Reportáž z Domova seniorů V Zahradách Zdice

Aneta Jaňourová

Na konci druhého ročníku na Střední zdravotnické škole v Berouně jsme zavítali na exkurzi do Domova seniorů Zdice. Kapacita domova je 116 ubytovaných klientů na jednolůžkových nebo dvoulůžkových pokojích. Pokoje jsou standardně vybaveny nábytkem.

Domov je určen pro klienty v důchodovém věku, kteří vzhledem ke svému stáří a zdravotnímu stavu potřebují psychickou a fyzickou pomoc, kterou jim nemůže poskytnout rodina. Domov poskytuje tyto služby: ubytování, sociální i odlehčovací služby, zvláštní režim pro klienty se stařeckou demencí nebo Alzheimerovou nemocí a pečovatelskou službu.

Na exkurzi jsme si prohlédli celou budovu a také chod domova a inspirovali jsme se k výběru sociálního zařízení, které navštěvujeme nyní ve třetím ročníku. Se spolužačkou chodíme právě do tohoto zařízení a velmi se nám tam líbí. Toto zařízení navštěvujeme každý pátek od sedmi do půl dvanácté a v květnu nás čeká souvislá praxe, což znamená, že budeme celý měsíc docházet do tohoto zařízení. Každé ráno od sedmi hodin provádíme ranní hygienu a poté rozvážíme po pokojích snídaně lidem, kteří jsou ležící, anebo z nějakého důvodu nemohou s ostatními navštěvovat společnou jídelnu.

Když už máme po snídani vše hotové, čeká nás půlhodinová přestávka. Po přestávce provádíme běžný úklid pokojů a občas nás sestry pověří doprovodem pacienta například k zubaři. Také se procházíme po chodbách s klienty s rehabilitačním chodítkem, které trénuje a zlepšuje jejich chůzi. A nejdůležitější je to, že se učíme komunikaci se seniory. Senioři v tomto domově jsou milí lidé, kteří jsou nám vděčni za naši pomoc a my z toho tak máme dobrý pocit. Také vedení a personál domova tvoří vstřícní a ochotní zaměstnanci, kteří nám usnadňují naučit se co nejlépe poskytovat plnohodnotnou péči seniorům.

Na závěr bych chtěla říci, že Domov V Zahradách Zdice bych doporučila opravdu každému seniorovi, který chce využít tyto služby.

Pasování mé třídy

Aneta Kolářová

Ve středu 1. září 2010 se naše třída poprvé schází v jedné společné učebně. Je krásné slunečné počasí. Máme strašný strach, co s námi o rok starší studenti zamýšlejí. Už dopředu je jasné, že se bude dít jakési ,,pasování prváků," ale nikdo z nás neví, jak akce bude probíhat. Máme sraz ve třídě, abychom poznaly naši novou třídní profesorku. Je za deset minut osm a třída se začíná naplňovat. Stoupá nervozita, nikdo nikoho moc nezná. Já ve škole naštěstí mám spolužačku ze základní školy, ale dívky, které nemají nikoho k sobě, jsou celkem vyplašené. Takové ticho, které ve třídě je, zažívám poprvé. Vtom začíná zvonit školní zvonek a otevírají se dveře. Do třídy za námi přichází naše nová paní profesorka. Začíná nám laskavě všechno vysvětlovat a říkat, co pro nás připravila třída vyššího ročníku. A co nás čeká a nemine v následujících dnech.

Po pár minutách k nám přijde nějaká dívka a musíme se přestěhovat na hřiště za školou, protože tam na nás všichni čekají. Žádné z nás se tam nechce, ale musíme… Jdeme jedna za druhou kolem drátěného plotu a v tu chvíli nám připadá, že se na nás každý jen směje a šeptá druhému něco do ucha.
A my pokračujeme se sklopenou hlavou za třídní profesorkou.

Starší studenti nás nechávají nastoupit do půlkruhu a všechny ostatní třídy kolem nás postávají a prohlížejí si nás, jak kdybychom byly ve výkladní skříni. Před námi zůstane stát paní profesorka, které musíme složit slib a dva prsty přitom držet na maketě lidské lebky. Potom nás holenní kostí pasuje na studenty střední zdravotnické školy. Na závěr dostáváme pamětní list. Když se vracíme zpátky do třídy, je nám při vstupu „provedena očista", co kdybychom náhodou do školy přinesly nějaké bacily,že?

Napětí končí a jsme zpět ve třídě. Zde se už celkem všechny bavíme a zjišťujeme, která odkud je a koho zná a nezná. Po skončení všech povinných ceremonií a posledních sdělení od naší paní profesorky třídní se rychle rozutíkáváme do svých domovů.
V současné době jsme už ve třetím ročníku a známe se všechny moc dobře. Rády vzpomínáme na tento den, i když se nám v tu chvíli zdál být tím nejhorším v životě.

Reportáž z koncertu skupiny Metallica

Tereza Slámová


Je tomu asi rok zpět, co se splnil sen nejednomu fanouškovi této trash metalové hudební skupiny, která své turné, věnované jejich „černému" albu, odstartovala právě v Praze. Akci podobného ražení jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít a těšila jsem se jako nikdy již několik týdnů předem.
Do pražských Vršovic jsem dorazila krátce po čtvrté hodině odpolední. Není k podivu, že ti největší fandové si udělali volno na celý den a před pražskou Synot Tip Arénou tábořili již několik hodin před otevřením. Jedni postávali a vyčkávali, druzí se vášnivě bavili o nadcházejícím koncertě.
Slunce pomalu zapadalo a Aréna byla konečně otevřena.

Všichni se hrnou dovnitř. Vtěsnám se mezi natěšené fanoušky a snažím se zaujmout místo naproti podiu. Rozhlížím se kolem sebe. Aréna se rychle zaplňuje. Dominantní stage, diody a laserové efekty slibovaly, že „dneska večer to bude velký."
Je 17:15 a tento čas s sebou nesl příchod první předkapely, heavymetalové formace Gojira, která právě teď dostala prostor k rozžhavení publika . Po prvních tónech jsme reagovali mohutným jásotem… V 18:30 nás rozpumpovali druzí „předskokani", kapela Machine Head. To byl teprve začátek. Největší metalový nářez měl vypuknout ve 20:00.

Když dozněly poslední tony předkapel, podium opět utichlo a my s ním. Osmá hodina večerní nadešla. Všichni jsme nedočkavě vyhlíželi hlavní hvězdy večera.

Netrvalo dlouho a aréna se opět halí do temnotemné tmy. Jen podium je nasvíceno modrými a stříbřitě bílými světly.

Těžký vzduch v aréně proříznou tóny elektrických kytar. Rázem se všichni měníme v rozdováděný dav. Za mohutného potlesku a pokřiku nás všech se na pódiu objevuje skupina Metallica v plné parádě. Kapela nejprve zdraví arénu. Ze všech stran se ji snaží obklopit rozvášnění fanoušci.
Do varu jsme přivedeni úvodní skladbou „The Lights", doprovázenou výbuchy modrého světla. Riff střídá riff, rytmus udává tempo, laserové pruhy se míhají. Atmosféra jak se patří. Hudba jedním slovem mocná. Kontakt s publikem kapela zvládala bravurně, ale přitom si stále zachovávala jistou profesionální odtažitost.

Nechyběla ani bombastická skladba Nothig Else Matters, která patří k nejlepším hitovkám skupiny Metallica, a při jejímž poslechu doslova běhá mráz po zádech.

Na konci téměř tříhodinového koncertu se Metallica loučí skladbou Geek n Destoy.

Je téměř 23:00 a koncert končí. Všichni jsme plni dojmů a emocí.

Domů odjíždím nadšená z nového kulturního i emočního zážitku. Tento koncert byl jedním slovem legendární a budu na něj ještě hodně dlouho vzpomínat.

Neviditelná výstava – Když tě vedou smysly

Kristýna Malčánková

Ve druhém ročníku jsme v rámci předmětu pedagogika probírali zraková postižení. Paní profesorka se doslechla, že v Praze je shodou okolností nová akce s názvem „Neviditelná výstava". Všichni studenti byli nápadem nadšeni, a tak se začaly vybírat peníze a jelo se do Prahy.
Po příjezdu na Hlavní nádraží jsme se vydali pěšky k Novoměstské radnici na Karlově náměstí, kde se expozice konala. Po příchodu do budovy jsme vystoupali asi do 3. patra, kde nás mile přivítala recepční. Paní profesorky zaplatily vstup, který i se slevou vyšel asi na 120 Kč na osobu. Poté jsme si do skříněk odložili věci, které by nám při výstavě překážely a museli jsme i odložit mobily a veškeré předměty, které by ve tmě mohly svítit, abychom nekazili požitek z prohlídky. Na dvířkách skříněk mě zaujaly fotografie, které měly zobrazit, jak přibližně vidí lidé s různým zrakovým postižením. Po pár minutách nás rozdělili do několika skupin a přiřadili nám průvodce.

Prohlídka začala. Asi 20letý mladík, který se nám představil jako Ondra, nás vedl do tmavé místnosti, ze které jsme viděli jen kousíček podlahy. Dveře se zavřely a kolem nás se rozprostřela černočerná tma. Lidé znejistěli, ale Ondra nás ihned začal uklidňovat, že se nemáme čeho bát a když budeme dodržovat jeho pokyny, tak se nám nic nestane. Znejistila jsem, a i když jsem udělala zatím jen pár kroků, úplně jsem ztratila orientaci o prostoru. Přestože jsem neviděla vůbec nic, měla jsem stále otevřené oči ve snaze něco zahlédnout a šla jsem pomalým a nejistým krokem. Průvodce nám radil, abychom se orientovali podle hmatu, podle pokynů, zvuků a drželi se blízko u sebe. Ujistil se, zda nám nebude vadit, když nás občas chytí za ruku, aby nás mohl trochu navigovat. Během prohlídky i žertoval, čímž z nás alespoň trochu spadla úzkost z neznámého prostoru a strachu, že každou chvíli zakopneme.

Postupně jsme prošli několik prostor, které představovaly běžný svět, ve kterém se denně pohybujeme. Jako první jsme se ocitli v lese, kde jsme museli překonat lávku přes tekoucí řeku, abychom se dostali ke srubu s pařezem a sekerou. Atmosféru doplňovala zvuková kulisa zpívajících ptáků a vůně lesa.

Pokračovali jsme vstupem do bytu, kde jsme si osahali všechen nábytek, včetně funkční sprchy nebo počítače, ale ani tak jsme si nedokázali udělat názornou představu o vzhledu interiéru. Všichni nejistě šoupali nohama po zemi a už po dalších pár metrech nevěděli, kde zrovna jsou. Ondra se však mezi námi hbitě proplétal, jako by viděl. Byl zcela uvolněný a snažil se o to, abychom se i my cítili příjemně a neměli strach. Když se někdo odchýlil od skupiny, Ondra byl v mžiku u něj a dovedl ho k ostatním. Pro uvolnění atmosféry nám vyprávěl i svůj příběh,a tak jsme se dozvěděli , že má silnou vrozenou vadu zraku, má raději šero a téměř nedokáže přečíst psaný text.

Asi nejzajímavější místností byla napodobenina ulice, kde byly i chodníky, lampy a stánky s ovocem. Důvěryhodnost ulici dodávalo i opravdivé auto uprostřed a zvuky jedoucích aut. Dál jsme vstoupili do části, která byla na naše vnímání a hmat zaměřená ještě více. Ocitli jsme se v jakémsi muzeu, kde byly repliky některých slavných děl, například Michelangelův David a my jsme je měli poznávat. Třešničkou na dortu byl bar, u kterého jsme si mohli dát něco k jídlu nebo pití. Nikdo z naší skupiny si ale nic neobjednal, protože jsme se báli, že bychom se ušpinili, jelikož jíst nebo pít úplně potmě jistě není nic jednoduchého.

Po několika minutách u baru, kde jsme sdíleli své zážitky a názory na život ve tmě, se exkurze uchýlila ke konci. Ondra otevřel dveře, aby část místnosti osvítilo tlumené světlo, ale my jsme museli zůstat ještě nějakou dobu v pološeru, abychom si na světlo mohli zvyknout.

Čekání na ostatní skupiny jsme vyplnili skládáním různých hlavolamů, které byly pro návštěvníky přichystané v recepci a také zajímavou konverzací o životě se zrakovým postižením s ostatními průvodci. Celá výstava byla nevšedním a zajímavým zážitkem, který by si měl vyzkoušet každý člověk, aby si uvědomil, jak moc je pro něj zrak důležitý a začal si vážit svého zdraví.