Karel Heřmánek mladší: Být srovnáván se svým otcem bylo trochu stigma

Váš tatínek se nesmazatelně vryl do paměti jako Fešák Hubert. Stává se, že slýchám na vaši adresu: „Fešák Hubert to není…“ Jaký z toho máte pocit?
Být srovnáván se svým otcem, který se navíc jmenuje stejně jako já, bylo – a doufám, že už není – určitě trochu stigma. Vlastně už od malinka, ve škole, jsem slýchával: „Nemysli si, že tohle můžeš, když jsi Heřmánek!“ Tehdy jsem vůbec nechápal, kam tím ten člověk míří… Později na DAMU jsem cítil jakési očekávání, co ze mě vypadne, jaký budu… „Jsi Heřmánek, tak se ukaž!“ Mojí pedagožkou byla Eva Salzmannová, se kterou táta kdysi hrál v představení A tak tě prosím, kníže. Kromě toho se táta znal s Láďou Mrkvičkou a mnoha dalšími mými profesory, takže to nebylo snadné. Ale možná že tenhle pocit byl jen v mé hlavě.

Recept na šťastné manželství? Doma jsem pánem kuchyně, říká Oldřich Navrátil

Jak jste se s tím, že vám jméno Karel Heřmánek šlape na paty, vyrovnával?
Snažil jsem se najít si svou vlastní cestu – o což se konečně snaží i jiné děti slavných rodičů, ale nijak vědomě jsem se ze stínu otce vymanit nechtěl.  Logicky jsem směřoval do Divadla Bez zábradlí, i když v jedné chvíli jsem nevěděl, zda právě ono bude mít pro mě budoucnost. To bylo tehdy, kdy jsem odešel studovat a později i na dva roky pracovat do New Yorku.

Ale nakonec jste po návratu v Divadle Bez zábradlí skončil… Nemůže to vypadat tak trochu jako protekce? „Nemá kde hrát, půjde k nám.“…
Protekci bych chápal třeba ve spojitosti toho, že jsem šel na školu, ale tohle je byznys jako každý jiný, když hraju v rodinném divadle, tak to přece není protekce. Když jde řezník pracovat do firmy svého otce, tak vlastně pokračuje v tradici. A jeho zaměstnavatel na sebe bere zodpovědnost, že odvede dobrou práci, ať už je to rodinný příslušník nebo kdokoli jiný.

Jaké to v začátcích bylo být v divadle pod kuratelou neboli dohledem rodičů?
Dnes už to tak není, ale když jsem do divadla přišel poprvé, tak jsem možná rodičovský dohled vnímal, protože co řekl tatínek-režisér, tak to platilo! Ještě jako student na DAMU jsem od něho dostal malou roličku indického boha alias ředitele banky ve hře Indická banka. Připravoval jsem se na ni opravdu důkladně – sehnal jsem si Inda, který mi ji načetl a já se ji naučil v bengálštině! Byla to tak trochu sranda, ale pro mě byly první zkušenosti na jevišti cenné, nemluvě o tom, že jsem se tak pomalu seznamoval i s provozem divadla.

Jaké to vůbec je nechat se režírovat vlastním otcem, odporujete mu? Přitakáváte? Je mírnější, přísnější?
Je to trochu problém, ke mně si dovolí to, co by si třeba nedovolil k ostatním. A já jsem schopen mu to později, když se začneme dohadovat, tvrdě vrátit. V tom je to těžší, na druhou stranu máme možnost, kromě toho, že se pohádáme, sdělit si navzájem i osobnější názory na tu danou věc. Což je jistě ku prospěchu věci.

Nedávno jste převzal od svého otce v Divadle Bez zábradlí funkci principála. Jak jste se s tím vyrovnal? Váhal jste?
To, že chce táta svoji práci pověsit na hřebík, jsem nezjistil ze dne na den, bavili jsme se o tom delší dobu. A jednoho dne řekli s mamkou, že už si chtějí odpočinout a mít víc času sami na sebe.  Je pravda, že to přišlo v dobu, která bylo nesmírně náročná, ale jsme zavedené divadlo, máme svoje diváky a rozhodně by byla škoda neposunout ho dál.

Adéla Gondíková: Jsem pořád plná smíchu. Jirka se diví, ale má na to odpověď

Rozhodujete jako principál i o tom, co se bude zkoušet, hrát?
Jsem uměleckým šéfem, takže ano, mluvím do toho, jaké hry by se mohli u nás dělat. Je to však předmětem k diskuzi s celou rodinnou radou. Například nově připravovaná Okupace je nápad, který vznikl u stolu s rodiči, kteří shlédli film a upozornili mě na divadelní prostředí, do něhož je děj zasazen. Realizaci nahrával také fakt, že se osobně znám s autorem scénáře, který mi dal zelenou.

Měl jsem jasnou představu, že adaptaci textu svěřím Kryštofovi Pavelkovi a jaké herce společně s režisérem Adamem Skalou oslovíme. Jak toto snažení dopadne se můžete přijít přesvědčit již 28. listopadu, kdy je světová premiéra. Dávám ale také prostor našim hercům, kteří mohou přijít s nápadem, co by u nás rádi realizovali. Jsou konec konců spoluautory jednotlivých inscenací. Na mě je potom “jenom” ta zodpovědnost a dát to celé dohromady.

Zdroj: Zdroj: Profimedia

Jste pro to, aby se klasické hry implantovaly na současnou dobu?
Dělat představení, které nerezonuje se současnou náladou, je zbytečné. Myslím, že směřování, kterým se ubírá poslední roky naše dramaturgie, je odpovědí samou o sobě. Mělo by se přemýšlet nad tím, proč představení dělám, a nejen na něj nahnat diváky a koukat na zisk. Divadlo by mělo být nástrojem ke vzdělání i pobavení.

S vaším divadlem je spojená i vaše žena Nikol Kouklová, nakolik spolupracujete?
Nikol do divadla přináší obrovskou energii, nápady, kontakty, organizuje různé Off Programy a v neposlední řadě má na starosti celkovou propagaci Bez zábradlí. Je zkrátka vidět, že divadlem žije a baví jí to. Aktuálně jsme spolu řešili vizuální naší novinky nebo také problémy spojené s provozem. Víte, on se tomu člověk zkrátka nevyhne… Musíme si ale dávat jasné hranice, aby nás to nepožralo. A potom se také vídáme na jevišti ve hrách Mnoho povyku pro nic, Cabaret, Iliada a Hra, která se zvrtla. Tam si to už spíše užíváme. Hrát je vpodstatě jednodušší, než řešit provozní záležitosti.