Kliknutím zvětšíteVáš odchod z Městských divadel pražských po pětatřiceti letech spoustu lidí překvapil. Je tajné, proč jste odešla?
Není. Na začátek bych ráda uvedla, že jsem výpověď rozhodně nedala, jak se psalo v bulváru. Ta situace byla úplně jiná, asi jako u většiny kauz, o kterých se píše. Už patnáct let jsem měla v Městských divadlech pražských smlouvu, která mi garantovala minimálně dvě představení do roka, byla jsem honorovaná za představení a měla jsem prioritu, což znamená, že jsem patřila k členkám souboru, i když jsem tam nebyla v angažmá. Tenkrát jsme se na tom dohodli s panem režisérem Svojtkou a panem ředitelem Zajícem, abych měla volnější ruce a mohla točit, protože jsem byla matka samoživitelka a nemohla jsem ze třinácti tisíc čistého, i když jsem hrála dvacet představení do měsíce, existovat a u toho netočit. Takže jsme se tenkrát takto dohodli.
Jenže nové vedení tu smlouvu přestalo akceptovat a ta nějak vypršela. Nicméně mi tam zůstalo ještě několik představení, která jsem dohrála a která už se neobnovila, kromě představení Otec, které bude teď uvádět Divadlo pod Palmovkou, z čehož mám velkou radost.
Znamená to, že se teď divadlu budete věnovat méně a upřednostníte seriály a dabing?
Ne, to rozhodně neznamená. Jednak teď seriál žádný nemám a pak dabing mám sporadicky. Jezdíme s představením Nejstarší řemeslo, které režíroval můj milovaný Petr Svojtka, s nímž jsem udělala nepřeberné množství inscenací. A právě s tímhle představením pod produkčním vedením Michaely Dolinové jezdíme po vlastech českých a hrajeme ho i v Praze. A také mě čeká, jak už jsem zmínila, obnovená premiéra Otce. Za obě představení jsem moc vděčná. V Městských divadlech pražských jsem byla pětatřicet let a odehrála jsem tam kolem stovky velkých rolí.
Pětatřicet let je přece jenom kus života. Na jaké období v divadle nejraději vzpomínáte?
Měla jsem tam taková tři období. První, když jsem tam přišla a vzala si mě pod svá křídla moje paní profesorka Jaroslava Adamová. To mi bylo sedmnáct let a dělali jsme tam inscenaci Drobečky z perníku od Neila Simona s Láďou Vymětalem. Krásné bylo i další období, kdy jsem pracovala s Milanem Schejbalem, což byl můj první šéf. To už jsem byla v angažmá v ABC a hrála jsem v představeních jako Funny Girl, Marie Antoinetta a dalších.
A to třetí období?
Třetí nádherné období bylo, když tam nastoupil Petr Svojtka. S tím jsem dělala, jak už jsem říkala, nepřeberně krásných her. Vyvrcholilo to tou poslední Kdo se bojí Virginie Woolfové? od Edwarda Albeeho. Dělali jsme i hry se zpěvy jako třeba Bedřich Smetana: The Greatest Hits. Bylo to velmi krásné období a jsem za něj moc vděčná. Teď jsem se ale dostala do situace, kdy jsem tam nebyla chtěná a ani jsem se nechtěla účastnit toho, co se tam děje. Nastal tedy vcelku přirozený životní proces.
Nerozmlouvali vám kolegové odchod?
Pár lidí z toho překvapených bylo, ale tak to většinou bývá, že nový šéf si tam vezme nové lidi. Uchytila jsem se tam paradoxně dlouho, přes tři šéfy, a hrála, až se hory zelenaly, ale teď asi nastal čas, kdy jsem měla odejít. S lidmi, kterým to líto je, jsem v kontaktu. Týká se to třeba Veroniky Kubařové, která byla moje kolegyně. Společně jsme tam hrály a ona pak odešla do Dejvického divadla. Pořád jsme kamarádky, patří mezi mé věrné blízké, pojí nás něco moc krásného.
Veronika Gajerová
V případě Otce jde o vtipnou tragikomedii o smutném fenoménu naší doby – o Alzheimerově chorobě. Měla jste možnost se s touto nemocí setkat u někoho z vašeho okolí i v reálném životě?
Víte, divadlo je kouzelná věc. Asi by mi to potvrdilo víc herců, ale vždycky se tam stane něco mezi nebem a zemí. Vy si něčím procházíte, něco prožíváte, ať už smutného, nebo krásného, a za nějaký čas dostanete práci, která je na téma, které jste prožila. Mně se to děje celý život. Umírala mi maminka, která neměla aAlzheimera, ale stařeckou mentální demenci, což je velmi podobné, a bylo to hodně bolavé. Prožila jsem s ní všechny ty věci, které k tomu patří, a rok nato jsem dostala roli v Otci, kde můj tatínek chřadne Alzheimerovou chorobou a já to celé jako jeho dcera vyprávím.
Využila jste něco z reálného života?
Některé věci jsem nemusela složitě zkoumat, protože jsem je s mámou zažila. Nicméně jsme měli vynikající poradkyně z Alzheimer centra, které tam po dobu zkoušek chodily a radily nám. Chtěli jsme, aby to působilo co nejpřesvědčivěji, protože ta hra je skvěle napsaná. V dnešní době je to jedno z tabuizovaných témat. I paní z centra říkala, že teď není ani tak průšvih rakovina jako Alzheimer. Jestli se nám to podařilo, musejí říct diváci. A pozor! Není to jen drama, nese to s sebou i spoustu komických situací, takže se diváci nemusejí bát.
Hrajete tam s Janem Vlasákem. Máte na kontě i jinou společnou práci?
Máme. S Honzou jsme hráli hodněkrát. Za vše můžu zmínit Krále Leara v režii Petra Svojtky, což byla moc pěkná práce a ráda na ni vzpomínám.
Uvidíme vás teď i v nějakém seriálu?
Zatím jsem žádnou nabídku nedostala, a i kdyby přišla, určitě bych ji zvažovala. V poslední době pro mě nehraje roli kvantita, ale kvalita, jak strávím svůj čas. Bohatství není v hmotných statcích, ale v čase. Ten máme každý vymezený a je vzácný. Pro mě je teď nejdůležitější, komu ho věnuji, aby mě to naplňovalo a mělo to smysl.
Kromě hraní také dabujete… Co vás baví víc, stát před kamerou, nebo za ní?
Je to otázka různých disciplín stejného oboru. Každá má své. Někdo může být skvělý divadelní herec, ale špatný dabér, a někdo naopak. Já velmi ráda pracuji na mikrofon. Mám ráda dabing, rádio i čtení audioknih, je to práce, kdy zapomenete na vše kolem sebe a soustředíte se jen na to, co děláte.
Už legendární je váš dabing Kim Cattrall – Samanthy ze Sexu ve městě. Nebylo vám líto, že se neobjevila v pokračování tohoto seriálu?
Nebylo, celkem jsem chápala, z jakých důvodů do toho nešla. Bylo mi to docela sympatické, protože je otázka, jestli má smysl dávat některé věci do dalších a dalších pokračování.
Měla jste možnost Kim namluvit i v seriálu Filthy Rich (Nechutně bohatí). Seriál běžel v USA i na Slovensku, kdy by měl jít u nás? A jak se vám dabovalo?
Dabovalo se mi krásně. Dělala to báječná mladá paní režisérka a připravovala jsem to pro Primu, ale kdy to budou vysílat, bohužel nevím.
Existuje ještě nějaká postava, která se vám dabuje lépe než Samantha?
Julie Lescaut.
Herec Jan Kanyza, který mluví například George Clooneyho, v únoru oznámil, že s herectvím i dabingem končí. Dokážete si představit, že už byste nehrála ani nedabovala?
Asi bych si to dokázala představit, protože vyhledávám hlavně rodinu, samotu, ráda maluju, chodím na procházky se psem… Nejsem člověk, který by vykřikoval do světa, že bez herectví nemůže žít. Taky jsem se v mnohém poučila. Svět showbyznysu je mince, která má dvě strany, takže můžu říct, že na tom nejsem úplně závislá a nedovedla bych bez toho být.
Máte dvě děti – Elišku a Kryštofa, jde některé z nich ve vašich stopách?
Obě jsou hodně po mně, ale naštěstí ani jedno z nich nedělá herectví, za což jsem vděčná. Dcera Eliška se teď dostala na filozofickou fakultu, studuje humanitní vědy a je spíš takový divadelní teoretik. A Kryštof je manažer v McDonaldu, má muziku jako koníček. Oba jsou hudebně velmi nadaní, ale myslím, že je dobře, že nedělají divadlo, protože to opravdu není jednoduché. Svým studentům říkám, že to je krásné povolání, ale není snadné. Musíte na to mít hodně silný žaludek.
Kdyby se některé z dětí chtělo věnovat herectví, rozmlouvala byste mu to?
Asi ne, protože moje maminka mi to jako bývalá členka činohry Národního divadla vyloženě zakazovala a já si prožila docela smutné chvíle, kdy jsem nechápala proč. Dokonce mi odmítla podepsat přihlášku na konzervatoř, až pak mě vzala na milost, když jsem se dostala k paní Jaroslavě Adamové a ta mě sevřela do své pomyslné náruče. Pak se s tím maminka smířila. Je to strašně těžké, ale musíme respektovat, že jde o život našich dětí, a ne náš. Je to jejich volba.
Sama bych teď nejraději udělala pořad o tom, jak je těžké pustit dítě do světa, když přijde jeho čas. Nedávno jsem si to prožila, když se od nás odstěhoval Kryštof. Trošku jsem si připadala jako babička v Boženě Němcové, která má vidiny, jak Barunka přijíždí v kočáře. Vždycky jsem koukala na cestu, jak chodil domů ze školy, a najednou tam nebyl. Je to těžké, ale musíme to tak vzít. Můžeme jim poradit, ale rozhodnutí je na nich.
Všechny umělce v posledních dvou letech výrazně omezil covid. Vy jste si v tu dobu našla práci v květinářství. Pořád se jí věnujete?
Není to úplně práce v květinářství. Jde o firmu, která se zabývá tím, že pečuje o kytky ve firmách, kde jsou velikánské květinové stěny a nádherná interiérová výzdoba květin. Já se o ty květiny starám. Kypřím je, hnojím, zalévám… Nejdřív to byla z nouze ctnost, protože byl covid, v divadle se ze dne na den přestalo hrát a já neměla žádný příjem. Musela jsem to nějakým způsobem řešit, protože jsem podepsala oddlužení a insolvenci, takže to byla nutnost. Do toho jsem nedostala žádné kompenzace, protože na ně lidi v insolvenci neměli nárok, bylo to „výborné“ období.
Tahle práce vám pomohla?
Ano, tahle práce, moje rodina a víra mě zachránily z nejhoršího. I psychicky. Brala jsem to i jako psychoterapii. Najednou jsem mohla platit insolvenci, měli jsme co jíst a měli jsme na nájem, takže mě to nakoplo. Potkala jsem tam navíc úžasné lidi, dostala se mimo showbyznys a nadýchala se trochu čerstvého vzduchu. Nebyla jsem žádná hvězda, jen obyčejná ženská, která se stará o kytky. Lidi si nejdřív mysleli, že jde o skrytou kameru, ale pak mě vzali a pořád tam jsem, i když mám míň času. Ale snažím se dostát svým povinnostem, protože je mi tam moc fajn a lidé mě berou takovou, jaká jsem, a to je úžasná věc.
I v souvislosti se zdražováním se do dluhových pastí dostává nechtěně čím dál více lidí. Co byste jim z vlastní zkušenosti poradila?
Určitě bych jim poradila nečekat, že se stane zázrak. Já čekala, že dostanu peníze, které jsem měla dostat, ale nedostala. Tu situaci už bych teď řešila hned a nečekala, že se něco stane, protože se nestane nic a budete na tom hůř a hůř. A důležité také je říkat lidem, kteří vám v dobré víře nebo za účelem zisku půjčili, jaká je reálná situace. Komunikovat a řešit to. Mně opravdu pomohla insolvence. Očistili mě ve všech směrech, byl to pro mě úplný zázrak. Měla jsem docela slušný výdělek, na základě kterého mi ji dali.
Jak jste se vypořádala s mediálním zájmem?
Strašně mě trápilo, jak bulvár psal, že nemám svědomí. Tak to vůbec nebylo. Byla jsem opravdu na dně. Pak se vám začne sypat zdraví a je to špatné. Je třeba to okamžitě řešit a se všemi komunikovat. Nejhorší je nechat to být. My umělci to máme o to těžší, že jsme pod lupou. Bylo to pro mě hrozné, bála jsem se i o své děti. Jednak aby se na mě nekoukaly, že jsem nezodpovědný živel, a jednak aby se jim něco nestalo. Nedostala jsem se do té situace svojí vinou, jen vyžírám něco, co jsem nezavinila.
Posílila vás tato zkušenost v nějakém směru, nebo ji berete čistě negativně?
Ve všech směrech. Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Je to za námi, poučila jsem se.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
