Kliknutím zvětšíteRomán Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti, který se dočkal mnoha úspěšných filmových i divadelních adaptací, už téměř dvě stě padesát let fascinuje své čtenáře příběhem rafinovaně předstírané lásky. Ve sto sedmdesáti pěti dopisech před námi hlavní aktéři – markýza de Merteuil a vikomt de Valmont – rozehrávají cynickou a nebezpečnou hru plnou vztahové manipulace. Jednou z jejích obětí se stane i nezkušená patnáctiletá Cecilka. kterou na divadelních prknech ztvárňuje právě Denisa Barešová.
Denisa Barešová na divadelních prknech
Známe se s Denisou poměrně dlouho, jednu inscenaci jsme spolu dokonce zkoušely, i proto nechávám v tomto obsahově bohatém rozhovoru výjimečně tykání. (Pozn. autorky)
Cítila ses někdy v životě manipulována?
(smích) Ano. Jednu dobu se mi to stávalo často, tím pádem na to mám čich. Spíš se tomu teď směju, že to někdo pořád zkouší, vůči podobným praktikám jsem už obrněná. Zrovna nedávno jeden člověk chtěl, abych se zúčastnila nějaké akce, neslyšel a odmítal mé kategorické „ne“, pořád se mě snažil dotlačit k „ano“. Nakonec jsem dosáhla svého, ale ten pocit byl hodně nepříjemný.
Denisa Barešová v pořadu 7 pádů Honzy Dědka:
Ptám se proto, že Cecilkou všichni manipulují. Proč lidem kolem sebe tak věří?
Snažila jsem se celou dobu vyhýbat u Cecilky slovu „naivní“, popisovala jsem ji pro sebe jinými slovy, například že je nezkušená a stále plná iluzí. Naivní se často váže ke slovu hloupá – a to u Cecilky neplatí. Byla mezi holkama v klášteře, nezná příběhy jiných lidí nebo jejich tragédie. Před Cecilkou je jen prázdný papír, na kterém jí kdosi vyznačuje cestičku života a přesvědčuje ji, že jedině tak dosáhne toho, co chce – být s milovaným Dancenym. Netuší, kam ji vedou, konsekvence svého jednání si nedokáže domyslet. Podle mě odejde do kláštera i proto, že nedokáže zpracovat jednání ostatních.
Herečka Denisa Barešová.
Ve filmových zpracováních se Cecilka nakonec vdá, inscenace se věrně drží románu.
Když přemýšlím jako žena v roce 2023, tak se mi konec, kdy Cecilka končí těhotná s Valmontovým potomkem, nelíbí. Strašně totiž podkuřuje mužům, naznačuje, že potomstvo Valmontů mezi námi zůstane, protože pokrevní následovník takového fantastického muže tu přece nesmí chybět! Pro mě by byl happyend, že Cecilka sice do kláštera odejde, protože to v tu chvíli cítí jako nejlepší řešení pro sebe, ale nevnímá to jako definitivní rozhodnutí.
Jen si potřebuje urovnat myšlenky. Ale když uvažuju z hlediska tehdejší doby – co se jí stalo a co všechno na ni „prasklo“ – myslím, že moc šancí vést normální život nemá. Skutečný happyend by byl, kdyby Danceny polknul svoje ego, všechno by si řekli a rozhodli se, že to spolu zvládnou. Vždycky fandím lásce. A myslím si, že tohle jsou zrovna dva lidé, kteří spolu být mají.
Román dodnes vyvolává rozporuplné reakce – skvěle zobrazuje téma manipulace, zároveň přiznává, že to, co se promine muži, se ženě nikdy neodpouští. Umírajícího Valmonta politujeme, ale pro markýzu slitování nemáme. Jak román souzní s tvým světonázorem?
Podle toho, jaký má člověk světonázor, román i vnímá. Nebezpečné známosti neotevírají čtenářům oči, spíš podporují názory, které v nás jsou. Podle mě jsou markýza i Valmont v jistém směru zrůdy, ale u markýzy alespoň vidíme, odkud její zlo pramení.
Svou prohnanost má jako cestu ke svobodě. Byla bych ráda, kdyby diváci vnímali naši inscenaci podobně, jako ji vnímá feministka ve mně – každá z žen ve Známostech se snaží nějak po svém osvobodit. Kdyby jejich snahy praskly, společnost by je odsoudila, což je tragické a bolestivé. U mužů by nad tím mávli rukou.
Od patnáctileté Cecilky jsi přece jen trochu vzdálená.
Můj obličej vypadá hodně mladě, rozhodně ne na dvacet sedm, pořád se mě někde ptají na občanku… (smích) Přesto jsem nechtěla, by Cecilka v mém podání byla infantilní. Snažila jsem se zdůraznit její nezkušenost, zmatenost a překvapenost, fakt, že nevidí moc dopředu. Vrací se z kláštera a dětské šaty jsou jí malé – fakticky i obrazně.
Po absolutoriu DAMU jsi nastoupila do Švandova divadla, pak jsi ale zatoužila být na volné noze. Čím to, že ses teď zase těsněji přimkla k Národnímu divadlu?
Na volné noze jsem byla tři sezony a teď jsem dokonce dostala dvě nabídky na angažmá. Nejdřív jsem z toho byla v šoku, měla jsem strach, ale řekla jsem si, že si to rozmyslím. Při zkoušení Známostí jsem se v Národním cítila dobře a svobodně, Lukáš a Martin mají nesmírně lidský, otevřený a přátelský přístup. Řekla jsem si proč to nezkusit? Chci se potkat i s dalšími lidmi a upřímně – láká mě velké jeviště, na velkém prostoru se cítím bezpečněji. Mám sice ráda detail, ale někdy mi dělá problém být před diváky fyzicky exponovaná, natož takhle extrémně blízko. Tváří v tvář nic neskryješ, na velkém jevišti ano.
Herečka Denisa Barešová.
Poprvé ses ovšem objevila na velkém jevišti historické budovy už v jedenácti letech jako Adélka v Pitínského inscenaci Babička.
Moji nejlepší kamarádku chtěla její máma přihlásit do Dismaňáku, tak navrhla, ať to zkusíme obě. Jako dítě jsem hrála na klavír, zpívala, a tak to vyšlo. Právě díky Dismaňáku jsem se také poprvé dostala i na jeviště Národního divadla. A bylo to hustý! Šla jsem na konkurz do zkušebny, tam seděl režisér Jan Antonín Pitínský, vůbec jsem nevěděla, kdo to je…
Inscenaci Babička jsem milovala. Byl to svět, kde jsem byla jen sama za sebe, bez rodičů; zkoušení a hraní jsem nasávala všemi smysly. Když jsem se pak po deseti letech vrátila do historické budovy na zkoušení Pýchy, dostalo mě to do kolen, okamžitě se mi vybavil ten pocit štěstí a blaženosti.
Rodiče tě vedli k divadlu?
Ne, spíš k tomu, že na prvním místě je vždycky škola. Máma je vystudovaná porodní asistentka, táta má ČVUT. Ale teď společně podnikají, mají Centrum pro těhotenství, porod a mateřství. Brácha je veterinářem a ségra šla taky trochu uměleckým směrem – zvolila si art direction. Rodiče hodně bazírovali na vzdělání, zároveň nás podporovali, abychom mohli dělat, co chceme a co si přejeme. Oni za minulého režimu nemohli. Jsou spíš konzervativní, o hereckém světě mají dodnes lehce zkreslené představy. Jak by ne, když jsem kolikrát na víkend k nim přijela rovnou z mejdanu. (smích) Herectví tedy v kořenech nemám.
Přesto ses nakonec rozhodla studovat DAMU.
Z Dismaňáku nás posílali na dabing a konkurzy do filmů, takhle jsem se dostala do Románu pro muže, měla jsem v něm jen tři natáčecí dny, ale úplně mě to uhranulo. A pak jsem nastoupila na hudební gympl a moje korepetitorka učila i Rozálii Havelkovou, dceru Ondřeje Havelky. Zrovna k ní hledali někoho do alternace v inscenaci Zločin v Posázavském Pacifiku.
Začala jsem s nimi jezdit na zájezdy a čichla jsem si tak ke skutečnému divadlu. V té době jsem účinkovala i v souboru OLDstars, který přímo navazoval na Dismaňák. Pak jsem jela na půl roku do Ameriky a po návratu se rozhodla, že talentovky na DAMU prostě zkusím. Ale říkala jsem, že se na to nesmím moc upínat, abych nebyla příliš zklamaná.
Studium v Americe ti vybrali vaši?
Přede mnou jel studovat do Ameriky už můj brácha. Já si strašně přála jet do Anglie, ale to bylo pětkrát dražší. Navíc jsem nechtěla opakovat ročník, a tak jsem se rozhodla jen pro půlrok. Teď bych dala nevím co za to, abych mohla někam do Montany na ranč, ale tehdy jsem toužila být ve městě, a tak jsem nakonec skončila v Kalifornii na předměstí LA. Jela jsem ke stejné rodině jako brácha.
Kalifornie je hodně specifická, žádná kultura, jen kino na parkovišti. Myslím, že přáním rodičů bylo, abychom odcestovali do zahraničí na delší dobu, povedlo se to až u ségry. Chvilku jsem s touhle myšlenkou koketovala i já, nebyla jsem si tady ničím jistá, chtěla jsem všechno odstřihnout, změnit prostředí.
Herečka Denisa Barešová se narodila roku 1995 v Praze. Odmala byla členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru, později působila v umělecké skupině OLDstars.
Už jako školačka si zahrála Adélku v inscenaci Babička na jevišti Národního divadla. Po gymnáziu vystudovala DAMU, posléze se stala členkou souboru Švandova divadla na Smíchově. Po odchodu z angažmá hostovala například v Dejvickém divadle.
Od nové sezony nastupuje do Činohry Národního divadla, kde ji aktuálně lze spatřit jako Cecile de Volagnes v Nebezpečných známostech režijního dua SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) nebo Kitty v inscenaci Pýcha a předsudek (režie Daniela Špinar).
Před kamerou se poprvé objevila už v roce 2010 jako Aneta ve filmu Román pro muže.
Je nositelkou prestižní Ceny Thálie a také dvojnásobnou nominantkou na Českého lva (seriály Kukačky a Podezření), na svém kontě má i další filmy (Laputa, Jan Palach, Krajina ve stínu, Promlčeno, Oběť či nejnověji Její tělo) nebo seriály (Božena, Guru, Chlap).
Asi je těžké udělat radikální krok.
S kamarádem režisérem Ondrou Štefaňákem jsme si před pěti lety řekli, že když se prezidentem stane Andrej Babiš, odstěhujeme se do zahraničí, já sama přemýšlela o Berlíně. Volby ale naštěstí dopadly jinak. Kdybych se teď nerozhodla pro angažmá v Národním divadle, možná bych stejně odjela, tolik věcí mě tady nedrží.
Pýchu a předsudek hraješ v Národním divadle se svými spolužačkami už sedmou sezonu…
(spontánně) … nechci naše role devalvovat, ale my tam opravdu hlavně běháme a ječíme.
A je to v sedmadvaceti těžší – pořád „běhat a ječet“?
Je, člověku se kolikrát nechce. Hodně jsem si to uvědomila po covidové pauze. Jak říká kolegyně a představitelka hlavní role Elizabeth Magdaléna Borová – když jsme inscenaci zkoušeli, měli jsme úplně jiný život. Pro mnoho z nás bylo těžké se pak zpátky naladit. Nejvíc jsem s tím zápasila v inscenaci Na větrné hůrce, kde taky hraju polodítě, často jsem si připadala až nepatřičně, musela jsem si roli víc přetavit k sobě. A naštěstí to zrovna u téhle inscenace šlo. Občas mám pocit, že bych tyhle dětské postavy měla už předat někomu jinému. Ne, že bych si připadala trapně, spíš přemýšlím, jestli tomu divák může věřit.
Promlčeno (2022) Denisa Barešová:
Máš pocit, že covid byl největší mentální přelom tvé generace? Něco jako „před Listopadem / po Listopadu“, či pro starší generace „před válkou / po válce“?
Myslím, že jsem díky covidu urazila rychlejší cestu, že jsem se dostala za dva roky někam, kam bych se jinak dostala třeba za pět let. Udělala jsem i určitá radikální rozhodnutí, například odchod z angažmá. Ze začátku to byly šťastné chvíle, pocit, že si můžu konečně odpočinout. Ale později, jak se dostává člověk sám k sobě, přicházely horší pocity. Přitom je to paradox, během covidu se mi nastartovala filmová a televizní kariéra. Změna proběhla zákonitě, vnitřní i vnější.
Facebook Deník Styl je tu pro každého.
Ve filmu a v televizi teď často dostáváš role psychicky deptaných, nepochopených žen, často i předčasných, osamělých matek.
Asi to jde dobře dohromady s tím, že mám mladý obličej, ale psychicky jsem už dál, že mladší postavě dokážu dát určitou hloubku. Anebo jde o způsob mého herectví před kamerou. Každý herec nebo herečka chce mít přece hluboké vrstevnaté role se spodními proudy. Jednou jsem hrála v seriálu, který jsem vzala jen kvůli finanční situaci – roli „veselé, bezstarostné holky“, postavy bez ničeho, bez přesahu.
Točilo se to extrémně rychle, později jsem se na to radši ani nepodívala. Ale ráda bych už hrála nějakou divokou, živelnou postavu. Teď jsem si dělala showreel ze svých rolí (krátké video shrnující předešlou práci – pozn. aut.), a je to mdlé. Můj nejlepší kamarád, režisér Michal Blaško, který režíroval Podezření, je vždycky příjemně překvapený, když mě vidí na jevišti, jak moc jsou mé divadelní a televizní role rozdílné.
Nahrává se anketa …
Říkala jsi – „feministka ve mně“. Dostáváš, nebo dokonce i hraješ role, které s tvým nastavením i nekorespondují, nesouzní?
Hraju na divadle jednu roli, se kterou opravdu nesouhlasím, ale už jsem si ji pro sebe dokázala přeskládat. Našla jsem si v ní skulinky, jak její příběh vyprávět tak, aby souhlasil s tím, co si myslím, s mým světonázorem. To je docela štěstí. Ale třeba v Kukačkách jsem vyhazovala některé věty. Nejen proto, že mi vadilo, že je vypouštím z úst, ale že je říká moje postava.
Marcela z Kukaček pro mě reprezentovala určitou část mojí generace, přišlo mi, že i já konečně reprezentuju mladou holku, která se snaží jednat a myslet svobodně. A byl to i scenáristický záměr. No, a občas tam byly věci, které šly proti tomu. Naštěstí se šlo domluvit a dát repliky pryč. Myslím, že je to v pořádku. Umění je úzce spjato s duší, a když budu součástí projektu, který podporuje něco, s čím nesouhlasím, to prostě nejde.
Přiznám se – ve druhé sérii Kukaček jsem tvé postavě přestávala rozumět. Marcela mi najednou přišla příliš vymyšlená, až nelogická. Proč by proboha milá a chytrá holka s ambicemi studovat neustále lavírovala v tak podivných vztazích, dávala hypotetické šance mužům, se kterými nemá mentálně nic společného?
Upřímně, taky jsem tomu nerozuměla. Podle mě by Marcela všechny ty kluky poslala někam. S doktorem by se – poté, co jí řekl a udělal – vůbec nevybavovala, s Lubošem by nic nerozjížděla. Marcela najednou dělala rozhodnutí, která jsem nechápala. Scénář rozvíjel Lubošovu postavu, ale ubral tím na Marcelině charakteru.
Když se se ale člověk účastní mimořádně úspěšného projektu, asi z něj nemůže jen tak vystoupit, ne?
Kdybych opravdu chtěla, vyvázat bych se asi mohla. Ale práci jsem potřebovala a chtěla, „svoji“ Marcelu jsem znala natolik, že jsem věděla, že se v ní dokážu dobře pohybovat. Přesto jsem tušila, že druhá série bude trochu nastavovaná kaše. I některé díly první série byly už natahované. Kolem seriálu zároveň vznikla dobrá herecká parta, to mě přesvědčilo. Přesto jsem byla rozhodnutá, že pokud bude třetí série, rozhodně do ní nepůjdu.
Hodně diváků Kukačky sledovalo s dětmi, zaznamenala jsem názor, že je to zajímavá vztahová učebnice. Blízká kamarádka mi dokonce řekla, že se díky Kukačkám se svými dětmi dostala k vysvětlení spousty témat – sex, umělé přerušení těhotenství, nevěra…
To je strašně hezký, že to říkáš, a mám radost, že uvědomělý rodič může k tomuhle seriál využít. Myslím, že diváci měli u Kukaček moc rádi konkrétní charaktery, to mi potvrdili i lidi z mojí bubliny. I přes výhrady jsem nakonec za Kukačky vděčná, hodně jsem se na nich naučila. Nejvíc si ale považuju minisérie Podezření, od začátku jsem cítila, že to bude skvělé a výjimečné. A bylo, od začátku až po premiéru na Berlinale a nominace na Českého lva. Vděčná jsem i za setkání s Robertem Sedláčkem v Palachovi, s Bohdanem Slámou v Krajině ve stínu…
S Robertem Sedláčkem jsi natočila i film Promlčeno, silný příběh na téma zneužitelnosti médií. Jak vnímáš nutnost medializace a odhalování soukromí, které se se slávou pojí?
Upřímně, kdybych mohla „zrušit slávu“ a vykonávat profesi bez ní, udělala bych to. Cítím obrovskou zodpovědnost za to, co veřejně vypouštím z úst. Ne, že bych samu sebe brala tak vážně, ale vím, že můžu mnohé lidi ovlivnit. Znám to totiž i z druhé strany. Ale taky vím, že svůj hlas můžu použít k tomu, abych upozornila na důležité věci. Rozhovory jsou pro mě náročné, nerada mluvím obecně, vždycky chci předat něco konkrétního.
Když ale děláš čtyři velké rozhovory po sobě, zákonitě se opakuješ, i otázky se opakují. Po vysílání druhé série Kukaček už toho na mě bylo moc. Dneska se navíc všechno překlápí na web. Když na mě začaly všude moje rozhovory vyskakovat, řekla jsem si – dost! Tohle je můj první rozhovor od ledna.
Pečení, kterému se intenzivně věnuješ, je koníček, nebo ventil?
Pečení je mojí součástí od rané puberty, nedokážu si představit, že bych byla bez něj. Říkáš to přesně – ventil, koníček a teď už i brigáda, protože jsem začala pracovat v pekárně. Je to prosté, dělám rukama a vidím výsledek, který stoprocentně někomu udělá radost. Chtěla jsem tam pracovat už dávno, ale nastoupila jsem tehdy do Švanďáku a nešlo to skloubit. A teď to vyšlo. Věděla jsem, že budu mít pár měsíců volnějších, tak se snažím čas využít.
Kdo tě k pečení přivedl?
Máma s babičkou, o víkendu u nás bylo vždycky napečeno. A taky jsem byla u toho, když propukl boom pečení a receptů na internetu. Probíhalo to klasicky – nechtělo se mi učit, kamarády v Újezdu nad Lesy jsem už moc neměla, a než bych dojela do centra Prahy za spolužáky, uběhla by hodina. Na televizi se mi koukat nechtělo, tak jsem šla do kuchyně.
Takhle to začalo, nejdřív jako zábavná prokrastinace, kdy jsem se snažila vyhnout i nepříjemným povinnostem. Úplně jsem pečení propadla. Miluju cukroví i jídlo celkově, ale samozřejmě to není tak, že když upeču koláč, celý ho sním – teda, někdy během pár dnů jo! Ale spíš část někomu donesu, věnuju. Do toho žiju zdravě, sportuju. Myslím, že to mám dobře vybalancované.
Nerada se ptám na extrémně osobní věci, tak začnu oklikou. Můj blízký kamarád, tvůj bývalý kolega i zarytý fanoušek, herec Miroslav Hanuš, mi o tobě řekl: „To ti je zajímavé, proč takhle hezká a chytrá holka je furt sama.“
(smích) No jasně…
Tak proč?
Je toho víc dohromady. Po mém posledním vztahu začal covid, měla jsem v sobě hodně řešení, neseznamovala se s lidmi, na dlouhou dobu jsem přestala i pít alkohol, tudíž jsem nechodila na večírky. Single jsem několik let. Neměla bych problém to změnit, ale taky mi nevadí být sama. Jsou lidi, co samotu nezvládají, jdou ze vztahu do vztahu. Já to tak nemám. A taky strašně moc pracuju, a když nepracuju, potřebuju být sama se sebou. Mám kolem sebe ale i další lidi. Blízké kamarády, na vztahy s nimi mi zásadně záleží. Mojí sestru, to je můj nejbližší člověk na širém světě, permanentně jsme v kontaktu, když můžeme, tak se vidíme. Brácha už má svoji rodinu, nevídáme se tak často, ale máme společnou rodinnou skupinu na Messengeru, víme o sobě, myslíme na sebe.
A co rodiče, už se smířili s tvojí hereckou kariérou?
Myslím si, že kdybych jim teď řekla, že jdu studovat další vysokou školu, byli by štěstím bez sebe. DAMU jsem procházela úspěšně, od děkanky jsem dokonce dostala cenu, poté získala angažmá v divadle, takže jsem měla perfektní cestu, téměř snovou. Na premiéry naši chodí, podporují mě, řekli mi, že by mě podpořili, kdybych chtěla zkusit kariéru i někde jinde. Táta měl radost, když jsem byla zařazena do žebříčku Forbes „30 pod 30“, a vždycky mě upozorní, když vyjde dobrá kritika.
Kdo je tedy tím, na jehož názoru ti nejvíc záleží?
Zajímá mě názor lidí z oboru, třeba právě Michala Blaška. Oba jsme podobně nastavení, hodně nároční. To není arogance, dokážeme ocenit i dílčí věci, ale z máločeho si sedneme na zadek. Stejně tak mě zajímá názor mojí ségry a nejbližších přátel. Nemám problém číst komentáře na ČSFD i i-divadle, někdy se tam člověk dočká konstruktivní kritiky, jindy je patrné, že hodnotitel spíš řeší osobní sympatie či antipatie. A já taky nemiluju úplně všechny lidi na světě. Když někdo napíše: „Barešová je standardně uřvaná jako vždycky!“, tak se mě to nijak nedotkne. Protože jinak mám reakce většinou dobré. (smích)
Řekla bych, že dokonce patříš k herečkám, kterým se negativní kritiky a komentáře téměř vyhýbají.
Myslím si, že jsem se divákům zapsala do paměti i duše právě Marcelou, její charakter mají rádi, taky jsem relativně otevřená a působím normálně. V běžném životě to ale může být jiné, určitě jsou lidi, kteří mě nedávají. I když se tvářím normálně, vypadám brutálně naštvaně. Poslední dobou to řeším hodně na terapiích. Když rozhořčeně vyprávím, jak to probíhá na natáčení, jak jsem v některých věcech radikální, můžu působit jako problémářka. Ale já si tak nepřipadám.
Proč jsi začala chodit na terapie?
Před pár lety se u mě objevily určité problémy. Myslela jsem, že mi pomůžou terapie, na které jsem se snažila relativně pravidelně docházet, měla jsem skvělou terapeutku. Pak začal covid, říkala jsem si – jasně, teď se to přeruší, pak zase nastoupím. Jenže jsem nenastoupila a psychicky se pořád zhoršovala. Začaly se u mě prohlubovat těžké deprese, které jsem bohužel hned nerozpoznala. Rok a půl teď docházím na psychoanalytickou terapii, poslední dobou dokonce dvakrát týdně. Když mám hodně práce, v kombinaci nedostatku spánku s únavou, můj stav se zákonitě zhoršuje. Původní problémy, se kterými jsem poprvé na terapii přišla, se transformovaly už v něco jiného. Před rokem jsem začala brát antidepresiva, to mi hodně pomohlo. Teď se naštěstí cítím mnohem lépe. A mluvím o tom.
Takže rozhovory mohou mít skutečně i pozitivní zpětnou vazbu.
Neplánovaně jsem tím hodně lidem pomohla. O depresích mluvím otevřeně i proto, že v mojí bublině není duševní a psychické zdraví tabu. Ozývají se mi cizí lidé procházející něčím podobným a svěřují se mi, že jim moje upřímnost pomohla. Ale zároveň se na mě obrací čím dál víc kamarádů… To je i děsivé – že najednou vím, kolik lidí kolem mě se trápí a potřebuje pomoct.
Myslíš, že se dnes trápí víc lidí? Není to jen tím, že se o tom víc mluví?
Myslím, že platí obojí. Tahle šíleně zrychlená doba je pro náš mozek i duši nepřirozená. Všichni jsme tak nezvladatelně přehlcení, že je to s naším duševním zdravím čím dál horší. Vyrůstá tady celá generace lidí, která je přehlcená už od malička a bere to jako normální.
Udržitelnost neplatí jen v ekologii
Přehlcenost se ovšem týká i práce. Kukačky jsi točila souběžně s filmem Její tělo. To je přece šílené – natáčet paralelně dvě mentálně rozdílné role, těhotnou ženu a sportovkyni, skokanku do vody. Každá z těch rolí chce i jinou fyzickou proměnu těla.
Strašně špatně se to sešlo. Casting na film jsem dělala už před pěti lety, ale pořád chyběly peníze, byl to takový vymodlený projekt. Pak se rozhodlo, že se bude točit druhá série Kukaček. Obě dvě produkce bohužel nejednaly fér – jedna strana lhala, druhá neměla natáčecí plán. Odnesla jsem to úplně nejhůř, jak jsem mohla. Tělo nakonec ani fyzickou proměnou neprošlo, bylo tak ve stresu, že nemělo šanci, byla jsem vyčerpaná už dopředu. Začala jsem natáčet, jeden den tam, druhý den tam. V noci mě budily panické ataky, občas jsem měla strach, že se ani nevzbudím. Zpětně je mi to hrozně líto, ani jednu z prací jsem si neužila a byla jsem permanentně vyřízená. Bylo to strašně těžké, a už to nikdy nechci zažít.
Co s tím?
Teď už dokážu vyhodnotit, jak moc mi za to projekt stojí, jsem zkušenější. Nerozhoduju se jen podle scénáře, ale i profesionality štábu a podmínek. Někteří producenti jsou skutečné hyeny, zmáčknou tě a vysají. Je jim jedno, že bys měla například spát, a to nepřeháním. Bohužel mnozí herci na tyhle podmínky přistupují, vražedné tempo jim nevadí. Jsme nahraditelní, a když si dám do smlouvy konkrétní podmínky, vykašlou se na mě a najdou si někoho jiného. Bavili jsme se o tom s kolegy z Dejvického divadla, jestli není řešení začít si plošně dávat do smlouvy nějakou klauzuli, která by mohla zlepšení podmínek výrazně pomoct, ale jsem v tom spíš skeptická.
Jsme společnost, která je solidární, když se jedná o katastrofy, nemoci, úmrtí. Ale v pracovních věcech to nedokážeme, máme totiž v sobě zakódovaný odpor k „odborářství“.
Máš naprostou pravdu. Cítím v tom bezmoc. Udržitelnost přece neplatí jen v ekologii. Seriálová i filmová tvorba dostává šílené obrátky, zhoršují se podmínky, snižuje se počet dnů na jeden díl. Nechci to podporovat.
A co bys naopak podpořila ráda?
V srpnu budeme ve Strážnici točit debut režiséra Ondřeje Hudečka, satirickou komedii v hlavní roli s Matyášem Řezníčkem. A taky se blíží festival ve Varech. Minulý rok jsem tam měla jen samé PR povinnosti, nestačila jsem jít na žádný film. Pořád jsem jen něco prezentovala, líčila se nebo ležela vyřízená na hotelu. Letos si chci festival pořádně užít! Takže se hlavně těším na kamarády i na filmy.
24
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
