Jaké byly vaše herecké začátky? 
Má volba herectví byla pro mou rodinu velké překvapení. Nechodila jsem totiž do dramaťáku, ani se nějak extrovertně neprojevovala. Chodila jsem sice do umělecké školy na housle a vyhrála nějaké okresní soutěže, ale to bylo to jediné, co mě navenek spojovalo s uměním. Byla jsem introvert, nejvíce mě bavilo žít svůj vnitřní svět. Psala jsem si básně a vedla si deník. Snila jsem o tom být herečkou, ale nepřišlo mi to reálné.

A jak se tedy stalo, že jste se dostala až k roli v Ordinaci v růžové zahradě, která je jedním z nejsledovanějších českých seriálů?
Později jsem četla rozhovory s herci a zjistila, že k herectví nemusí být člověk nutně třídní kašpárek. Začala jsem o herectví vážně uvažovat. Když nastal čas na rozhodování, kam podat přihlášky, zvolila jsem na prvním místě JAMU v Brně. Nikoli medicínu, jak předpokládali rodiče. Vlastně to byla ode mě nečekaná rebelie. Ke zkouškám jsem se připravovala v opavském divadle u herečky Jany Paroulkové (maminka herečky Vendulky Křížové, pozn. red.). Ta byla pro mne zásadní. Přijali mě a já se ocitla v jiném světě, který mi změnil život. Po JAMU jsem získala angažmá v Praze v divadle Rokoko a hostovala v divadle Kašpar. A jednoho dne, to byl rok 2007, jsem dostala nabídku na konkurz do Ordinace. V témže roce jsem také natočila film Taková normální rodinka, vdala se a narodila se mi dcera. Byl to šťastný rok.

Monika Zoubková a podpora dětem:

Zdroj: Youtube

Když se řekne Ordinace v růžové zahradě, spoustě lidí se vybavíte právě vy v roli doktorky Terezy Valšíkové. Jaké to je hrát lékařku? 
Tím, že jsem vyrůstala v rodině lékařů, mi bylo téma Ordinace velmi blízké. K medicíně a lékařům jsem vždycky cítila obdiv. Měli jsme doma mraky lékařských knih. Přišlo mi nemožné, že to rodiče všechno prostudovali. Pamatuji si na knihu z patologie, ta mě děsila, nebo anatomii. Hrát lékařku pro mě bylo, jako bych vplula do známých vod. A také to byla jistá satisfakce rodičům, že jsem jim nesplnila sen a nestala se opravdovou lékařkou. Během natáčení seriálu jsem měla možnost dívat se lékařům pod ruce při několika operacích, konzultovat terminologii nebo správný postup lékařského vyšetření. Z období, kdy jsem Ordinaci natáčela, mi zůstalo několik přátel i z řad lékařů.

Choval se k vám někdy někdo z diváků, jako byste byla opravdu Terezou Valšíkovou?  
To se stává, obzvlášť když je herec denně na obrazovce. Lidé si ho pak často přisvojí a mají pocit, že ho znají i v reálu. Tykají mu, poplácávají ho… Někdy je to úsměvné, někdy nepříjemné. Mě jednou fyzicky napadl pán v obchodě, zasahovala i ochranka. Měla jsem s sebou malou dceru a byla jsem tehdy v šoku.

Herečka a moderátorka Tereza Kostková
Herectví není jen snůška emocí, slýchávala Tereza Kostková od slavných rodičů

To muselo být velice stresující. Jak takovým lidem vysvětlit, že nejste v reálném životě tou postavou z obrazovky?
Nevysvětluji nic, to se nedá. Možná je to spíše ocenění, když uvěří, že jsem také taková. Fajn je, když máte možnost hrát v televizi více rolí. Pak se podobná výrazná role utlumí a rozmělní. Lidé pochopí, že určité postoje a charakter hrajete, a že to s vámi nemá nic společného. Jednou hraji labilní lékařku, příště sériovou vražedkyni nebo sebevědomou státní zástupkyni. To je moje práce. Moje postava doktorky Valšíkové byla docela kontroverzní. V Ordinaci už několik let nejsem a lidé si mě už spojují i s jinými rolemi. Podobné situace už naštěstí nezažívám…

Na jakou ze svých filmových nebo seriálových rolí ráda vzpomínáte?
Je jich více. Byla by to Zuzana v seriálu Všechny moje lásky, která mi byla vnitřně nejblíž. Poté moje první filmová role Káča v Takové normální rodince, v režii Patrika Hartla. A pak zmiňovaná lékařka Tereza Valšíková v Ordinaci, která mě učinila veřejně známou. Natáčení mi tehdy poslalo do života spoustu nových kolegů a otevřelo nové pracovní možnosti, obohatilo mě o herecké zkušenosti. A v neposlední řadě mi poskytlo finanční zázemí.

V představení Veselé Velikonoce Divadla Pantheon.Monika Zoubkové v představení Veselé Velikonoce Divadla Pantheon.Zdroj: Se svolením Moniky Zoubkové

Kromě toho, že vás diváci mohou vídat na televizních obrazovkách, hrajete i v divadle. Míváte různorodé role, jakému žánru dáváte přednost?
Dříve jsem byla obsazována do vážnějších rolí, teď spíše do komediálních. Těší mě bavit diváky, rozesmát je. Ideální jsou tragikomické role, které jsou pro herce nesmírně zajímavé. Ve Studiu Dva hraji hlavně komedie jako Hovory o štěstí, Poprask na laguně, a na další se připravuji. Moc ráda ale vzpomínám na roli Karly v dramatu Helverova noc v Divadle v Celetné. Nehrála jsem nikdy nic tak hlubokého a lidsky smutného. Hru jsme hráli s mým kolegou Petrem Lněničkou osmnáct let. Čím dál více mě také zajímá, s kým pracuji. Kolegové a režisér jsou pro mě při práci zásadnější než titul.

Takže by se dalo říct, že si spolupráci pečlivě vybíráte?
Spíše přemýšlím, kudy se dát, co bych si ještě ráda zkusila. Čtu divadelní hry, chodím do divadel, a řekla bych, že mám slušný přehled o současné divadelní scéně. Pokud mě osloví pro nějakou inscenaci, je pro mě nejdůležitější její obsazení a režisér. S kolegy se pak potkáváte i několik let. Momentálně zvažuji s jedním mým kolegou zrealizovat vlastní představení, ale je to velký závazek s nejistým výsledkem. Jsme ve fázi oslovování divadel, které by nám dopřálo zázemí. Je to bohužel běh na dlouhou trať. A to nemluvím o financování…

Bára Fišerová
Bára Fišerová má za sebou milostnou scénu s Trojanem. Striptýz ale zažila poprvé

Zahrála jste si i v kultovních kouscích jako je Kočičí hra nebo Brouk v hlavě. Myslíte si, že tuto klasiku jde pokaždé dělat trochu jinak a inovativně?
Určitě ano, a každý, kdo zkouší podobný titul z pozice režiséra nebo scénografa, chce, aby právě jeho vyznění bylo jiné, nové a osobní. Někdy se daří lépe, někdy hůře. Herec je prostředkem vize režiséra, snaží se naplnit zadání a vnést i svůj pohled na konkrétní téma zpracováním své role. Mám ráda aktualizace a nové pohledy. Přirovnala bych to ke stupnici. Ta má jen osm tónů, ale přesto z nich může pokaždé vzniknout zcela jiná nová píseň.

Stalo se vám, že byste v divadle hrála něco, co se vám prostě úplně nelíbilo?
Na volné noze mám tu možnost některé věci odmítnout. Dopředu se dá ale vytušit, podle toho, v jakém divadle se hra připravuje, dle režiséra a kolegů, kudy se inscenace bude ubírat. Mám štěstí, že jsem nikdy nebyla obsazena v ničem, co by mě bytostně nebavilo, nebo za co bych se musela stydět.

Monika Zoubková a její vydané knihy:

Jste také autorkou knih pro děti. První knížku Brok, Flek a strašidla jste vydala v roce 2020, nyní vydáváte volné pokračování Putování za Minísky. Jak jste se dostala k psaní a proč zrovna dětské knihy?
Mám dvě dcery, a právě pro ně jsem začala psát. A přiznám, že jsem netušila, jak moc mě to bude bavit a jak se v tom najdu. Když byly děti menší, vymýšlely jsme si cestou ze školky různé příběhy. O lese, ve kterém straší, o pejscích a panu hajném, kteří strašidelné potvůrky napravují. Což se stalo základním předobrazem mé první knížky. Druhá knížka pak rozvíjí příběh dál. Jsou v tom hodiny a hodiny fabulování. Řekla bych, že je to pro mě relax a také určitý únik. Třešničkou na dortu je, že se dětem knížky moc líbí.

Jaká byla cesta vašeho rukopisu? Bylo těžké najít nakladatelství, které knihu vydalo?
Udělat z rukopisu knihu je v nakladatelství rozhodnutí více lidí. Vydání knihy stojí dost peněz, takže zvažují, do čeho investovat. Pokud by se můj rukopis nelíbil, což se dozvíte tak, že už se vám neozvou, vzala bych zpátečku a hodila psaní za hlavu. Nikoho jsem ale naštěstí přesvědčovat nemusela a ani bych to neudělala. Rukopis první knížky nakladatelství přijalo a mě tím vehnalo vítr do plachet. Vlilo do mě chuť pokračovat a posouvat se dál. Viděla jsem v tom možnost, jak na sobě pracovat i v jiném oboru než v herectví.

Audio verze pohádky Moniky Zoubkové:

Zdroj: Youtube

Jaký máte vztah se svými dětmi? Myslíte si, že je třeba v dětech podporovat vztah ke knihám a čtení?
Pro mě jsou moje děti středobodem a smyslem života. A vidím, že to, co jsem do nich vložila, se mi postupně vrací. Děti jsou naším zrcadlem. Je nutné do nich investovat svůj čas a lásku. Obzvlášť v dnešní době, kdy jsou obklopeny technologiemi. Četla jsem svým dětem, když byly malé, ale ráda čtu i dětem ve školkách a knihovnách. Čtení podněcuje fantazii, obohacuje slovní zásobu, rozvíjí osobnost. Je skvělé, když si rodiče večer i přes svou únavu najdou čas a čtou dětem před spaním. Na společné čtení vzpomínám i ze svého dětství.

Čtení je určitě něčím, na co by se nemělo zapomínat. Ale jak říkáte, v dnešním světě obklopeném technologiemi, je to těžké. Myslíte si, že výchova je jedinou možností, jak s tím bojovat?
To určitě ne. Ale myslím, že to, jak rodina funguje, je důležitý vklad do života. Jak se v rodině komunikuje, sdílí, jak se řeší zátěžové situace, jaké jsou vztahy… Děti v mnohém kopírují své rodiče. Dalším důležitým faktorem je škola a školní prostředí. Každý z nás zažil dobrého a špatného učitele, který vás ovlivní. Technologie, které dnešní děti obklopují, vnímám jako přínos. S dovětkem, že bychom my dospělí měli věnovat větší pozornost tomu, co děti využívají, a pomoci jim se v nich vyznat. A opět jsme u komunikace. Ta je zásadní.


Nahrává se anketa ...

Jak dokážete spojit tolik pracovních uměleckých aktivit s vaším osobním životem?
Tím, že je moje práce různorodá, a žádný den není stejný, bylo v minulosti hodně náročné to všechno poskládat. Odvézt děti na kroužek, uklidit, udělat s nimi úkoly, točit, večer hrát v divadle… Babičky jsem měla k ruce spíše sporadicky a můj muž byl tehdy velmi vytížený. Pomáhala mi kamarádka. Texty jsem se učila po nocích. Bylo to náročné a zpětně se obdivuji, jak jsem to dělala. Teď už jsou dcery poměrně velké, spoustu věcí zastanou samy a já začínám mít čas na sebe, na divadlo, natáčení a psaní.

Jste velmi krásná a stále vypadáte mladě. Jak se udržujete ve formě? Děláte hodně pro svůj vzhled, nebo je to zkrátka geneticky dané?
Chodím na procházky se psem, sem tam cvičím jógu. To mě moc baví. Snažím se jíst lehčí jídla, nepodceňovat spánek, a téměř nepiji alkohol. Jsem vlastně neustále v pohybu. Ale řekla bych, že to mám i v genech. Zeptejte se mé maminky… (úsměv)