Vzpomenete si na první návštěvu barrandovských ateliérů?
Ne. (smích) Už si ani nepamatuju, jaká čísla ateliéry měly. Mám na tu dobu trochu podivné vzpomínky. Třeba si pamatuju, že se moje první automobilová bouračka stala cestou z Barrandova. Nejela jsem do té doby mockrát autem a bylo náledí a nasněženo. Můj muž mi tehdy říkal, že to je nejhorší povrch a poradil mi, že musím brzdit rychlostmi. Já skutečně nějakou rychlost zařadila, ale protože jsem pustila pedál, dostala jsem smyk o autobus a skončila ve sloupku u vstupu do jedné vily a klíček jsem měla zaražený v hlavě. To si pamatuju dobře…

Co dalšího se vám vybaví?
Také si pamatuju, že jsem jednou točila s pejskem, který byl ve velmi špatném stavu. Když jsem vstoupila do maskérny, povídá Jana Brejchová, která tam seděla a viděla, jak se ten pejsek plazí: „Ten ti chcípne.“ Já ji pak kvůli tomu chvilku neměla ráda. Ale toho psa se mi podařilo vyléčit, a sice tak, že jsem ho natírala ručníkem politým alpou.

Iva Janžurová o tom, jak si užila léto a co ji čeká:

Iva Janžurová | Video: se svolením Mariana Dvořáčka

A bylo i nějaké hodně zajímavé natáčení?
Pamatuju si naše maskérny s Menšíkem, Sovákem, Kopeckým… Byla jsem mladší, neustále byli vůči mně galantní a všelijak na mě krásně mžourali a říkali mi velmi vtipné věci. Vždycky jsem se mezi ně moc těšila. Jednou jsme si tam s Petrem Čepkem stěžovali panu maskérovi, že vůbec neumíme na ten den text. On spěchal krmit králíky, ale při líčení nás ho učil. To byla veselá historka.

Na Barrandově bývala i legendární hospoda…
Ano, hospoda u pana Kouby, kde se scházeli filmaři, kteří zrovna pracovali v ateliérech. Tam jsem vždycky po všech režisérech, se kterými jsem nepracovala, šilhala, ale nic z toho nikdy nevzniklo. Jen mi jeden řekl, že mám hezké uši. (smích) Stejně mě ale neobsadil. Ta doba byla krásná, ještě plná poezie. Pak už se na obědy přestalo chodit, nosily se svačiny nebo byl catering.

Brala jste pány Menšíka, Sováka a další jako kolegy, nebo pro vás byli něčím víc?
Byli pro mě druhá rodina. Ocitla jsem se v prostředí komediálních herců, když nepočítám Petra Čepka v Petrolejových lampách a Abrháma v těch jeho vážnějších rolích. Ale mezi komediálními herci, jako byli Menšík, Sovák a další, jsem se opravdu cítila jako v rodině a ještě pěkně, protože jsem z nich byla nejmladší. Cítila jsem se jako benjamínek a oni se tak ke mně taky chovali. Stellinka Zázvorková, moje nádherná a moc přející kolegyně, mi vždycky nenápadně, ale dobře poskytovala rady. (smích)

Iva Janžurová hrála s Vladimírem Menšíkem a Jiřím Sovákem například ve filmu Což takhle dát si špenát:

close Iva Janžurová info Zdroj: Profimedia zoom_in Iva Janžurová

Dávala je často?
Dávala. (smích) Ale hezky, v dobrém. Faktem ovšem je, že jsem to prožívala všechno velmi rychle. Kdybych to shrnula, bylo to ve velkém časovém vypětí. Hrála jsem do toho v divadle, zkoušela v divadle, točila seriály v televizi, jezdila na natáčení filmů… Spoustu věcí už jsem ani nemohla dělat, protože se mi nikam nevešly. Byl to pres, ale rodina těchto komediálních kolegů pro mě byla vždycky nejmilejší, nejveselejší, hodně jsem se s nimi nasmála.

Když vás režisér Roman Vávra oslovil, zda nechcete v jeho dokumentu zavzpomínat na éru Barrandova, co jste mu řekla? Nechce po vás každý vzpomínání?
S Romanem Vávrou jsem točila pohádku Čert ví proč, která shodou okolností nedávno běžela v televizi. A protože jsme se dlouho neviděli, těšila jsem se na něj, věnuje se teď už spíš dokumentům. Chtěla jsem mu říct, že by mohl zase natočit film, hlavně tedy se mnou. (smích) Proto jsem do toho šla, že ho dobře znám. A tak jsem se ocitla v křesle, ze kterého jsem zprvu povídala různé nesouvislé zprávy o natáčení na Barrandově. Tu a tam jsem si na něco vzpomněla, ale nejsem typ pamětníka.

Ani doma si pro sebe občas nezavzpomínáte?
Zrovna včera se mi dostaly do rukou při úklidu materiály, jak na mě kdysi spadla kulisa. Četla jsem dopisy mezi ředitelem a mým Remundou, co si psali a co jsem psala já souboru, a říkala si, že to byla velká aféra, ke které dnes, když se mě na ni někdo ptá, už uvedu jen: Přežila jsem to. A maximálně dodám, kolik kulisa vážila. Ale proč o tom mluvím… Řekla jsem si, že kdybych takhle vydržela se tu a tam doma přebírat v materiálech, mezi které patří i smlouvy na jednotlivé filmy, které jsem natočila, vybavím si spoustu situací, které bych mohla dál rozvést, ale nevím jak.

Knižně?
Jak se znám, spíš se zase budu pokoušet psát nějakou komedii než archivovat svoje vzpomínky. (smích)

I ve dvaaosmdesáti jste pořád nezmar. Neustále něco točíte, hrajete v divadle, píšete…
To je pravda. Teď mám hodně divadla, u filmu to není tak silný. S Alicí Nellis možná budu dělat jeden hezký seriál, už jsem četla pět scénářů a líbí se mi.

Máte čas dívat se na televizi?
Zrovna včera jsem se dívala na Špinarku a nenápadně sleduju různé mlaďochy, co dělají a co se od nich dá čekat, protože musejí předvést zase něco novýho.

Sledujete občas i své filmy?
Ano, ČT art teď zrovna vysílal Píseň pro Rudolfa III. Občas někde objevím i něco jiného. Jsem divák, který na to nemá čas každý večer. Ale když mám volno, ráda si televizi pustím. Mám tištěný program, do kterého se dívám. Pamatuju si pak vizuálně, co dávají.