Vaše kariérní rozpětí je dost široké. Od zpěvu přes hraní v seriálech po účinkování v muzikálech. To všechno jste vždycky chtěla dělat, nebo něco z toho přišlo náhodou?
S odstupem času můžu říct, že jsem to chtěla dělat vždycky. Odmalička jsem ráda tančila, zpívala a nakrucovala se. Oblékala jsem máminy šaty a na schodišti naší domovní chodby se odehrávaly moje první koncerty. (smích) Jen já a moje představy. Zagorová, Vondráčková, Rottrová – moje vzory.

Bydleli jsme na stadionu, byla tam místnost, odkud se komentovaly fotbalové zápasy a já tam tajně chodila krást panu komentátorovi mikrofon (smích), abych byla se šňůrou omotanou kolem ruky a vystrčeným malíčkem opravdu, řečeno dnešním jazykem, „cool“ zpěvačka. Chodila jsem do sboru, na hodiny klavíru, na taneční kroužek jako stovky či tisíce stejně starých dětí. Ale uvnitř mě byl hlásek, který říkal, v tomhle jsi opravdu šťastná. Ač to bude možná znít trochu zvláštně, teprve ve třinácti letech jsem se dozvěděla, že existuje škola, kde se budu moct učit zpívat, hrát i tančit. Konzervatoř. To byl objev! A později splněný sen.

Video ukazuje vystoupení v muzikálu Vlasy: 

| Video: Youtube

Především muzikálů máte na kontě spoustu. Teď účinkujete v dalším s názvem Biograf láska. Je to obor, kterému se do budoucna chcete věnovat?
Muzikál miluju. Ten obor si mě sám zavolal. Vycházela jsem školu, když mi vyšel konkurz na velkou muzikálovou roli, pak přicházely další a další nabídky. Dostala jsem důvěru a dodnes si toho velmi vážím. Dneska mi vyhovuje hrát v muzikálu, občas si zahrát činohru, zpívat svoji vlastní muziku nebo být v roli sboristky Marie Rottrové, Vojty Dyka nebo Báry Polákové. Teď jsem natáčela seriál. Ode všeho něco, pestrý repertoár a dobrý tým lidí, to je moje budoucnost. Tak bych si ji přála.

Jaká z muzikálových rolí vás zatím nejvíce oslovila?
Určitě je mou srdcovkou Líza Doolitlová v My Fair Lady. Na divadle je krásné, že si můžeme odžít životy jiných, pochopit jejich nitro a transformovat tak sebe. Líza všem ukazuje, jak nás ovlivňuje okolí, a také že kdykoli se můžeme stát jinými, lepšími. Je to i tak trochu o mně, v čerstvých čtrnácti jsem přijela do Prahy z Mohelnice a měla jsem se co učit. Jinak jsem vždycky nejvíc pohlcená tou rolí, kterou aktuálně dělám, což je v tuto chvíli Jana v již zmiňovaném Biografu láska. Vše se v něm nese v duchu Hančiných písniček, a je to moc fajn. V jejich písních je opravdu život sám. Je čest a radost stát na jevišti a moct je zpívat. Mrzí mě, že loni přišla zpráva ze všech nejsmutnější… Nemám slov… Ale hlas zatím ano. A tak nezbývá než ZPÍVAT!

Je někdo, koho máte teď ve svém oboru jako vzor?
Mám hodně oblíbených hereček, zpěvaček, taky spoustu talentovaných kolegů a kolegyň, mám oblíbené filmy i filmové muzikály a jak zraju, zjišťuju, že se dívám z jiné perspektivy a vidím jiné věci. Vzor úplně nemám, řekla bych, ale ráda sbírám inspiraci a učím se od těch, kteří mě mají co naučit.

Vystudovala jste hudebně-dramatický obor na Státní konzervatoři Praha, kde vás učila Jana Preissová, Jaroslav Satoranský a další… Co by vám jako bývalé studentce dnes pravděpodobně řekli?
Kdyby nežili, mohla bych se dojímat a domnívat… Možná by mě i něco napadlo. Ale teď by mi udělalo radost, kdybyste se jich zeptali. Rozhodně vím, že principy, které nám vtloukali do hlavy, fungují a opravdu se snažím, aby jejich čas se mnou nebyl promarněný. A hlavně jim děkuji, že jsem mohla být jejich žačkou, bylo to velmi příjemné a inspirativní. Dodnes si pamatuji jejich první vyučovací hodinu. A vím, že i v tom jsem měla velké štěstí. Že jsem potkala právě je dva.

Měla jste možnost si s některým z nich i zahrát?
Zatím ne, ale třeba na to ještě dojde.

V rámci spolupráce s návrhářkou Martinou Pipkovou Loudovou jste si vyzkoušela i fotomodeling. Kariéra modelky vás nikdy nelákala?
A víte, že kdysi lákala? A vlastně už se asi i pomalu rozebíhala. Pak ale přišel dopis z konzervatoře, že mě přijali, a moje pozornost se ubrala jiným směrem. Modeling je zajímavá zkušenost, ale zpívá a tančí se tam jen o přestávkách nebo po práci, proto ho dělám ráda,ale jen občas. A s Martinou je to vždy milé setkání a spolupráce. Její modely jsou tak slušivé. Plus oceňuji, že vše šije udržitelně a ve vlastní dílně v Čechách.

Fotíte se ráda, nebo to berete jako nutné zlo?
Nejdřív se mi do toho vždycky strááášně nechce, ale když je dobrý fotograf, tak je to vždy hezká práce, která mě na konci dne opravdu baví. A příště se mi zase strááášně nechce. (smích)

V roce 2019 se vám narodil syn Matyáš. Jak se vám podařilo skloubit kariéru s mateřstvím?
Podařilo se mi to hlavně díky manželovi, protože u nás v rodině platí, že je to dítě opravdu naše, staráme se o něj nejraději společně a vždy každý podle možností. Jednou mám víc práce já a jindy manžel. Ale on je skvělý manažer, takže i když má hodně práce, umí si ji zorganizovat tak, že o nás skvěle pečuje, toho si opravdu vážím. V druhé řadě, když byl Maty miminko, kryla se moje mateřská s obdobím, které jsme všichni zažili, kdy byla divadla zavřená, kultura hodně upozaděná, takže jsem ani nic nepropásla. Náramně jsem si to užila a měla jsem ty obyčejné chvíle a dny, kdy jsme se všichni zpomalili a zastavili, vlastně ráda. V tomto období vznikla také moje první písnička z chystaného alba, jmenuje se V obyčejných dnech.

Řekla byste o sobě, že jste spíš kariéristka, nebo rodinný typ?
Myslím, že jsem cokoli, ale určitě ne kariéristka. Ono se těžko definuje rodinný typ. Rozhodně mám ráda harmonii, pohodu a domov, ze kterého je cítit láska. A to u nás je a já si každý den uvědomuji, že to není samozřejmé.

Váš manžel není z branže, je stavař, můžete prozradit, kde jste se seznámili?
Můj muž je velký divadelní fanoušek a takhle nějak to bylo i s tím naším seznámením. Viděl mě v Bernsteinově Mši, kterou jsme dělali s Vojtou Dykem a B-Side Bandem. My jsme velká osudová láska, ovšem zamilování na první pohled to rozhodně nebylo, hledali jsme si k sobě cestu poměrně dlouho a složitě. Ale je pravda, že už na první (tehdy pracovní) večeři jsem se s ním cítila tak, jako je mi po jeho boku i dnes. Podívat se na svět očima těch druhých otevírá srdce.

Berete ho s sebou do společnosti?
Nejradši.

Mnoho umělců má touhu získat Thálii, Českého lva apod. Jaká je vaše profesní meta?
Dělat dobrou práci, se kterou budu spokojená. Těšit lidi, vyprávět jim příběhy. A jestli půjde kolem mě nějaké ocenění, zastaví se a řekne: Kačenko, dobrý, tak si s ním třeba zatančím. Důležití jsou hlavně diváci, kteří naši práci oceňují pokaždé, když si koupí vstupenku do divadla nebo třeba na koncert. A to je v dnešní době víc než dost. Pokud ještě navrch k tomu odcházejí z divadla odpočinutí, nadšení nebo třeba dojatí, pak naše společné setkání při představení přineslo, co mělo, a není co víc si přát.