší pecka než druhá. Nadšení posluchači skákali, výskali, zpívali a do toho všeho ještě stíhali fotit a natáčet, aby měli jejich kamarádi, kteří se nemohli dostavit na koncert, nad čím žasnout nebo spíš co závidět. Vzduch v aréně byl i přes klimatizace vydýchaný, takže se někteří museli prodrat davem za čerstvým vzduchem. Atmosféra byla ale přes to všechno nepopsatelná a nezapomenutelná. Kapela totiž po prezentování dárku od nás ve formě tisíců srdíček s anglickým nápisem "Děkujeme" a několika věcných darů přidala pár dalších písní jako bonus!
Na závěr nám všichni členové skupiny obrovsky poděkovali a slíbili, že se nevidíme naposled, že brzy opět přijedou. Po skončení koncertu měli někteří fanoušci štěstí se osobně setkat a vyfotit s muzikanty, ale autogramiáda se bohužel nekonala. Další šťastlivci si odnesli z akce trsátka, krásné paličky nebo dokonce trička. Ještě dlouho po koncertu byli všichni plni zážitků.

Nový začátek?

Napsala Michaela Kolbeková

Dnes 20.12.2012 byly zaznamenány po celé Jižní Americe vysoké stupně zemětřesení. Dozvídám se tuto zprávu prostřednictvím televize. V televizi nás uklidňují tím, že nám nic nehrozí. S ledovým klidem si jdu lehnout. Na druhý den se probouzím do mrazivého rána. V duchu myslím na včerejší děsivou zprávu a v tichosti přemýšlím. Co když se to bude opakovat? Jen pomyšlení na tuto otázku mi nahnalo husí kůži. V tu chvíli se mi vříti do pokoje má spolubydlící. ,, Neumíš klepat? ´´ Křičím na ni. ,,Jo , ale mám špatnou zprávu. V noci byly další otřesy, ale tentokrát v Atlantském oceánu. To vyvolalo velkou vlnu tsunami, která zaplavila celé Irsko a půlku Anglie,´´ panicky odpovídá . Nemám slov, jen přemýšlím, jestli se mi to nezdá. Z chvilkového upadnutí do jiné reality mě vzbudila televize, kde hroznou zprávu zrovna říkali. Úplně omámeně koukáme na televizi. Vůbec netušíme, co se děje, když hlásí další děsivou zprávu, že vybuchují sopky po celé Itálii. Nevím, co mám dělat, marně pobíhám po pokoji a přemýšlím, co to způsobuje.
Bezmocně stojím u okna a v tu chvíli vidím dav panicky běžících lidí. Nechápu, co se děje. Vybíhám ven jen v pyžamu a bačkorách. Běžím za nimi. Všichni běží na místní radnici ptát se starosty, co to způsobuje a jestli mají mít taky strach. Starosta jen bezmocně stojí a nevydá ze sebe ani hlásku. Radši odcházím zase domů, jelikož mi je zima a tady se asi nic nedozvím. Doma sedím nad horkým čajem a jen poslouchám jednu špatnou zprávu za druhou. V tu chvíli cítím úplnou bezmoc, nejradši bych zavřela oči a přála si, aby to skončilo. Celý den nemyslím na nic jiného. S hlavou plnou myšlenek si jdu lehnout, ale nemůžu usnout, protože pořád myslím na ty hrozné věci, co se kolem nás dějí. Na několik málo minut usínám, ale z toho mě rázem probudí houkání poplašných sirén. Nevím, co se děje, tak běžím k oknu. Venku vidím dav vyděšených utíkajících a řvoucích lidí. Je to hrozný pohled. Vybíhám proto ven, abych zjistila, co se děje. Ptám se jednoho pána, který zrovna běží okolo. Ten mi říká, že se sem žene obrovský sněhový orkán. Stojím venku a vůbec nic mi nedochází. V tu chvíli mě napadají jen samé otázky. Proč zrovna tady? Proč zrovna mi? Okamžitě si uvědomuji, že tady zůstat asi nemůžu. Běžím domů sbalit si pár nezbytných věcí.
Nezbývá už moc času, tak rychle běžím na druhou stranu řeky, kde čekají evakuační autobusy. Odváží nás asi 15 km za město na velký kopec, ze kterého je vidět na město. Stojíme tam a jen koukáme, jak sněhový orkán burcuje naše město. Asi za hodinu to přestalo. Koukám jen na naše úplně zničené město, jen slyším křik a pláč. Vždyť jsme přišli o všechno. Teprve teď si uvědomuji, jak se cítí ostatní lidé, co je takovéto neštěstí v uplynulých dnech potkalo. Když se vracíme do našeho teď už zničeného domova, nezapírám touhu brečet. Stojím na místě, kde stála naše malá bytovka. Není tam vůbec nic, jen par cihel. Ten pohled mi nahání slzy do očí. Ještě před hodinou jsem měla domov, měla jsem svoje věci . A teď? Teď nemám nic. Je 23.12.2012 - jeden den do Vánoc a celá Zem je zničená. Jsou posunuté kontinenty a vytvořené nové hory.
Pak se probouzím do pondělního rána.
Doufám, že tohle bude ponaučení pro všechny obyvatele naší Země. Doufám, že si každý z nás uvědomí, že naše planeta je jen jedna a je jen v našich rukách. Jestli s ní budeme nakládat jako do teď, tak se tohle může opakovat a může to být tisíckrát horší. Musíme se začít chovat jako zodpovědní obyvatelé této planety, vždyť jsme jen nájemníci této překrásné planety. Je to nový začátek pro nás všechny.

První koncert Michala Davida v Berouně

Monika Artlová

3. května 2012 zamířil slavný zpěvák Michal David do Berouna, aby uspořádal velkolepý koncert. Místem konání byl zimní stadion v Berouně. Lístky na koncert jsem sehnala náhodou a na poslední chvíli.
Akce začala v osm hodin večer a skončila před dvanáctou hodinou večer. Když jsem dorazila já a moji přátelé do Berouna před zimní stadion, byly všude davy lidí. Není divu, že přišlo tolik lidí. Zaprvé bylo perfektní počasí a zadruhé to byl koncert, který se jen tak v Berouně nevidí. Když nám zkontrolovali vstupenky, vyrazili jsme do obrovské haly, kde se to už zaplňovalo lidmi. Překvapilo mě, že se přišly podívat všechny věkové kategorie. Atmosféra byla výborná už od začátku. Malou chvilku jsme čekali na zpěváka, než dorazí na pódium. Když se zpěvák objevil, všechny přivítal a začal hrát jednu písničku za druhou. Byla možnost zakoupit suvenýry, například svítící náramky, náušnice, podepsané fotky zpěváka, trička a spoustu dalších věcí. Ani o pití nebyla nouze, výběr nápojů byl rozsáhlý. Lidé byli všude okolo, na tribunách anebo stáli u pódia, kde byla možnost zatancovat si.
Musím říct, že se koncert velice povedl. Tato akce rychle utekla. Jak jsme se všichni dobře bavili, neměla jsem vůbec pojem o čase. Na konci zpěvák poděkoval všem za účast a popřál dobrou noc. Všichni jsme se rozjeli domů s pocitem, že jsme prožili velmi vydařený koncert!

Bláznivá cesta po Berounce

Nikola Malá, studentka třídy 2.B Střední zdravotnické školy Beroun


Je 15.června 2012, 14 hodin místního času. Právě se připravuji se svým přítelem na několikadenní cestu z Chrástu u Plzně až do Hýskova u Berouna, tam se chystáme ukončit náš vodácký týden. Děláme posledních pár úprav na naší lodi jménem Fridolína.
Ve čtyři hodiny nakládáme loď na auto a vyrážíme směr Chrást. Dorazili jsme do Chrástu, sundali loď a začali vyndávat věci. Postavili jsme stan a postupně jsme se zabydleli. Poté jsme se vydali vyzkoušet vodu v řece, vykoupali jsme se a převlékli. Poněvadž se už setmělo, uložili jsme se ke spánku. Brzy ráno okolo páté začala hrozivá bouře, stan se klepal a lítal na všechny strany. Šíleně jsem se bála. Vypadalo to, že bouře jen tak nepřestane, a v tu chvíli jsme si řekli, že náš výlet asi skončil. Ale po hodině bouře ustala. Kolem deváté jsme se vydali na cestu. K večeru jsme dojeli do kempu Na Rybárně ve vesnici Rakolusky. Tam jsme postavili stan a dali se do vaření večeře, poněvadž jsme byli vyhladovělí. Po večeři jsme poseděli v místní hospůdce. Druhý den plavby jsem sjela svůj první jez. Nejdříve jsem se obávala a hrozně jsem křičela, ale po úspěšném sjetí bez nehody jsem byla nadšená. To jsem ale ještě netušila, že se náš úsek, který jsme chtěli za tento den ujet, poněkud prodlouží. Přejeli jsme poslední kemp a dál už se nemohlo stanovat, protože to byla chráněná oblast a mohli bychom dostat pokutu. Pokračovali jsme tedy dál a pomalu se začalo stmívat. Cestou jsme viděli rybáře. Jen tak orientačně jsme se zeptali, kde jsme a kde je nejbližší kemp. Řekli nám, že jsme poblíž Nezabudic a že přibližně po 2 až 3 kilometrech je kemp Višňová. Zdálo se nám to divné, navíc už začínala být taková tma, že už jsme skoro neviděli na cestu. Po chvíli mi krajina kolem nás připadala známá. Byli jsme tak vyčerpaní, že jsme si už říkali, že si postavíme stan někde u řeky a že je nám jedno, jestli dostaneme pokutu. Ale po chvíli jsme uslyšeli hlasy a hlasitý smích. Byli jsme nadšení, že je blízko nějaká civilizace. Vzápětí jsme slyšeli šumění vody, jako by byly blízko peřeje. To nás velice znepokojilo, jelikož nebylo vidět ani na krok a orientovali jsme se jen podle sluchu. Poslední naší záchranou bylo to, že jsme zahlédli loďku u břehu. Okamžitě jsme k ní začali pádlovat. Vystoupili jsme na břeh, přivázali jsme loď a šli zjistit, kde vlastně jsme. Po pár krocích jsme poznali, že jsme U Rozvědčíku u Nezabudic. Přišli jsme k hospůdce a odtamtud jsme chtěli volat odvoz domů, pokud neseženeme nocleh. Vtom nám pomohl místní barman, který nám sdělil, že u nich je upravená půdička pro nocleh turistů, čímž nás velice potěšil. Zašli jsme si k lodi pro věci, dali jsme si něco na zahřátí a šli spát. Ráno jsme poděkovali za nocleh a vydali se na další etapu naší plavby. Kolem poledne jsme dorazili do Zbečna, kde jsme si dali oběd a poté pokračovali v cestě směr Hýskov. Krátce po vyplutí ze Zbečna se ovšem počasí pokazilo. Kvůli silnému dešti jsme se museli schovat, proto jsme si objednali odvoz do Račic, kde naše cesta bohužel předčasně skončila.
Byl to krásný zážitek a cestu bych všem doporučila. Zažijete při ní spoustu legrace a mnohá dobrodružství.
A na závěr vodácké AHOOOOJ !

NEJKRÁSNĚJŠÍ BARVY DUHY

Veronika Hrdličková


Již od 9.4.2013 do 12.5. 2013 se v Botanické zahradě Praha koná výstava tropických motýlů. Koná se ve skleníku Fata Morgana. Jedna z atrakcí je líhnutí motýlů z kukel, které k nám v pravidelných zásilkách přicházejí po celou dobu výstavy z motýlí farmy v anglickém Stratfordu nad Avonou.
Motýli jsou různých barev, tvarů a velikostí. Za těmito motýly bychom jinak museli hodně cestovat. Motýli, kteří jsou právě v Praze, pocházejí z různých koutů světa (Afriky, Kanárských ostrovů, Thajska, Filipín, Malajsie, Střední nebo Jižní Ameriky a možná ještě i z větší dálky).

Motýli poletují prakticky všude. Přistávají nejen na různé rostliny, ale i na nás. Díky vysokým teplotám a velké vlhkosti kvůli motýlům i rostlinám tu je velké horko. Na motýly je zakázáno sahat, ale pokud budete trpěliví, přilétnou na místo, které potřebujete sami.

Návštěvu si nejvíce užijí rodiny s dětmi nebo je také vhodná jako romantický výlet. Focení je samozřejmě povoleno, ale díky vysokým teplotám se vám může zamlžit objektiv. Stejně jako loni i letos tu jsou velmi pěkní ptakokřídelci, kteří patří mezi největší denní motýly světa. Mně osobně se nejvíce líbí motýli z rodu Morpho.
Vzhledem k velké návštěvnosti doporučuji přijít na výstavu v ranních hodinách. Později přicházejí exkurze z různých škol, a tak se tu nedá skoro ani hnout.